Ověřování věku uživatelů pornografických webů

Soudní dvůr v odpovědi na otázky formulované Státní radou ve Francii zaprvé upřesnil, za jakých podmínek mohou členské státy uložit povinnost ověřování věku uživatelů pornografických internetových stránek a zakázat další šíření informací týkajících se některých silničních kontrol na svém území. Soudní dvůr potvrdil, že v systému směrnice o elektronickém obchodu takové povinnosti a zákazy spadají v zásadě pouze pod pravomoc členského státu, v němž jsou dotčení poskytovatelé služeb usazeni. Ostatní členské státy však mohou stanovit takové povinnosti a zákazy vůči poskytovatelům, kteří nejsou usazení na jejich území, za dodržování podmínek stanovených v této směrnici, zejména jeví-li se to jako nezbytné z důvodů veřejného pořádku, bezpečnosti nebo zabezpečení. Soudní dvůr zadruhé uvedl, že provozovatele služby informační společnosti nelze zprostit odpovědnosti za informace, které ukládá a dále šíří, jež kontroluje. Tak je tomu v případě, když určí prostřednictvím algoritmu, za jakých podmínek, jakým způsobem a v jakém pořadí podle priority jsou tyto informace dále šířeny, či nikoliv.

Ve Francii jsou editoři pornografických internetových stránek povinni zavést technické prostředky za účelem ověřování věku, aby byl nezletilým osobám znemožněn přístup k těmto internetovým stránkám. Kromě toho může být poskytovatelům služeb podpory řízení prostřednictvím geolokace zakázáno, aby dále šířili informace poskytnuté jejich uživateli, které se týkají některých silničních kontrol na francouzském území.

Proti dvěma nařízením zavádějícím tato opatření byla podána žaloba na neplatnost u Státní rady ve Francii. Ve věci C-188/24 české společnosti WebGroup Czech Republic a NKL Associates napadly povinnosti uložené editorům pornografických internetových stránek. Ve věci C-190/24 francouzská společnost Coyote System zpochybnila zákaz upozorňovat na některé silniční kontroly.

Tyto společnosti zejména tvrdí, že napadená opatření porušují zásadu „země původu“, která je zakotvena ve směrnici o elektronickém obchodu[1] a jejímž cílem je zajistit volný pohyb služeb informační společnosti v rámci Evropské unie. Podle této zásady, která v této oblasti zavádí vzájemné uznávání mezi členskými státy, služby spadající do „koordinované oblasti“[2] podléhají pouze právu členského státu, v němž je poskytovatel služeb usazen.

Soudní dvůr, u něhož Státní rada ve Francii podala žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, nejprve uvedl, že sporná opatření spadají do koordinované oblasti. Tato oblast se totiž neomezuje na požadavky upravené harmonizačními ustanoveními směrnice, ale zahrnuje v zásadě veškeré požadavky, které se týkají přístupu ke službě informační společnosti nebo výkonu této služby.

Soudní dvůr poté konstatoval, že skutečnost, že Francie uplatnila napadená opatření vůči poskytovatelům usazeným v jiných členských státech, představuje omezení volného pohybu dotčených služeb. Směrnice však za určitých podmínek umožňuje stanovit taková opatření rovněž vůči poskytovatelům, kteří nejsou usazeni na jejich území. V projednávané věci dotčená opatření sledují cíle uznané směrnicí, mezi něž patří zejména veřejný pořádek, který zahrnuje ochranu nezletilých osob, a veřejnou bezpečnost, s níž souvisí zákaz dále šířit informace týkající se některých silničních kontrol. Mimoto se jeví, že jsou tato opatření přiměřená s ohledem na tyto cíle. Dále se jeví, že se tato opatření týkají určitých služeb informační společnosti, jimiž jsou skutečně dotčeny uvedené cíle a konkretizují je individuální rozhodnutí s výzvou ke splnění povinnosti či se zákazem přijatá na základě vnitrostátních právních předpisů.

Před přijetím takových opatření je však třeba, s výjimkou naléhavé situace, jednak požádat členský stát, v němž je dotčený poskytovatel usazen, aby sám přijal vhodná opatření, a jednak oznámit úmysl přijmout tato opatření Evropské komisi a tomuto členskému státu.

S výhradou dodržení všech těchto podmínek tedy členský stát může uložit poskytovatelům služeb informační společnosti usazeným v jiných členských státech povinnost, aby zavedli systém ověřování věku k tomu, aby byl nezletilým osobám znemožněn přístup k jejich pornografickým internetovým stránkám nebo zakázali takovým poskytovatelům dále šířit v rámci jejich služeb podpory řízení prostřednictvím geolokace informace týkající se některých silničních kontrol. Přísluší předkládajícímu soudu, aby ověřil, zda napadená opatření tyto podmínky splňují.

Konečně se Soudní dvůr vyjádřil k otázce, zda lze poskytovatele posledně uvedených služeb zprostit odpovědnosti z důvodu, že informace, které ukládá a dále šíří, poskytují jejich uživatelé. V tomto ohledu Soudní dvůr připomněl, že k tomu, aby mohl být tento poskytovatel kvalifikován jako poskytovatel „hostingu“, který může být v zásadě zproštěn odpovědnosti za informace ukládané na žádost uživatele, nesmí o těchto informacích vědět, ani je kontrolovat. Poskytovatel, který určí prostřednictvím algoritmu, za jakých podmínek, jakým způsobem a v jakém pořadí podle priority jsou takové informace dále šířeny, či nikoliv, přitom tyto informace kontroluje, takže není zproštěn odpovědnosti. I v případě takového zproštění však může být dotyčnému poskytovateli zakázáno další šíření informací týkajících se některých silničních kontrol z důvodů veřejného pořádku, bezpečnosti nebo zabezpečení.

---

Převzato z tiskové zprávy Soudního dvora Evropské unie

Celý text rozsudku ve věci C-188/24

[1] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu („směrnice o elektronickém obchodu“).

[2] Koordinovaná oblast odpovídá požadavkům stanoveným právními řády členských států pro poskytovatele služeb informační společnosti nebo pro služby informační společnosti, bez ohledu na to, zda mají obecnou povahu, či zda byly pro ně zvláště určené.