Ostych před důstojností jako právním pojmem aneb kdy se soudce bez důstojnosti neobejde?

Článek je přepisem ústního vystoupení na konferenci o lidské důstojnosti. Poukazuje na to, že v politickém a společenském diskursu je hodnota lidské důstojnosti jedním z důležitých justifikačních argumentů, odůvodňujících důležitost ochrany lidských práv. Dále se zabývá na případě konkrétní soudkyně – autorky článku, jak ve své judikatuře s tímto pojmem pracuje a proč. Závěrem jsou shrnuty základní oblasti, v nichž se český ústavní soudce bez argumentace důstojností neobejde.

Právnická fakulta MU v Brně, soudkyně Ústavního soudu
Foto: Shutterstock

V prvé řadě je třeba zdůraznit, že bez použití argumentu lidské důstojnosti či humanismu nejde provést přesvědčivou justifikaci ochrany lidských práv ve filozofické či politické debatě. Nejlépe to vystihuje právní filozof Jeremy Waldron; musím přiznat, že po smrti Ronalda Dworkina je mi z živých právních filozofů nejsympatičtější. Z děl obou těchto filozofů na mne dýchne laskavost, a kdybych měla zjednodušeně shrnout, v čem pociťuji blízkost k jejich konceptu práva, bylo by to asi chytlavé tvrzení, že vyžaduje hodně odvahy být mezi chytrými hodný.

Pokud potřebujete lidem vysvětlit, proč je tak důležité, aby všichni lidé i stát respektovali a chránili lidská práva, tak k tomu můžete vedle proklamace „volnost rovnost bratrství“ a vysvětlení důležitosti lidské solidarity využít též odkaz na lidskou důstojnost.[1] Ještě může pomoci poukázání na to, že v situaci toho znevýhodněného, do jehož práv je zasahováno, se velmi jednoduše může ocitnout každý z nás, stejně jako zmínka o užitečnosti pravidla nečiň druhému to, co nechceš, aby činili tobě.

A jak argumentovat lidskou důstojností? V tom smyslu, že při utrpení či ponižujícím zacházení s každou lidskou bytostí (já jsem dokonce přesvědčena, že nejen lidskou bytostí) přece musíme pocítit soucit či empatii a také zásah do vlastní lidské důstojnosti toho, kdo tomu přihlíží, či je členem společenství, které tomu nezabránilo. Pokud připustíme, aby lidská bytost v naší velmi bohaté a marnotratné civilizaci strádala bez obydlí či lékařské péče, zasahujeme tím nejen do jejího práva na soukromí či zdravotní péči, ale i do samotné substance její lidské důstojnosti. Do lidské důstojnosti však můžeme zasáhnout i tím, že z této lidské bytosti učiníme objekt péče státu či odborníků, aniž bychom ji respektovali jako aktivní subjekt, který rozhoduje v rámci svých schopností o svém osudu. Předloňská alarmující zpráva českého Veřejného ochránce práv z léčeben dlouhodobě nemocných, kde jsou umístěni a často umírají žízní či hlady senioři s demencí,[2] se každého citlivějšího člověka musí hluboce dotknout. Připomnělo mi to disent Elišky Wagnerové ke zdravotnickým poplatkům[3] a její slova o tom, že úcta ke stáří je civilizační hodnotou a též výchovný odkaz na Erbenovu Dědovu mísu (budeme-li dětem ukazovat, jak špatně se chováme ke svým rodičům, budou to naše děti opakovat ve vztahu k nám). Není tedy ve hře jen lidská důstojnost toho konkrétního člověka, žijícího či umírajícího v nelidských podmínkách, ale též lidská důstojnost toho, kdo tomu přihlíží, či je členem společenství, které tomu nezabránilo. Trochu ve smyslu kantovského imperativu: Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel, a nikdy pouze jako prostředek.

Musíme se smířit s tím, že asi nejsme schopni ve filozofii dosáhnout pravdy a v soudnictví spravedlnosti, ačkoli se o to musíme celý život snažit. Je však jasné, že aspoň musíme jako filozofové garantovat, že nebudeme lhát, a jako soudci, že nebudeme rozhodovat nespravedlivě. Dobrý soudce musí mít cit pro spravedlnost a touhu ji naplnit, ale někdy nemá reálnou možnost,[4] předvídavost či všechny informace, aby vydal rozsudek, který bude ve vztahu ke všem plně spravedlivý. Musí však udělat všechno proto, aby nevydal rozsudek nespravedlivý. Těžko lze vytvořit společnost, chránící a respektující v plném rozsahu lidskou důstojnost každého jejího člena, ale nesmíme připustit, aby docházelo k zásahům do samé podstaty jeho lidství. Nesmíme tedy připustit, abychom se k lidské bytosti chovali ponižujícím způsobem či snižovali její lidskou důstojnost. Nejsou žádní lidé druhé kategorie!

Jak je vidět, tak bez důstojnosti se nelze obejít v hodnotové lidskoprávní debatě, ale co v pozitivním právu a soudním rozhodování? Není argumentace důstojností v české ústavní judikatuře nadužívána?

Když se podíváte do nalusu, tedy do evidence judikatury Ústavního soudu, tak najdete celkově asi 980 odkazů na rozhodnutí obsahující slovo „důstojnost“. Existuje tedy minimálně 980 rozhodnutí Ústavního soudu, kde se pojem důstojnosti používá, a to z celkového počtu asi 60.000 rozhodnutí. To zase není taková inflace, jak jsem čekala.

Řada použití slova důstojnost v rozhodnutích souvisí s tím, že pojem důstojnost je součástí pozitivní právní úpravy – čl. 1čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Na čl. 1 Listiny se odkazuje pro argumentační základ v případech tzv. neakcesorické rovnosti – tedy když děláte jakýkoli rovnostní test, aniž byste jej pojili s nějakým základním právem, tak vycházíte z rovnosti v důstojnosti a právech v čl. 1 Listiny. Většina výsledků mediálních sporů, kde je ve hře ochrana soukromí, obsahuje ve své argumentaci slovo důstojnost, protože v českém kontextu prostě citujete čl. 10 Listiny, kde je důstojnost zmiňována. Také se slovo důstojnost vyskytuje v rozhodnutích o důstojnosti soudcovské funkce nebo třeba o účinném vyšetřování skutků směřujících proti lidské důstojnosti. Řada těchto odkazů tedy nemá pro práci s pojmem důstojnosti obsahový význam a zásah do důstojnosti není substantivním argumentem.

Jak již bylo zmíněno, i v hodnotovém lidskoprávním diskursu se často o zásahu do důstojnosti hovoří tehdy, pokud jsou lidé považováni jen za objekty, a nikoli za subjekty práv. Typicky se to stává u osob s duševním postižením, které byly do nedávna dokonce zbavovány způsobilosti k právním úkonům (nyní jsou omezovány na svéprávnosti), aniž by se o tom s nimi kdokoli bavil (naše společnost je pořád vnímá jako lidi méně hodnotné). Argumentaci zásahem do důstojnosti používala v tomto kontextu soudkyně Eliška Wagnerová; nejsilnější jí formulovaný nález k této tématice je nález ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09 (N 188/54 SbNU 325)[5]. Odvolává se v něm mimo jiné na Güntera Düriga a jeho teorii objektu, vážící se k lidské důstojnosti – rozpor s důstojností nastává tehdy, kdy je konkrétní osoba postavena do role objektu.

Dostávám se tedy k prvnímu okruhu situací, kdy se jako soudce bez důstojnosti neobejdete – s trochou nadsázky by se dalo zjednodušeně říci, že skoro vždy, když hodnotíte, jak se naše společnost chová k osobám s duševním postižením. Obecněji tedy vždy, kdy právo z lidí činí objekt nějakého jednání státu, aniž by se bral v potaz jejich subjektivní postoj k těmto postupům. V nedávné době jsem na tento argumentační směr navázala v nálezu, jímž jsem se zabývala detencí v psychiatrické nemocnici - nález ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1974/14 uvádí, že sice v některých případech možná zdravotní stav umístěného člověka bude vylučovat jeho schopnost sám pochopit význam a obsah soudního rozhodnutí. Nelze však připustit, aby umístěné osobě nebyla vůbec dána možnost či šance tak učinit. Není možné člověka zbavit osobní svobody až na dobu dvanácti měsíců bez toho, aby byla vynaložena potřebná snaha mu tuto informaci sdělit. To by bylo odrazem nedostatku respektu k umístěnému člověku jako subjektu práv s vlastní přirozenou důstojností, jak mu ji zaručuje čl. 1 Listiny základních práv a svobod.

Podobnou argumentaci jsem použila ve vztahu k právu obviněného být osobně slyšen při prodlužování vazby (v nálezu sp. zn. I. ÚS 3326/13 ze dne 15. 1. 2014). Je řada dobrých důvodů, proč trváme na osobním slyšení při prodlužování vazby – vyslechnutí jeho obhajoby, kontrola, zda není vystaven špatnému zacházení, legitimita rozhodování. Osobní slyšení ve vazebním řízení je ale též samo o sobě hodnotou, kterou se projevuje plný respekt k lidské důstojnosti. Přítomností obviněného soudy demonstrují, že k této osobě přistupují jako k subjektu práv. Osobní slyšení ve vazebním řízení je tak neinstrumentálním požadavkem a samo o sobě hodnotou, kterou se projevuje plný respekt k lidské důstojnosti.

Pojem objektu versus subjektu se často cituje i v případech nedostatku respektu k participačním právům dětí, které naše právní prostředí tradičně vnímá jako objekty. Například Výbor pro práva dítěte ve svém závěrečném doporučení z roku 2011 vyjádřil ve vztahu k české praxi znepokojení, že „tradiční vnímání dětí jako objektů spíše než subjektů práv je velmi rozšířené.“[6] V případech, kdy jsem formulovala nálezy, pojmenovávající tuto vážnou chybu, [7] jsem však nepotřebovala pojem důstojnosti použít, neboť jsem se mohla opřít o čl. 16 Úmluvy o právech dítěte, zakotvující v širokém rozsahu participační práva dětí v rozhodování o svém osudu.

Trochu mne samotnou vyděsilo, když na mne z nalusu vyskočila důstojnost v mém nálezu ve věci neexistence zákonného podkladu pro výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy[8] – to o ostychu či spíše uměřenosti použití pojmu důstojnost soudce moc nesvědčí. Uklidnilo mne, že ta důstojnost nebyla v této věci mým výmyslem. Citovala jsem předchozí judikaturu Ústavního soudu a byl to Pavel Holländer, kterému se důstojnost podařilo najít i v exekucích: „Smyslem a účelem institutu předběžné vykonatelnosti rozsudků podle § 162 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je ochrana, zajištění důstojnosti života osoby, jíž bylo soudem přisouzeno ze strany osoby jiné poskytování výživného. Tomuto účelu zákonodárce v předmětném zákonném ustanovení přikládá prioritu před účelem právní jistoty, jež má obvykle za následek spojení vykonatelnosti soudního rozhodnutí s nabytím jeho právní moci.“[9]

Takže moje skóre je zatím dosti opatrné – po dvou letech mandátu soudkyně Ústavního soudu jsem použila slovo důstojnost v sedmi nálezech, z toho jen dvakrát jako součást mé autentické argumentace, a to pokud je rozhodováno o osobě zbavené osobní svobody, a ona se o tom ani nedozví a nemůže se k tomu nijak vyjádřit. Tedy v tom smyslu, že člověk musí dostat šanci být aktivním aktérem při jednáních, která se ho osobně týkají.

