K vyvlastňování podle zákona o urychlení výstavby

Nejvyšší správní soud v rozsudku 3 As 180/2014-64 řešil otázku, do jaké míry se ve vyvlastňovacím řízení uplatňují zásady přímosti a ústnosti.

Nejvyšší správní soud nesouhlasil, že podle § 3 zákona o urychlení výstavby postačí k přípustnosti vyvlastnění pouze doručení návrhu stávajícím vlastníkům. Toto ustanovení totiž pouze modifikuje pravidla pro doručování návrhu na uzavření smlouvy, nestanoví však speciální pravidlo pro to, kdy je možné považovat úsilí vyvinuté vyvlastnitelem k dosažení dohody za postačující pro plnění podmínky přípustnosti vyvlastnění. Jestliže od doručení návrhu na uzavření smlouvy běží dle ustanovení § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění 90 denní lhůta, během níž vyvlastnitel nemůže činit kroky přímo směřující k výstavbě, lze po něm i v režimu zákona o urychlení výstavby spravedlivě žádat, aby tuto dobu využil pro hledání kompromisu s vyvlastňovaným, projeví-li i vyvlastňovaný skutečnou vůli převést požadovaná práva na vyvlastnitele dohodou. Není tedy dán žádný důvod, proč by úsilí vyvlastnitele dosáhnout dohody s vyvlastňovaným mělo být v případě záměrů spadajících do působnosti zákona o urychlení výstavby nižší. Ustanovení § 3 odst. 2 zákona o urychlení výstavby tedy nemění podmínky negociace o smluvním získání potřebných pozemků, stanovené v § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění.

Na druhou stranu Nejvyšší správní soud nesouhlasil ani s tím, že vyvlastnitel má povinnost vést s vyvlastňovaným ústní jednání při jednání o smluvním převodu nemovitostí. Je tomu tak proto, že jednání o smluvním převodu potřebných nemovitostí má povahu soukromoprávní kontraktace a předchází samotnému vyvlastňovacímu řízení; proto na tuto fázi nemohou dopadat zásady ovládající správní řízení. Tyto zásady se tedy uplatní až v samotném vyvlastňovacím řízení, v němž lze například napadnout znalecké posudky, které vyvlastnitel použije ke stanovení náhrady.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde