Pandořina skříňka trestního procesu

V podivu novinářů nad množstvím mobilních telefonů, které měl Ivan Langer u sebe, zanikla skutečnost, že tímto rozhodnutím padnul jeden ze základních konstruktů našeho právního systému, a to nedotknutelnost advokátního tajemství.

Advokátní tajemství má zajistit garantovanou svobodu klientů svěřit advokátům všechny důvěrné informace v jejich právních záležitostech a zároveň garantovanou jistotu, že jsou tyto informace chráněny před zveřejněním orgánům veřejné správy. To umožňuje klientovi mluvit s advokátem otevřeně a upřímně.

Advokátní tajemství má chránit komunikaci mezi advokátem a klientem, která byla učiněna za účelem získání profesionální právní pomoci, stejně jako lékařské tajemství chrání pacienta před zveřejněním informací o jeho zdravotním stavu při získávání profesionální lékařské pomoci.

Advokátní tajemství je nezbytná součást ústavně zakotvené zásady spravedlivého řízení a práva na obhajobu a právní pomoc. Součástí spravedlivého procesu totiž musí být právo na poradu s advokátem bez obavy, že tyto informace budou získány policií či státním zastupitelstvím. Bez advokátního tajemství nemůže být spravedlnosti.

Tento institut je navíc institutem velmi starým a jeho historie se datuje již do období římského práva. Například Marcus Tullius Cicero, který roku 70 př. Kr. vedl proces proti římskému místodržícímu na Sicílii Gaiu Verrovi, který byl obžalovaný z rozkrádání uměleckých předmětů, daňových podvodů, zneužívání úřední moci a mnoha dalších zločinů, nemohl předvolat jako svědka jeho právního zástupce, a to právě z důvodu ochrany informací sdělených klientem svému právnímu zástupci.

Nerespektování advokátního tajemství je rovněž v rozporu s principem nemo tenetur se ipsum accusare (nikdo není povinen sám sebe obviňovat), který některé právní systémy znaly již ve starověku. Tento princip je zakotven nejen v talmudu, ale např. i ve spisech svatého Augustina. V našem právu je obsažen v Listině základních práv a svobod. Nalezneme jej i v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech z roku 1966 a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Odejmutí dokumentů a paměťových médií advokáta, která obsahují důvěrné informace, které klient advokátovi sdělil, vlastně znamená, že klient je prostřednictvím advokáta donucen poskytnout policii své vlastní informace a tyto klientovy vlastní informace mohou být použity proti němu v rámci trestního řízení. Nerespektování pravidla zákazu sebeobviňování tak porušuje právo na spravedlivý proces.

Tato zásada nebyla respektována pouze v období od 12. století, kdy se prosadilo inkviziční trestní řízení, jehož součástí bylo také zakotvení povinnosti obviněné osoby vypovídat pravdivě. Podle Tomáše Akvinského ten, kdo nechtěl pravdu, kterou je vázán, říci, nebo když ji lživě popřel, smrtelně hřešil. Obviněný byl např. nucen přísahat, že bude vypovídat pravdu, přičemž porušení této přísahy bylo těžkým zločinem. Doznání obviněného bylo pak prohlášeno za královnu důkazu (regina probationum). Tato etapa trestního procesu však definitivně skončila velkou francouzskou revolucí.

Průlom do advokátního tajemství rovněž dále posiluje informační asymetrii mezi obviněným či obžalovaným a orgány činnými v trestním řízení. Tato informační asymetrie je pak v rozporu s kontradiktorností trestního procesu, na které tento proces spočívá. Zatímco policie a státní zastupitelství své informace, taktiku a strategii tají, klient je zbaven možnosti důvěrně diskutovat o svých právních problémech se svým advokátem.

Prolomením advokátního tajemství byla otevřena Pandořina skříňka a to, co se z ní vyvalí, nebude rozhodně nic pěkného. Neexistuje totiž žádný rozdíl mezi důvěrnými informacemi, které klient sdělil advokátovi před sdělením obvinění a informacemi, které mu sdělil v průběhu trestního řízení. V budoucnu se tak můžeme dočkat toho, že budou prováděny odposlechy advokáta z jeho porad s klientem před výslechem či posledním slovem klienta, neboť přeci „nelze akceptovat, aby odhalování trestné činnosti bylo znemožněno jen ochranou advokátního tajemství“. A jak jinak odhalovat trestnou činnost, než zjistit, o čem se vede konverzace mezi advokátem a jeho klientem před jeho výpovědí? Konečnou fází pak bude zřejmě povinnost advokáta svědčit před soudem proti svému klientovi tak, aby „nebylo odhalování trestné činnosti znemožněno jen ochranou advokátního tajemství“.