Nicméně jaké jsou další výskyty důstojnosti jako reálného a častěji používaného zdůvodnění zásahu ze strany Ústavního soudu? Jeho použitím reagujeme na necitlivý přístup státu k obětem komunistického režimu, které ani v našem novém režimu nedostaly satisfakci či spravedlnost. Eliška Wagnerová odkaz na důstojnost použila v nedávné kauze faráře Jana Šimsy, který nebyl rehabilitován, ač rehabilitován býti měl.[10]

Takže též v některých případech obzvláště hnusného jednání státu vůči obětem komunistického režimu bych se asi nerozpakovala tento silný kalibr použít. Nicméně zatím jsem se v těchto případech nutnosti argumentačně využít hodnotu lidské důstojnosti vyhnula.[11]

V poslední době se v některých debatách v medicínském právu (biomedicíně) setkáváme se zajímavým napětím mezi svobodou a důstojností. Mimořádně aktuální téma komercionalizace lidského těla či ochrany důstojnosti člověka před ním samým probíhá na půdorysu starosti státu, aby na sobě jednotlivec nedělal pokusy či nějaké změny, které veřejné moci nepřipadají dostatečně důstojné. Tady mám jisté pochyby, zda by se měla důstojnost stavět do kontrapozice ke svobodě, a zda někdy trochu nedůstojné chování, které mi umožní nebýt odkázána na druhé, ale pomoci si sama, není pro lidskou důstojnost lepší než se stát objektem pečování či lítosti. Lidská důstojnost bývá nejvíce ohrožena chudobou, takže bránit lidem, aby si ze svého těla udělali jediný možný prostředek k získání peněz, je třeba nepřípustné i pro filozofa Jana Sokola.[12]

Poslední palčivou oblastí, v níž mne jako ústavní soudkyni úvahy o důstojnosti a argumentace důstojností asi čekají, je důstojnost v antidiskriminačním diskursu. Jak vysvětlit, že nerovné pravidlo, že těhotné ženy nesmí být zaměstnávány v dolech, nám nevadí, ale nerovné pravidlo, že homosexuálové nesmějí být zaměstnáváni v armádě, nám vadí? Závažná antidiskriminační rozhodnutí vysvětlíte jedině tak, že právo je sice založeno na rozlišování a je nutné, aby tomu tak bylo, avšak rozlišování, v jehož důsledku se bude příslušník takto diskriminované skupiny cítit ponížen ve své důstojnosti, musí být v právu zakázán. A ani to bez důstojnosti nevyargumentujete.

Zatím jsme se ještě nedostali k avizovanému soudcovskému ostychu před důstojností a jeho důvodům. Právní stát i důstojnost jsou pro mne velmi důležité pojmy, nad nimiž hodně přemýšlím, tříbím si názory a často jimi svá právní řešení poměřuji. Přesto se snažím v konkrétních rozhodnutích s nimi pracovat střídmě, trochu asi ve smyslu sentence „neber Boží jméno nadarmo“.

Jsem si vědoma toho, že koncept lidské důstojnosti je podhoubím řady základních práv (Aharon Barak v té souvislosti hovoří o důstojnosti jako jakési matce těch konkrétnějších dceřiných práv), může být jejich obecným odůvodněním či nadřazenou hodnotou, z níž vycházejí. Náš právní řád však ve svém ústavním pořádku i v rámci svého mezinárodního obohacení obsahuje bohatství „prováděcích“ či dceřiných práv, máme rozsáhlý katalog práv sociálních. Pokud si tedy mohu vybrat použití speciální konkrétní úpravy a nepotřebuji zdůraznit hodnotový rozměr konkrétního případu, volím spíše práci s těmi konkrétními právy. Takovýto postup podle mého názoru působí méně arbitrárně, vede ke konkretizaci obsahu jednotlivých základních práv, svědčí pro to i komparativní či mezinárodněprávní judikatorní argumentace. V konkrétním případě není třeba prostřednictvím argumentu lidské důstojnosti vysvětlovat legitimitu práv ve zpozitivnělých lidskoprávních katalozích, ale subsumovat skutkové okolnosti pod konkrétní základní práva. Stejně jako soudce nesmí rozhodovat nespravedlivě a současně musí své rozhodnutí odůvodnit odkazy na konkrétní právní úpravu a konkrétní právní argumenty, taktéž musí respektovat lidskou důstojnost, aniž by se s ní oháněl v každém jednotlivém případě. I v konkrétní právní argumentaci by se k ní někdy měl uchýlit, ale buď tehdy, kdy jej k tomu pozitivní právo vybízí, nebo tam, kde mu poslouží jako memento či výkladová pomůcka. Pokud už to soudci nedá, a chce s důstojností jako argumentem častěji pracovat, je třeba vždy zdůvodnit, proč tak činí a nenahrazovat důstojností konkrétní substantivní práva, která jsou v souzeném případě ve hře.

Text vznikl jako výstup konference Weyrův den právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity v Brně, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.


[1] Třeba Všeobecná deklarace lidských práv trefně vyjádřila úzké propojení lidské důstojnosti a sociálních práv: „Každý člověk má jako člen společnosti … nárok na to, aby mu byla … zajištěna hospodářská, sociální a kulturní práva, nezbytná k jeho důstojnosti a k svobodnému rozvoji jeho osobnosti.“

[2] Dostupné na http://www.ochrance.cz/tiskove-zpravy/tiskove-zpravy-2013/zaostreno-na-peci-o- seniory/.

[3] K nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/08 ze dne 20. 5. 2008 (N91/49 SbNU 273, č. 251/2008 Sb.), citováno i ve VYHNÁNEK, Ladislav. Lidská důstojnost jako Due Process Clause. In KOSAŘ David, ANTOŠ Marek, KÜHN Zdeněk, VYHNÁNEK, Ladislav. Ústavní právo. Casebook. Praha: Wolters Kluwer, 2014.

[4] K tomu více můj článek: ŠIMÁČKOVÁ, Kateřina. Lze skrze práva dosáhnout spravedlnosti? [online]. simackova.cz [cit. 2015-06-01]. Dostupný z: http://www.simackova.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=16&Itemid=32

[5] Obdobná argumentace je obsažena i v nálezu soudkyně Elišky Wagnerové, nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04, N 223/39 SbNU 353 [online]. Ústavní soud [cit. 2015-06-01]. Dostupný na: http://nalus.usoud.cz

[6] Výbor pro práva dítěte. Závěrečná doporučení Výboru pro dětská práva OSN: Česká republika ke 3. a 4. periodické zprávě ČR o naplňování Úmluvy o právech dítěte. Zn. CRC/C/CZE/CO/3-4, ze dne 4. 8. 2011; § 34.

[7] Nálezy sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014, I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 a I. ÚS 1041/14 ze dne 4. 12. 2014 [online]. Ústavní soud [cit. 2015-06-01]. Dostupný na: http://nalus.usoud.cz

[8] Sp. zn I. ÚS 1982/11 ze dne 6. 11. 2013.

[9] Nález sp. zn. IV. ÚS 2795/09 ze dne 28. 6. 2010, N 129/57 SbNU 583.

[10] Nález II. ÚS 2268/07 ze dne 29. 2. 2008, (N 45/48 SbNU 527).

[11] Nález I. ÚS 819/15 ze dne 15. 4. 2015, I. ÚS 2430/13 ze dne 5. 3. 2014.

[12] Srov. rozhovor s ním v Lidových novinách (část Česká pozice) ze dne 30. 5. 2015.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články