Následky nezaplacení úhrady za ubytování dívky na internátě

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Musil) vyhověl ústavní stížnosti Střední školy polytechnické v Olomouci a zrušil rozsudek Okresního soudu v Šumperku, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví a pokojné užívání majetku.

Střední škola polytechnická v Olomouci poskytla své žákyni X. Y., které v té době bylo sedmnáct a půl roku, ubytování v domově mládeže, který škola provozovala. Vzhledem k tomu, že žákyně nezaplatila ubytování za čtyři měsíce a na výzvu k úhradě částky 4 000 Kč s příslušenstvím nereagovala, podala škola k Okresnímu soudu v Šumperku návrh na vydání platebního rozkazu. Okresní soud provedl ve věci jednání a poté návrh školy zamítl.

Okresní soud shledal, že škola skutečně v dané době poskytla žákyni ubytování, aniž by za něj obdržela platbu. Zároveň však dospěl k závěru, že nebyla platně uzavřena smlouva o ubytování. Proto se soud dále zabýval možností posoudit nárok z titulu bezdůvodného obohacení a dospěl k závěru, že o bezdůvodné obohacení nejde. Soud konstatoval, že ubytování pro nezletilou žákyni objednala její matka a dcera neměla takovou svéprávnost (§ 31 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a samostatnost, aby se mohla bez matky o způsobu ubytování svobodně rozhodnout. Podle okresního soudu je nemyslitelné, aby rodič takovým způsobem uvedl své nezletilé dítě do situace, v níž dojde k zadlužení dítěte při jeho vstupu do plnohodnotného života. Při své argumentaci okresní soud zároveň poukázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu, týkající se odpovědnosti nezletilých za dluhy vzniklé v souvislosti s místními poplatky a jízdami „načerno“.

Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti namítala, že nezletilá žákyně, která téměř nabyla plné svéprávnosti, je způsobilá uzavřít smlouvu o ubytování, a závěr soudu o tom, že tomu tak není, představuje odepření spravedlnosti.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Dle názoru Ústavního soudu okresní soud pochybil, když uvedl, že nebylo možné projednávanou věc posoudit podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Okresní soud tento svůj právní závěr opřel o skutkové zjištění, že žákyně, která byla v rozhodné době již téměř zletilá, neměla takovou svéprávnost a samostatnost, aby mohla bez matky o způsobu ubytování svobodně sama rozhodnout. Pomine-li Ústavní soud skutečnost, že dle skutkových zjištění okresního soudu přihlášku k ubytování v domově mládeže podepsala jak žákyně, tak i její matka, a o způsobu ubytování se žákyně rozhodla společně se svou zákonnou zástupkyní, posouzením svéprávnosti se okresní soud nijak blíže nezabýval. Přitom § 31 občanského zákoníku konstruuje tzv. vyvratitelnou právní domněnku, podle níž se má za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku. Okresní soud se tedy měl předně zabývat otázkou, zda uzavření smlouvy o ubytování představovalo takové právní jednání žákyně, které je co do povahy přiměřené rozumové a volní vyspělosti nezletilých jejího věku, což ale neučinil.

V projednávané věci je však třeba připomenout ještě jeden právní aspekt. Závěry soudu ohledně aplikace § 31 občanského zákoníku lze uplatnit pouze v podmínkách závazků plynoucích z právních jednání. Okresní soud však v tomto konkrétním případě neposuzoval závazek z právního jednání, nýbrž nárok z práv z bezdůvodného obohacení, tedy závazek z jiného právního důvodu. V takovém případě však otázka míry svéprávnosti obohaceného není jakkoliv relevantní. Ústavní soud na tomto místě toliko připomíná, že v projednávané věci je zcela nepochybné, kdo se na úkor stěžovatelky bezdůvodně obohatil tím, že po dobu čtyř měsíců bezúplatně užíval její ubytovací zařízení.

K poukazům okresního soudu na judikaturu Ústavního soudu, týkající se poplatků za svoz komunálního odpadu či „jízd načerno“, je třeba připomenout, že v nynějším případě je skutková situace jiná. Více než sedmnáctiletá žákyně projevila svoji vůli být ubytována v domově mládeže a z přihlášky k ubytování, kterou vlastnoručně podepsala, je zjevné, že byla seznámena i s povinností hradit měsíční poplatek za ubytování ve výši 1 000 Kč; nejde o povinnost uloženou autoritativně veřejnou mocí.

Okresní soud se domníval, že zde žádné smlouvy mezi žákyní a školou nebylo a nebylo tak ani možné posuzovat, zda má za případné porušení smlouvy odpovídat toliko nezletilá či např. její zákonný zástupce. V nynějším případě není namístě ani zvažovat, zda nastalá situace může vyvolat tzv. „rdousící efekt“.

Věc se nyní vrací k Okresnímu soudu v Šumperku, který bude při svém rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde