Ústavní soud znovu k vazbě: Hrozba vysokého trestu nestačí

Pretrialní vazba, tedy omezení osobní svobody obviněného ještě před pravomocným odsouzením, je jedním z nejzávažnějších zásahů státu do života jednotlivce. Proto je její uložení podmíněno splněním přísných zákonných podmínek a pečlivým zvážením všech okolností případu. Ústavní soud, jakožto strážce ústavnosti, opakovaně přezkoumává rozhodnutí obecných soudů o vazbě, aby zajistil, že nedochází k nepřiměřeným zásahům do základních práv a svobod. V nedávném nálezu sp. zn. IV. ÚS 170/25 se Ústavní soud znovu zabýval jedním z důvodů vazby, a to takzvanou útěkovou vazbou, a potvrdil, že pouhá hrozba vysokého trestu sama o sobě k jejímu uložení nestačí.

Útěkovou vazbu upravuje § 67 písm. a) trestního řádu. Podle tohoto ustanovení smí být obviněný vzat do vazby, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. Zákon demonstrativně uvádí některé okolnosti, které mohou takovou obavu odůvodňovat, jako je nemožnost ihned zjistit totožnost obviněného, absence stálého bydliště nebo právě hrozba vysokého trestu.

Právě na výkladu posledně jmenované okolnosti se zaměřil Ústavní soud ve svém aktuálním nálezu. Soud zdůraznil, že jazykový a logický výklad sice může svádět k závěru, že hrozba vysokého trestu automaticky zakládá důvodnou obavu z útěku, nicméně takový výklad je příliš zjednodušující a neústavní. Ústavní soud připomněl svou dřívější judikaturu, podle které je třeba hrozbu vysokého trestu posuzovat v kontextu všech ostatních okolností případu a především s ohledem na argumenty obviněného.

V konkrétním posuzovaném případě šlo o obviněného ze zvlášť závažného zločinu vraždy, kterému hrozil trest odnětí svobody v délce patnácti až dvaceti let, případně i výjimečný trest. Obecné soudy spatřovaly v této hrozbě dostatečný důvod pro ponechání obviněného ve vazbě. Ústavní soud však s tímto závěrem nesouhlasil. Konstatoval, že soudy nepřihlédly dostatečně k argumentům obviněného a nepředložily žádné silné důvody pro zachování vazby kromě samotné hrozby vysokého trestu.

Ústavní soud v této souvislosti připomněl takzvanou doktrínu zesílených důvodů. Tato doktrína znamená, že s prodlužující se dobou trvání vazby musí být důvody pro její další trvání stále silnější a přesvědčivější. Původní argumenty, které mohly obstát na počátku trestního stíhání, nemusí být po delší době dostačující. V posuzovaném případě soudy opakovaly stále stejné argumenty (závažnost činu, hrozba trestu), aniž by zohlednily další relevantní okolnosti a argumenty obviněného.

Dále Ústavní soud zdůraznil, že vazba je krajním prostředkem k zajištění účelu trestního řízení a nelze ji nadužívat, zvláště u dlouhotrvající vazby. Orgány činné v trestním řízení mají povinnost zvažovat, zda nelze účelu vazby dosáhnout jinými opatřeními, takzvanými vazebními substituty, jako je například slib obviněného, dohled probačního úředníka či peněžitá záruka. V posuzovaném případě se obecné soudy s možností nahrazení vazby těmito instituty vůbec nevypořádaly.

Závěrem lze konstatovat, že nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 170/25 představuje další významné upřesnění podmínek pro uložení útěkové vazby. Soud jasně stanovil, že hrozba vysokého trestu nemůže být jediným a automatickým důvodem pro omezení osobní svobody obviněného. Obecné soudy musí při rozhodování o vazbě pečlivě zvažovat všechny relevantní okolnosti, argumenty obviněného a aplikovat doktrínu zesílených důvodů, zvláště pokud vazba trvá delší dobu. Rovněž je nezbytné zvažovat možnost nahrazení vazby méně omezujícími opatřeními. Tento nález tak posiluje ochranu osobní svobody a zdůrazňuje princip proporcionality při zásazích státu do základních práv jednotlivce v trestním řízení.