Úvěrový podvod a opatrnost banky

Komentář k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 4 To 78/2013

Za situace, kdy banka disponující celým týmem právníků neměla jasno, jak ustanovení § 196a obchodního zákoníku vykládat a aplikovat, nelze klást obžalovanému k tíži, že z pozice statutárního orgánu neměl o této náležitosti povědomí a souhlas nezajistil. Dále odvolací senát vrchního soudu je toho názoru, že bylo především věcí banky, aby ověřovala splnění podmínek smlouvy, dbala na ochranu svých majetkových zájmů, postupovala obezřetně a dodržovala elementární zásady obezřetnosti, i pokud jde o věrohodnost a úplnost podkladů k poskytnutí úvěru, neboť pro to měla snadno dosažitelné prostředky. Proto pokud přistoupila se zjevnou neopatrností, které se mohla snadno vyvarovat (vyžádáním chybějícího souhlasu valné hromady), k vynaložení finančních prostředků, pak se s důsledky musela sama vypořádat za použití prostředků soukromého práva. Shledal, že nebyla vyvrácena obhajoba obžalovaného, že při spolupráci s bankou nevznikl žádný problém, že doložil vždy vše, o co byl požádán, získání souhlasu valné hromady by pro něho nebylo nijak obtížné, kdyby si ho vyžádala, banka byla seznámena se strukturou vlastnických vazeb a se vztahy mezi jednotlivými společnostmi.

S úvahami soudu prvého stupně a s jeho závěrem o nenaplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu v bodě I. obžaloby, se mohl odvolací soud jako se správným ztotožnit, neboť vychází z úvah a závěrů obsažených v rozhodnutích Nejvyššího soudu, která se týkají řešení obdobné problematiky, tj. s tím, že posuzovaný případ nelze hodnotit jinak, než tak, že poškozená banka jako účastnice soukromoprávního vztahu evidentně nedbala ani v minimální míře na odpovídající ochranu svých práv a majetkových zájmů, vědomě nedbala potřebné opatrnosti, když si neopatřila potřebné informace významné pro rozhodnutí o poskytnutí úvěru, ač disponovala dostatkem kvalifikovaného personálu a dalších prostředků, aby si při zachování potřebné opatrnosti tyto informace získala. Bylo by v rozporu s principy, na nichž je založen právní stát, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Nelze odhlížet od způsobilosti oklamaného být oklamán, pomíjet bez dalšího možnost omyl jednoduše eliminovat (nález Ústavního soudu ze dne 25.11.2003, sp.zn. I.ÚS 558/2001).

V souvislosti s tím Městský soud poukazuje i na to, že nelze dovodit ani srozumění obžalovaného s tím, že dává bance nepravdivé údaje týkající se zástavy nemovitostí, a že jí může způsobit škodu.

Ze spisu vyplývá, že banka souhlas valné hromady přímo nevyžadovala, obžalovaný jí nepředstíral, že ho opatřil. Obecné ujištění obžalovaného o bezvadnosti zástavy sice sloužilo bance k posouzení návratnosti úvěru, ale v zástavní smlouvě není konkrétně uvedeno, že obžalovaný je povinen doložit nebo má mít souhlas valné hromady se zastavením nemovitosti. Za situace, kdy nedostatek souhlasu valné hromady způsobil absolutní neplatnost zástavní smlouvy, měla smlouva, kterou zpracovala banka, na to pamatovat, v zájmu banky bylo, aby požadavek předložení souhlasu v ní byl obsažen. Vůle obou smluvních stran ale byla taková, že tato povinnost výslovně obsahem smlouvy nebude, přičemž důvody toho nebyly zjištěny, pokud jde o banku, její pracovníci mohli být srozuměni s tím, že v tomto případě souhlas valné hromady není třeba (poměrně nová právní úprava, nejasnosti při její aplikaci), nebo mohlo dojít k opomenutí, apod. Banka se spokojila s podepsáním zástavní smlouvy, ač souhlas valné hromady, ani výslovné ujištění obžalovaného v tomto směru, že souhlas valné hromady má, neobdržela. Přitom obžalovaný stejně jako jí vždy předkládal všechna potvrzení či jiné doklady, které výslovně vyžadovala k uzavření úvěrové smlouvy a k čerpání úvěru, trvá na tom, že mohl k její žádosti předložit i souhlas valné hromady.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde