Podle soudu by šlo o simulovaný úkon, pokud by se to ovšem podařilo prokázat.
Předstírá-li zaměstnavatel přiznání odměny za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu (§ 134 zákoníku práce), aby tak zastřel skutečný důvod udělení odměny, se kterým pracovněprávní předpisy možnost přiznání odměny zaměstnanci nespojují, je takové rozhodnutí neplatné a právo zaměstnance na odměnu nezakládá.
Nejvyšší soud věc ale s konečnou platností nerozhodnul. Vrátil ji k doplnění posouzení, zda smyslem celého rozhodnutí o odměně bylo např. vyčerpat zbylé finanční prostředky při odchodu dosavadní politické reprezentace z vedoucích pozic, či skutečné pracovní úspěchy. Přitom zdůraznil, že o tom, co je pracovní úspěch nemá rozhodovat soud, ale zaměstnavatel.
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()