Politický projev jako úřední postup - Odpovědnost za výroky členů vlády v politické soutěži po rozsudku NS 25 Cdo 2952/2025

[1] Když premiér Fiala v únoru 2024 na síti X a na CNN Prima News označil organizátory zemědělského protestu za osoby, které „se netají svou podporou Kremlu”, Nejvyšší soud uzavřel, že jde o úřední postup, za nějž může odpovídat pouze Česká republika.[2] Oba soudy pracovaly s týmž testem a výslovně na sebe navazují. Přesto stojí za to ptát se, co ty dva případy ve skutečnosti dělí – a zda odpověď není nakonec méně právní a více politická, než by se z odůvodnění zdálo.

Projev jako úřední postup

Východiska judikatury jsou ustálená v tom, že veřejný projev představitele státního orgánu učiněný v rámci jeho působnosti je úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen “OdpŠk”).[3] Poruší-li takový projev osobnostní práva, nárok na náhradu nemajetkové újmy se uplatňuje proti státu, nikoli proti jednající osobě[4], a to výlučně – solidární odpovědnost státu a jednající osoby Nejvyšší soud výslovně odmítl v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2952/2025 (bod 12) s odkazem na § 1 odst. 1 OdpŠk. Osobně odpovídá politik jen při excesu, tedy u jednání, které postrádá místní, časový, a především věcný vztah k výkonu veřejné moci – viz dále.[5]

Ústavní soud tuto konstrukci v nálezu IV. ÚS 3076/20 ukotvil v čl. 36 odst. 3 Listiny a odůvodnil ji čl. 17 odst. 5 Listiny - tedy tak, že státní orgány jsou povinny informovat o své činnosti, informování je tedy součástí jejich úkolů a nezákonnost při něm je nesprávným úředním postupem.[6]

Pro rozlišení, kdy představitel státu mluví jako orgán a kdy jako soukromá osoba, nabídl tři kritéria: čas (zda byl výrok pronesen ve funkčním období), fórum (kde a za jakých okolností) a obsah.[7] Rozhodující bylo v Šarapatkově věci kritérium obsahu – prezident mluvil o personálním rozhodnutí z roku 2000, které s výkonem prezidentské funkce nemělo „žádnou souvislost”, a tato absence převážila i nad tím, že vystupoval v pořadu, kam byl pozván jako prezident.[8]

Jak měkká je ve skutečnosti hranice obsahového kritéria, ukazuje starší spor o výrok téhož prezidenta, na který Ústavní soud v Šarapatkově nálezu sám odkazuje (bod 36). Miloš Zeman v lednu 2015 v projevu k 70. výročí osvobození Osvětimi uvedl, že Ferdinand Peroutka uveřejnil v Přítomnosti článek „Hitler je gentleman“, což se ukázalo jako nepravdivé.[9] Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016, uzavřel, že za tento výrok neodpovídá prezident osobně, nýbrž stát v režimu OdpŠk – a právě o tento rozsudek se dnes opírá i rozsudek ve věci Fialově (bod 8).[10] Výrok o zesnulém novináři a o událostech třicátých let přitom neměl s prezidentskými pravomocemi o nic víc společného než Šarapatkovo propuštění. Lišil se tím, že zazněl v oficiálním pietním projevu, tedy v ceremoniální poloze, kterou Ústavní soud k výkonu funkce výslovně řadí (bod 27), a tematicky navazoval na jeho poselství o selhání intelektuálů tváří v tvář nacismu. Šarapatkova poznámka naproti tomu popisovala Zemanovo vlastní jednání z doby, kdy prezidentem nebyl. Rozhodující tak fakticky nebyla souvislost výroku s pravomocí orgánu, ale s rámcem a tématem oficiálního vystoupení – a na tento měkčí standard Nejvyšší soud u premiéra navázal.

Od filtru k presumpci

Nejvyšší soud se k těmto kritériím v rozsudku 25 Cdo 2952/2025 přihlásil. Fórum podle něj nerozhoduje, protože odpovědnost státu se nemůže zužovat jen na komunikační kanály, které si stát sám určí, a osobní účet premiéra na síti X může sloužit výkonu funkce stejně jako účet oficiální (bod 11). Rozhodující je opět obsah – zda je zřejmé, kdo a za jakým účelem sdělení činí. A obsah výroku o zemědělském protestu je podle soudu „záležitost týkající se celé vlády”, takže premiér mluvil z pozice jejího předsedy.[11]

Právě tady se z mého pohledu test tiše mění. Ústavní soud vyžadoval souvislost s činností orgánu – Zemanův výrok se týkal osoby a jejího dávného pracovního poměru, nikoli toho, co prezident dělá. Fialův výrok se ale také týká osob – kdo organizátoři protestu jsou a čím se netají. S činností vlády souvisí jen tím, že protest mířil proti vládní politice. Nejvyšší soud tuto souvislost považoval za dostatečnou; odvolací soud ji vymezil negativně tak, že premiér do reakce nezahrnul „nesouvisející invektivy či osočení vůči konkrétním osobám”.[12] Obsahové kritérium, které bylo v Šarapatkově věci skutečným filtrem, se tak u premiéra stává presumpcí, tj. že politický výrok pronesený k politickému tématu je úřední postup, ledaže by šlo o zjevný osobní útok bez jakékoli vazby na agendu.

Rozdíl nelze vysvětlit jen ústavním postavením obou aktérů. Prezidenta chrání neodpovědnost plynoucí z čl. 54 odst. 3 Ústavy, takže otázka „co je výkon funkce” je u něj zároveň otázkou rozsahu imunity – a je logické vykládat ji obezřetně.[13] Premiér žádnou ústavní “neodpovědnost” nemá. Že pro něj vychází stejný, a v aplikaci dokonce možná širší test, není samozřejmé; lze naopak argumentovat, že bez ústavního zakotvení by měl být pojem výkonu funkce u člena vlády užší.

Ochrana oběti jako imunita původce

Objektivní odpovědnost státu za nesprávný úřední postup vznikla na ochranu poškozeného. Ústavní soud ji v nálezu IV. ÚS 3076/20 odůvodňuje požadavkem materiálního právního státu, kdy stát musí ručit za zásahy svých orgánů do základních práv, aniž by poškozený musel hledat konkrétního úředníka a dokazovat mu zavinění.[14] Aplikována na slova politika však tatáž konstrukce mění funkci a pomyslně se staví na hlavu.

Poškozený sice získává solventního dlužníka, ale přichází o to, oč u cti jde především – o konfrontaci s tím, kdo ho urazil. Dotyčný p. Jandejsek žaloval o odstranění příspěvku a o omluvu na síti X, přičemž stát by oba tyto nároky mohl splnit jen se součinností premiéra, který účet ovládá, tedy právě té osoby, jejíž výrok se má odčinit.[15] Omluvu sice stát poskytnout může – v kauze Peroutka se Česká republika prostřednictvím ministerstva financí v listopadu 2021 skutečně omluvila, poté co jí to uložil Městský soud v Praze a Nejvyšší soud jeho rozsudek potvrdil.[16] Jde však o omluvu úřadu, který s výrokem neměl nic společného; Peroutkova vnučka tehdy příznačně poznamenala, že „by bylo férovější, kdyby se omluvil přímo prezident Zeman“.[17] Regres podle § 16 an. OdpŠk pak zůstává jen na papíře – přeci jen je obtížné si představit, že vláda uplatní regres vůči svému předsedovi. Následky politické urážky tak nese daňový poplatník, zatímco její autor získává něco, co mu Ústava nesvěřila – faktickou neodpovědnost za projev, kterou zná v čl. 27 odst. 2 pouze pro poslance a senátory, a i tam ji omezuje na projevy v komorách.

Tato situace vytváří zřejmý paradox, kdy institut zavedený k ochraně obětí funguje jako určitá imunita původců vůči z podstaty věci osobním nárokům. Šarapatkův nález je momentem, kdy si Ústavní soud tohoto rizika všiml, byť z opačné strany – chránil stát před tím, aby platil za soukromé výroky prezidenta. Nynější rozsudek je pak opačným momentem, kdy Nejvyšší soud tutéž konstrukci uzavřel ve prospěch premiéra.

Stát, nebo strana?

Hlubší problém popisovaného problému není v samotném testu, ale v tom, co se jím poměřuje. Vláda je zároveň ústavní orgán státu a zároveň zpravidla vrchol politické strany, která právě vyhrála volby. Když premiér označí odpůrce vlády za proruské (nebo jakékoliv jiné), neinformuje nutně jen o činnosti orgánu ve smyslu čl. 17 odst. 5 Listiny; jistě také vede politický boj a delegitimizuje soupeře. Nejvyšší soud říká, že i to je úřední postup, protože protest mířil proti vládě. Právě rovnítko mezi politickým bojem a úředním postupem vyhrazeným pro jakéhokoliv vítěze voleb otevírá prostor pro nepříjemné úvahy.

Vysoce nepraktický důsledek už je prostě to, že za stranickou rétoriku toho, kdo vládu zrovna vede, ručí stát – tedy všichni, včetně například demonstrujících zemědělců. Neutralita státu vůči politické soutěži, kterou Ústavní soud jinde bere jako axiom, se tu tak velice tiše vytrácí.

Lze jistě namítnout, že taková reakce je plně legitimní. Podle čl. 6 Ústavy vycházejí politická rozhodnutí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním a vláda, která se opírá o důvěru Poslanecké sněmovny, je nositelkou této většinové vůle. Protestuje-li část veřejnosti proti její politice, je přirozenou součástí vládnutí, že vláda svou politiku veřejně obhajuje a na kritiku odpovídá. Z tohoto pohledu by závěr Nejvyššího soudu byl jen důsledným domyšlením toho, že politická reakce vlády na protivládní protest je výkonem jejího mandátu, a tedy i výkonem veřejné moci.

Tato námitka však podle mého názoru dopadá jen na část problému. Čl. 6 Ústavy legitimizuje politická rozhodnutí většiny, nikoli jakékoli vyjádření o těch, kdo s nimi nesouhlasí. Obhajoba vládní politiky a hodnocení motivů či sympatií jejích odpůrců nejsou totéž: první se týká toho, co vláda činí, druhé toho, kdo stojí proti ní. Právě toto rozlišení ostatně zvolil Ústavní soud v nálezu I. ÚS 453/03, kde premiér hájil jeden z hlavních bodů vládního programu, a přesto výrok o konkrétní osobě nebyl vládě přičten.[18]

Především však čl. 6 nekončí první větou. Jeho druhá věta stanoví, že rozhodování většiny dbá ochrany menšin, a demonstrující odpůrci vlády jsou v daném okamžiku právě takovou politickou menšinou. Ve spojení s čl. 5 Ústavy, který zakládá politický systém na volné soutěži politických stran, a s čl. 22 Listiny, podle něhož výklad a používání úpravy politických práv musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil, se ústavní rámec spíše přiklání k opačnému závěru: stát má být garantem férové politické soutěže, nikoli jejím účastníkem. Vychází-li soudní praxe z toho, že výroky, jimiž vládní většina hodnotí své politické odpůrce, jsou úředním postupem státu, stává se stát v určitém smyslu stranou politického sporu – a to je důsledek, který čl. 6 Ústavy ospravedlnit nedokáže.

Že to nemusí být samozřejmé, ukazuje starší nález, na nějž Ústavní soud v Šarapatkově věci sám odkázal: I. ÚS 453/03 ze dne 11. 11. 2005.[19] Premiér Zeman v roce 1999 v Poslanecké sněmovně, v České televizi a na tiskové konferenci označil novináře Ivana Brezinu za zkorumpovaného, protože měl údajně „důvěrnou smlouvu” s ČEZ. Ústavní soud uzavřel, že vláda nemá vyšetřovací pravomoc, a proto výroky premiéra o údajném protiprávním jednání jednotlivce nelze vládě přičítat: jde o jednání ultra vires, které vládu nezavazuje, a premiér je za ně pasivně legitimován jako fyzická osoba.[20] A dodal, že představitelé státní moci smějí zveřejňovat jen skutkově prověřené informace, „které se navíc vztahují toliko k věcem, které spadají do jím kompetenčně vymezené oblasti”.[21]

Postavme vedle sebe oba premiéry. Zeman v roce 1999 mluvil o tématu, které vláda měla v programu (boj s korupcí), a přesto výrok o konkrétní osobě nespadl do její kompetence, protože posuzovat jednání jednotlivců vládě nepřísluší. Fiala v roce 2024 mluvil o tématu, které vláda měla v agendě (zemědělská politika a protest proti ní), a výrok o konkrétních osobách – kdo jsou a komu „fandí“ – do její kompetence spadl, protože šlo o „reakci na protest”. Rozdíl není v obsahu výroků, ale v tom, jak široce soud vymezil kompetenci vlády. V roce 2005 ji Ústavní soud četl kompetenčně, tedy že vláda dělá to, co jí zákon svěřuje, a cokoli navíc je jednání soukromé osoby. V roce 2026 ji Nejvyšší soud čte politicky - vláda je politický orgán a politická reakce je její činností.

Že tato otázka není uzavřená, ukazuje čerstvý rozsudek ve věci výroků ministra kultury Lubomíra Zaorálka o producentu Oldřichu Lichtenbergovi, který inicioval výzvu k jeho odstoupení. Soud prvního stupně přičetl státu výrok, podle něhož soukromá divadla „chtějí ihned miliardu“, zatímco smyšlený rozhovor o žalobcově „baráku“ posoudil jako exces, neboť se týkal jeho osobních a majetkových poměrů. Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že politický kontext nemůže legitimizovat zkreslení postoje odpůrce, otázku, zda se výroky přičítají ministrovi, státu, „nebo každému z nich v určitém rozsahu“, však výslovně ponechal otevřenou.[22]

Drobná ironie dokresluje, kde se hranice pohnula. Miloš Zeman byl v obou nálezech Ústavního soudu shledán osobně odpovědným – jednou jako premiér, podruhé jako prezident. Stát jeho slova za svá převzal jen jednou – u Peroutky, kde zazněla v oficiálním pietním projevu. U Petra Fialy již postačilo, že reagoval na protest proti vládě.

Nejde přitom jen o akademické měření. Politické čtení kompetence vlády přenáší na stát odpovědnost za výroky, které jsou svou povahou stranické, a tím je zároveň normalizuje - co je úřední postup, nemůže být zároveň osobním selháním. Kompetenční čtení z roku 2005 naopak nutí politika rozlišovat, kdy mluví za orgán a kdy za sebe – a nést následky, když to nerozliší. To je požadavek, který Ústavní soud tehdy formuloval jako součást definice demokratického právního státu, a to výslovně s odkazem na zkušenost před rokem 1989.[23]

Závěr

Rozsudek 25 Cdo 2952/2025 nezakládá imunitu členů vlády a nepopírá judikaturu Ústavního soudu. Dovršuje ale posun, který pomyslně začal u prezidenta a u premiéra se uzavřel - totiž, že obsahové kritérium, jež mělo oddělit slova orgánu od slov člověka, se u politického projevu stalo presumpcí ve prospěch státu. Za tím stojí nevyslovená volba – číst kompetenci vlády politicky, nikoli kompetenčně. Tato volba má cenu, kterou rozsudek nevyčísluje, a nelze vyloučit, že ani neuvědomuje - stát ručí za stranický boj, poškozený přichází o omluvu od toho, kdo ho urazil, a politik o důvod rozlišovat, kdy mluví za sebe.

Pro praxi z toho plyne prozaický závěr. Žaloba na ochranu osobnosti proti členovi vlády za politický výrok má dnes naději jen při zjevném excesu; jinak je pasivně legitimována Česká republika a nárok se uplatňuje podle zákona č. 82/1998 Sb., včetně předběžného projednání u příslušného ministerstva.[24] Žalobce, který o tom byl poučen a nereagoval, spor prohraje na legitimaci dřív, než se kdo dostane k tomu, zda byl výrok pravdivý.[25] Opatrnější cestou je proto žalovat politika i stát a výroky mezi ně rozdělit podle jejich povahy, jak to učinil žalobce ve věci Zaorálek.[26]

[1] Nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20 (N 22/104 SbNU 259), body 33 a 34. Dostupné z: https://nalus.usoud.cz.

[2] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2026, sp. zn. 25 Cdo 2952/2025, body 11 až 13 (vyvěšen na úřední desce Nejvyššího soudu dne 14. 9. 2026). Znění sporného příspěvku rekapituluje tamtéž bod 1.

[3] Srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2878/2012 (C 13718 Soubor), ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016 (C 17276 Soubor), a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4704/2018, bod 31; shrnutí judikatury podává rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2026, sp. zn. 25 Cdo 2952/2025, body 8 a 9.

[4] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 25 Cdo 705/2019, uveřejněný pod č. 97/2020 Sb. rozh. obč.

[5] Rozsudek NS sp. zn. 25 Cdo 2952/2025, bod 8; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1526/2000, Soudní rozhledy č. 3/2003, s. 93; nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 3076/20, bod 36.

[6] Nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 3076/20, bod 25.

[7] Tamtéž, právní věta a body 30 až 32.

[8] Tamtéž, body 33 a 34.

[9] K průběhu sporu srov. např. ČTK. Nejvyšší soud nařídil znovu projednat případ novináře Peroutky. E15.cz [online]. Dostupné z: https://www.e15.cz/domaci/nejvyssi-soud-naridil-znovu-projednat-pripad-novinare-peroutky-1347024 [cit. 7. 10. 2026].

[10] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016 (C 17276 Soubor). Na jeho bod 83 odkazuje i nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 3076/20, bod 36.

[11] Rozsudek NS sp. zn. 25 Cdo 2952/2025, bod 11.

[12] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2025, č. j. 29 Co 104/2025-158, jak jej rekapituluje rozsudek NS sp. zn. 25 Cdo 2952/2025, bod 2.

[13] Srov. nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 3076/20, body 24, 27 a 28; usnesení Ústavního soudu ČSFR ze dne 8. 7. 1992, sp. zn. II. ÚS 312/92.

[14] Nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 3076/20, bod 25, s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08 (N 108/49 SbNU 567), bod 31.

[15] Rozsudek NS sp. zn. 25 Cdo 2952/2025, bod 1. K tomu, že omluvu lze žalovanému uložit i v médiu, které neovládá, ledaže tomu brání jednoznačná překážka, typicky zjevná neochota provozovatele, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2026, sp. zn. 25 Cdo 1133/2025, bod 22, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1092/2024.

[16] Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2020 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3889/2020; k provedené omluvě srov. Ministerstvo financí se omluvilo Kaslové za Zemanovy výroky o Peroutkovi. ČT24 [online]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/3395988-ministerstvo-financi-se-omluvilo-kaslove-za-zemanovy-vyroky-o-peroutkovi [cit. 7. 10. 2026].

[17] Tamtéž.

[18] Nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03 (N 209/39 SbNU 215), část III a část V ad 3. Dostupné z: https://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-453-03.

[19] Na nález odkazuje Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3076/20, bod 35.

[20] Nález ÚS sp. zn. I. ÚS 453/03, část III.

[21] Tamtéž, část V ad 5.

[22] Rozsudek NS sp. zn. 25 Cdo 1133/2025, body 4, 19 až 21 (vyvěšen na úřední desce Nejvyššího soudu dne 14. 10. 2026).

[23] Tamtéž.

[24] Srov. § 6, § 14 a § 15 OdpŠk.

[25] Srov. rozsudek NS sp. zn. 25 Cdo 2952/2025, bod 1.

[26] Rozsudek NS sp. zn. 25 Cdo 1133/2025, body 1 až 4.