Subsidiarita trestní represe a dobré mravy

Dům, který stěžovatel (otec) s manželkou vystavěl, nebyl reálně dělitelný a pohyb všech osob v něm byl původně volný, nic se nezamykalo. Dcera po svatbě požádala rodiče, zda by mohla bydlet s manželem v druhém patře, kde byla původně jedna místnost a kde pro ně stěžovatel další místnost dobudoval. Oba zde pak bydleli několik let bezplatně a dceři stěžovatel dokonce pořídil ve městě byt. Zeť stěžovatele však svévolně zabral další části domu a vybudoval dveře, které uzamykal. Když s tímto jednáním stěžovatel nesouhlasil, byl jím dokonce fyzicky napaden. Proto stěžovatel dceru se zetěm několikrát písemně vyzval, aby opustili prostory rodinného domu s tím, že hrubě porušují dobré mravy v domě, a dcera má byt, kam se může přestěhovat. Na tyto výzvy nereagovali, naopak, dcera si bez vědomí otce změnila trvalý pobyt do předmětného domu. Celá věc vyvrcholila trestním oznámením dcery, že stěžovatel bez jejího vědomí opakovaně vnikal do části domu, které obývala, umisťoval tam své věci a odstraněním zámku dveří jí způsobil škodu, za což byl odsouzen k půl ročnímu podmíněnému trestu. Dle Nejvyššího soudu to bylo v pořádku, stěžovatel měl takovouto situaci řešit žalobou na vyklizení, jelikož svépomoc je nepřípustná.

Ústavní soud souhlasí s tím, že český právní řád nedovoluje vlastníkům nemovitostí svépomocí nahrazovat nutnost podání občanskoprávní žaloby na vyklizení a návrhu na výkon rozhodnutí. Nesouhlasí však s tím, že jakákoliv nedovolená svépomoc je automaticky trestným činem. Podle Ústavního soudu je třeba věc hodnotit v celém kontextu výše uvedených skutečností. Vedle toho je pak dále třeba zohlednit, že šlo o věc v rámci rodiny, kdy musí být soudy při užití nástrojů trestního práva zvláště citlivé, aby nebylo způsobeno více škody než užitku.

Dle Ústavního soudu je trestnost takovýchto případů svépomoci třeba hodnotit individuálně, a přihlédnout k okolnostem jako: zda vlastník alespoň dotčené osoby k vyklizení předem vyzval a poskytl jim k němu časový prostor, zda tyto osoby mohly najít s běžnou mírou úsilí jiné bydlení, či takovéto hledání a také samotné vystěhování by pro ně bylo zvláště obtížné či stresující, zda se v případě nájemního bydlení jednalo o nájemníky platící nájem a služby, či o neplatiče přivádějící vlastníka svým neplacením do potíží, zda se dané osoby v nemovitosti chovali řádně a slušně, či naopak například nemovitost devastovali, napadali vlastníka či její ostatní obyvatele, apod. V neposlední řadě Ústavní soud uvádí, že v daném případě to byl právě vlastník, do jehož práva na pokojné užívání majetku a nedotknutelnosti obydlí bylo zasaženo, a veřejná moc je zavázána v takovém případě poskytovat vlastníkovi ochranu.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde