Jednání v nepřítomnosti účastníka (žalobce) a poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř.

Komentář k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 93 Co 234/2014

Na komentovaném rozhodnutí je zajímavý vztah zásady zákonné koncentrace a neúplné apelace ovládající sporné řízení, dále základních povinností účastníka tvrdit rozhodné skutečnosti a plnit důkazní povinnost (§ 101 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.) a poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 1-3 o. s. ř. Nutnost tohoto poučení v praxi nejčastěji nastává v situaci, kdy účastník (zpravidla žalobce) neunáší své břemeno tvrzení a s ním související břemeno důkazní. Tehdy je povinností soudu dát nejprve účastníku šanci v podobě adresného poučení, aby dotvrdil rozhodné skutečnosti nebo označil další důkazní návrhy, než jej odsoudí k neúspěchu pro neunesení břemene.

Soudní praxe se potom ustálila na závěru, že účastník, který se nedostaví k jednání, zbavuje se tím fakticky výhody – práva na poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., neboť tato poučovací povinnost je úzce spjata s jednáním ve věci, i když praxe částečně připouští, aby byla ze strany soudu realizována jindy než při jednání a jinak než ústní formou (písemně).

Pokud se tedy účastník dopředu vzdá účasti u jednání (žádá, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti), vystavuje se tak mnohem většímu riziku neúspěchu, než kdyby se k jednání dostavil, neboť se dobrovolně vzdává i práva na poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. Riziko je to o to větší, že ve sporném řízení platí zákonná koncentrace a zásada neúplné apelace, což znamená zákaz novot (nových tvrzení a důkazních návrhům) po dosažení určitého okamžiku v řízení (nejčastěji konce prvního jednání ve věci). Účastník se tak nemůže po vydání pro něj nepříznivého rozsudku při prvním jednání odvolávat na další důkazy s výjimkou těch, které nemohl bez své viny uplatnit do konce prvního jednání ve věci.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde