Substitut obhájce a DPH

Komentář k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2014, sp. zn. 1 Tmo 8/2014

Soud prvého stupně rozhodl o nároku obhájce za vykonanou obhajobu mladistvého. Obhájce mimo jiné účtoval i DPH, které proplatil jinému advokátu, plátci této daně, který jej substitučně zastupoval. Tuto část nároku ovšem soud prvého stupně nepřiznal a tak obhájci nezbylo, než napadnout usnesení stížností.

S názorem vysloveným v odůvodnění napadeného usnesení je třeba dle odvolacího senátu souhlasit v tom směru, že obhájce skutečně nemůže požadovat přiznání částky odpovídající uvedené dani s odůvodněním, že ji musí jako poplatník odvést státu, protože takovým poplatníkem není. Na druhé straně to ale nedává odpověď na otázku, zda v případě, že substitut obhájce, který v konkrétní trestní věci provedl některé úkony právní služby, nárok na částku odpovídající dani z přidané hodnoty má a za jakých podmínek.

Ve stížnosti obhájce se namítá, že obhájce při výběru substituta není nijak limitován, zejména z toho pohledu, že by měl dát přednost advokátovi, který není plátcem DPH a pokud tedy na rozdíl od obhájce jeho pověřený zástupce takovým plátcem byl, nelze to považovat za chybný postup nebo postup, jehož důsledky jdou vždy k tíži ustanoveného obhájce.

Vrchní soud v Praze zdůrazňuje, že k tomuto problému ve svém usnesení ze dne 25.9.2006, sp. zn. 1 Tmo 19/2006, publikovaném jako R 5/2008 Sb.s.r., již zaujal stanovisko, v jehož právní větě se uvádí: “Nechá-li se ustanovený obhájce zastupovat v trestním řízení zástupcem - advokátem, který je plátcem daně z přidané hodnoty, a zaplatí-li tomuto svému zástupci odměnu za zastoupení včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tento zástupce povinen odvést podle zvláštního předpisu, jde o náklady účelně vynaložené v souvislosti s poskytnutím právní služby (§ 13 odst. 1 advokátního tarifu), na jejichž úhradu má ustanovený obhájce nárok.”.

Shora citované rozhodnutí tedy dle stížnostního soudu připouští, aby za stanovených podmínek zmíněnou částku, představující úhradu DPH, nárokoval obhájce v podobě účelně vynaložených nákladů podle § 13 odst. 1 advokátního tarifu. Podstatné v této souvislosti je, zda úhradu takové částky ustanoveným obhájcem lze považovat za součást “hotových výdajů, účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby” ve smyslu uvedeného ustanovení. O takový případ se nepochybně bude jednat tehdy, pokud ustanovený obhájce např. zjistí kolizi mezi různými jednáními nařízenými soudem a musí za sebe urychleně obstarat náhradu. V takovém případě je zajištění substituta a úhrada jeho právní služby nepochybně účelně vynaloženým výdajem ustanoveného obhájce, který vyvinul potřebné úsilí k tomu, aby nezmařil soudní jednání i za cenu, že substitut je plátcem DPH.

Z obsahu spisu a konečně i z obsahu podané stížnosti je zřejmé, že o shora popsaný případ se v dané věci nejedná. K ustanovení Mgr. Tomáše Horáka obhájcem došlo opatřením soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 4, sp.zn. 0 Ntm 3046/2012, ze dne 29. srpna 2012. Téhož dne Mgr. Tomáš Horák zmocnil JUDr. Václava Choděru k zastupování při úkonech v obhajobě a z obsahu spisu vyplývá, že JUDr. Václav Choděra na základě tohoto zmocnění vykonával v dané věci veškeré úkony právní služby, od převzetí a přípravy obhajoby, až po uplatnění nároku na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů, včetně podání stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze.

Nejednalo se tedy o případ, kdy ustanovený obhájce veden snahou nezmařit svojí absencí provádění úkonu trestního řízení zajistí substituta a v této souvislosti účelně vynaloží náklady na úhradu částky, odpovídající DPH, ale o případ, kdy advokát bez dalšího předá obhajování v plném rozsahu svému kolegovi ve věci, kterou předtím získal jako advokát zapsaný do pořadníku soudu, vedeného podle § 39 odst. 2, 3 tr. řádu. V daném případě tedy nelze hovořit o účelnosti takového jednání, ale spíše o jeho účelovosti. Pokud z nějakého důvodu Mgr. Tomáš Horák neměl možnost obhajobu v dané věci převzít, s odkazem na § 40 trestního řádu měl dle stížnostního soudu požádat o zproštění povinnosti obhajování.

Z uvedených důvodů nelze vyšší náklady ustanoveného obhájce, vzniklé postoupením zakázky státu na výkon obhajoby shora popsaným způsobem považovat za účelně vynaložené a jejich náhradu nelze přiznat s odkazem na § 13 odst. 1 advokátního tarifu. Postup Městského soudu v Praze, pokud ustanovenému obhájci částku odpovídající úhradě DPH nepřiznal, proto nebyl shledán za vadný a v důsledku toho byla stížnost ustanoveného obhájce podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde