Ústavní právo

Mezi právníky i politiky velmi oblíbené téma, mezi soudci už jistě tolik ne. Nacházíme se doopravdy v době, kdy soudci rozhodují věci, které nejsou v jejich kompetenci? A co všechno by měl vlastně soudce rozhodovat? Je lepší soudce kreativní a odhodlaný, či jen soudce jako stroj?

Nálezem ze dne 7. října 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, rozhodl Ústavní soud o návrhu Okresního soudu v Chrudimi na zrušení ustanovení § 137 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Ačkoli samotný návrh byl zamítnut, Ústavní soud ve výroku II. vymezil ústavně konformní výklad dotčeného ustanovení, totiž že zásadu rovnosti účastníků řízení naplňuje přiznání paušální náhrady coby náhrady hotových výdajů i účastníkovi řízení, který není zastoupen advokátem.

Zatímco v České republice jsme si v září připomínali jednu z nejvýznamnějších ústavněprávních kauz známou jako případ Melčák, v jiných státech na své „Melčáky“ teprve čekají. Do jisté míry to platí i o Moldávii, kterou česká veřejnost zná především v kontextu její produkce vína a nedávných diskuzí ohledně situace v separatistické Podněsterské republice po ruské anexi Krymu. Co nicméně ušlo i velké části odborné veřejnosti bylo rozhodnutí moldavského ústavního soudu z června letošního roku.

Jak široká má být svoboda slova, ústavou zaručená, ale samozřejmě zákony v určitých směrech omezená? To je v rukou zákonodárce, aby svou politickou vůli vtělil do konkrétních ustanovení. Na soudci pak je, aby zákon v konkrétních případech vyložil. Zejména u polických projevů, dotýkajících se navíc dvou totalitních ideologií, které tak tvrdě zasáhly do života Evropy ve dvacátém století, to však stále vzbuzuje emoce.

Poslední část článku, který pojednává o inkompatibilitě funkcí vzhledem k výkonu soudcovské činnosti.

Pokračování článku o inkompatibilitě funkcí, tentokrát zejména vzhledem ke členům Parlamentu České republiky a ke státním zástupcům.

Neslučitelnost funkcí zavádí Ústava a dále některé obyčejné zákony. Zdá se, že ústavní a zákonná ustanovení o neslučitelnosti jsou jasná. Praxe je však sporná. Je nutné vycházet nejen z taxativního výčtu zákonů, které konkrétní funkce jsou neslučitelné, ale též z obecného principu zákazu neslučitelných funkcí, pokud to plyne z jejich povahy.

Domnívám se, že bez znalosti míry politické ingerence (tedy zásahů do politického dění) cizích ústavních soudů nelze vytyčit měřítko pro posuzování politického vlivu Ústavního soudu České republiky. Jsou to koneckonců právě zahraniční orgány ochrany ústavnosti, jejichž judikaturou se český Ústavní soud inspiruje při řešení tzv. hard cases.

Soudkyní Ústavního soudu je JUDr. Kateřina Šimáčková, PhD. od srpna loňského roku. Dříve působila jako právnička krajské hygienické stanice, asistentka ústavního soudce JUDr. Antonína Procházky a jako advokátní koncipientka. Advokacii se věnovala patnáct let a v roce 2009 z ní odešla do justice, přímo na Nejvyšší správní soud. Dva roky také byla členkou Legislativní rady vlády. Od počátku devadesátých let vyučuje na katedře ústavního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

V podvečer 13. května 2014 byste v kavárně U Chlupatýho ducha volné místo hledali marně. Uskutečnil se zde totiž tradiční kavárenský seminář studentského spolku Common Law Society, tentokrát ve znamení ústavního práva. Hostem semináře byl ústavní právník a vedoucího Katedry politologie a sociologie Právnické fakulty UK, doc. JUDr. Jan Kysela, Ph. D., který si připravil příspěvek na téma Změny a proměny českého ústavního a politického systému.

Rozhodování o vazbě neprobíhá jen na počátku trestního stíhání, kdy případně dochází k samotnému uvalení vazby, ale prolíná se celým trestním řízením.