Trestní postih jako krajní opatření (subsidiarita trestní represe)

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 a usnesení Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, neboť jimi bylo porušeno stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1, zásada subsidiarity trestní represe podle čl. 39 a princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy uznán vinným ze spáchání přečinu povinnosti při správě cizího majetku, za což mu byl uložen podmíněný trest v trvání devíti měsíců s odkladem na zkušební dobu 18 měsíců, peněžitý trest 100 000 Kč a povinnost k náhradě škody poškozené České republice – Ministerstvu financí. Trestného činu se měl stěžovatel v postavení náměstka ministra financí dopustit iniciací a zadáním dvou veřejných zakázek v celkové ceně 1 464 399,18 Kč, jejichž předmětem bylo zpracování právních analýz týkajících se postupu ministerstva financí po vyhlášení nálezu Ústavního soudu o regulaci hazardu (nález sp. zn. Pl. ÚS 6/13 ze dne 2. 4. 2013, tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/2ml0q9u), a následným uzavřením smluv s Institutem kontroly, o. p. s., a advokátní kanceláří Weil, Gotshal & Manges, s. r. o. jako zpracovateli těchto analýz. Zadání zakázky pro Institut kontroly, o. p. s., stěžovatel odůvodnil tím, že se bude podílet zpracováním analýzy na přípravě zahájení správních řízení směřujících ke zrušení povolení k provozování interaktivních videoloterijních terminálů. Uvedená advokátní kancelář měla zpracovat analýzu týkající se možných mezinárodních arbitráží. Obecné soudy dospěly k závěru, že obě veřejné zakázky byly zadány zcela neúčelně a nadbytečně.

Stěžovatel namítal, že zadání analýz bylo v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře (řídil se rčením „dvakrát měř, jednou řež“), a nebylo tedy protiprávní. Soudy se podle něj nedostatečně zabývaly naplněním subjektivní stránky trestného činu, tedy úmyslem, a neprovedly ani důkaz předmětnými právními analýzami, s nimiž se vůbec neseznámily.

Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními plynoucími z provedeného dokazování a vyvozenými právními závěry (porušení zásady in dubio pro reo) a současně nebyl důsledně respektován princip trestněprávní represe coby krajního prostředku (ultima ratio). Obecné soudy při hodnocení důkazů nezohlednily některé podstatné okolnosti daného případu. Z provedených důkazů totiž vyplývá několik možných skutkových verzí případu, z nichž některé nasvědčují nevině stěžovatele, a jiné zase podporují závěr o jeho vině. Obecné soudy však tyto rozpory náležitě nevyhodnotily a přiklonily se k verzi o vině stěžovatele, aniž by ovšem svůj závěr přesvědčivě odůvodnily.

Jakkoliv Ústavní soud nepopírá, že v daném případě lze pochybovat o racionalitě a hospodárnosti počínání stěžovatele, je třeba je hodnotit jednak v tehdejším „dobovém“ kontextu (viz zejména ministrem financí zdůrazněný pokyn vyžadovat externí stanoviska s ohledem na čerstvé kauzy na jiném ministerstvu) a jednak s přihlédnutím k zásadě dovozování trestní odpovědnosti jako ultima ratio. Jinak řečeno, ne každé neracionální či nehospodárné jednání je nutně i jednáním, které by mělo být postiženo trestněprávními nástroji. Pokud by totiž tato zásada neplatila, pak by mohla nastat i situace, kdy by každý vedoucí pracovník byl příslovečně „jednou nohou ve vězení“, což by reálně mohlo vést k alibismu, nerozhodnosti a ke zlidovění rčení, podle kterého „kdo nic nedělá, ani nic nezkazí.“ Od vedoucích pracovníků se přitom očekává pravý opak: invence, kreativita a schopnost nést za svoje rozhodnutí i odpovědnost, která však má být vedena v trestněprávní rovině teprve v krajním případě, po vyloučení možnosti postihů jiných (správních, pracovněprávních či civilněprávních).

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 698/19 je dostupný zde.