Odmítnutí evropského zatýkacího rozkazu

Belgické orgány odmítly vykonat dva evropské zatýkací rozkazy z důvodu, že podmínky věznění ve vystavujících členských státech by mohly vystavit vyžádané osoby nelidskému či ponižujícímu zacházení. Na otázku belgického Kasačního soudu, zda má Belgie v této souvislosti povinnost vykonat tresty odnětí svobody na svém území, Soudní dvůr odpověděl, že vykonávající stát musí učinit veškerá opatření pro to, aby tomu tak bylo. V rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic je totiž třeba zabránit beztrestnosti dotčených osob.

Na rumunského a belgického státního příslušníka, kteří mají oba trvalé bydliště v Belgii, byl vydán rumunskými, resp. řeckými justičními orgány evropský zatýkací rozkaz (dále jen „EZR“) za účelem výkonu trestů odnětí svobody.

Belgické odvolací soudy odmítly tyto EZR vykonat z důvodu, že vězeňské podmínky v Rumunsku a Řecku by mohly vystavit vyžádané osoby nelidskému či ponižujícímu zacházení.

Belgický Kasační soud se obrátil na Soudní dvůr s otázkou, zda belgický justiční orgán může, či musí tyto tresty vykonat sám v Belgii, aby zabránil tomu, že odsouzené osoby nebudou potrestány[1].

V této souvislosti Soudní dvůr rozhodl, že justiční orgán členského státu, který odmítl vykonat EZR, je povinen uplatnit jiný nástroj justiční spolupráce v trestních věcech stanovený unijním právem v oblasti uznávání a výkonu rozsudků v trestních věcech ukládajících tresty nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody[2], aby zajistil, že tresty budou vykonány na jeho území.

Tento orgán je povinen aktivně usilovat o to, aby vyžádaná osoba nezůstala z důvodu tohoto odmítnutí nepotrestána. Stran opatření, která musí být za tímto účelem přijata, Soudní dvůr připomíná, že ve snaze zajistit, aby nebylo ochromeno fungování EZR, se musí dialog mezi vykonávajícími justičními orgány a vystavujícími justičními orgány řídit povinností loajální spolupráce.

Z tohoto hlediska musí oba tyto orgány v zájmu zajištění účinné spolupráce v trestních věcech dodržovat zásady důvěry a vzájemného uznávání. Vykonávající členský stát musí tedy z vlastního podnětu požádat vystavující členský stát, aby mu postoupil rozsudek, jímž byl uložen trest, který byl důvodem pro vydání EZR, a zajistit výkon tohoto EZR na svém území. Soudní dvůr upřesňuje, že je ve veřejném zájmu vykonat trest ve vykonávajícím členském státě, aby vyžádaná osoba nezůstala nepotrestána.

A konečně, ačkoli výkon trestu odnětí svobody v jiném členském státě, než ve kterém byl tento trest uložen, vyžaduje v zásadě souhlas dotčené osoby, Soudní dvůr připomíná, že tomu tak není vždy. Zdůrazňuje zejména, že takový souhlas není vyžadován, pokud se v podstatě ukáže, že vyžádaná osoba uprchla z členského státu, v němž byla odsouzena, s cílem vyhnout se výkonu trestu.

Převzato z tiskové zprávy Evropského soudního dvora

Celý text rozsudku ve spojených věcech C-722/23 a C-91/24

[1] Soudní dvůr je tázán na výklad některých ustanovení rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy.

[2] Rámcové rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii.