V nejlepším zájmu dítěte je zpravidla péče a výchova ze strany obou rodičů

II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, neboť dospěl k závěru, že těmito rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatele na rodinný život a na péči o děti a jejich výchovu zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel je otcem dvou nezletilých dětí, narozených v roce 2007 a v roce 2011. Děti byly v roce 2014 svěřeny do péče matky, v souladu s dohodou rodičů se stěžovatel s dětmi stýkal každý druhý víkend; stěžovatel v té době pobýval v Ostravě, zatímco děti s matkou v Brně. V roce 2018 stěžovatel zahájil řízení, jímž se domáhal, aby se s dětmi mohl stýkat delší dobu, nejen o víkendu, ale i ve školních dnech. Poukázal na to, že se kvůli dětem přestěhoval zpět do Brna a že čas strávený s dětmi v běžném pracovním týdnu, zahrnující především školní a pracovní povinnosti a zájmové aktivity, je rozdílný od víkendů a je velmi podstatný pro utváření vzájemného vztahu stěžovatele a jeho dětí.

Obecné soudy jednoduše přijaly stanovisko, že by se v daném případě neměl měnit zažitý režim víkendových styků stěžovatele a dětí jednou za dva týdny, aniž však fakticky a náležitě zkoumaly, zda by taková změna byla, či nebyla v zájmu dětí. Soudy nijak relevantně neodůvodnily, proč by mělo být v rozporu s nejlepším zájmem dětí trávit se svým otcem více času a zažívat s ním i režim běžného pracovního týdne; nezabývaly se ani tím, jak velkou by tato změna pro děti byla a co by pro ně znamenala nejen z hlediska každodenních praktických otázek (typu přenášení učebnic či dvou sad učebnic), ale také kvality jejich vztahu se stěžovatelem a vůbec jejich dalšího vývoje.

Krajský soud namísto posuzování, zda je dán nějaký silný důvod proti širšímu styku stěžovatele s dětmi, posuzoval, zda je dán důležitý důvod pro takový širší styk. V řízení o úpravu styku rodiče s dítětem je však třeba obecně vycházet z premisy, že být spolu znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života a v nejlepším zájmu dítěte zpravidla je péče a výchova ze strany obou rodičů. Provozní režim pracovního týdne je odlišný od víkendových či prázdninových dní a často přispívá k prohloubení vztahu a posílení vazby rodiče a dítěte, pokud spolu mohou trávit nejen volné dny, ale zažívat také rutinu všedních dní spjatou s většími i menšími povinnostmi, starostmi i radostmi a vůbec aktivitami odlišnými od průběhu volných dní. Ostatně právě takové společné prožívání i všedních dní a okamžiků může u dětí i rodičů přispívat k žádoucímu vnímání společného času a styku nikoli jako další volnočasové aktivity, ale jako přirozené součásti svých životů, rodinného zázemí a vazeb.

Je-li dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby tato zásada, vycházející z ústavně zaručeného práva rodiče i dítěte podle čl. 32 odst. 4 Listiny, byla co nejvíce naplněna. Důvodem pro nerozšíření styku s druhým rodičem nemůže být samotný nesouhlas rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, ani obecný poukaz na nevhodnost změny zažitého a fungujícího režimu styku. I při rozhodování o úpravě styku rodiče s dítětem je třeba komplexně zjišťovat a posuzovat nejlepší zájem konkrétního dítěte a nevyhovění návrhu dotčeného rodiče na rozšíření styku s dítětem lze odůvodnit zásadně jen rozporem s nejlepším zájmem dítěte, podloženým konkrétními okolnostmi a skutečnostmi v řízení prokázanými.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4247/18 je dostupný