Lze spotřebiteli poskytnout službu pod podmínkou písemného vyjádření nesouhlasu s politickými kroky jeho státu?

Ústavní soud České republiky zveřejnil 30. dubna 2019 nález sp. zn. II. ÚS 3212/18[1], kterým vyhověl ústavní stížnosti provozovatele ostravského hotelu Brioni Boutique a zrušil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 43/2018-27, kterým bylo dle Ústavního soudu zasaženo do stěžovatelova práva na svobodu projevu zakotvenou v čl. 17 odst. 1, 2 ve spojení s právem podnikat podle čl. 26 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel byl obecnými soudy shledán vinným ze spáchání správního deliktu porušení zákazu diskriminace při poskytování služeb [§ 24 odst. 7 písm. c) ve spojení s § 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. V dubnu 2014 bylo zjištěno, že stěžovatel umístil na vstupní dveře své provozovny a na její internetové stránky následující text v českém a anglickém jazyce: „S platností od 24. 3. 2014 neubytováváme občany Ruské federace. Důvodem je anexe Krymu. Služby našeho hotelu mohou využít pouze ti občané RF, kteří se podepíší pod prohlášení, ve kterém vyjádří svůj nesouhlas s okupací Krymu, který odporuje všem normám, které by měly platit v 21. století. Váš hotel Brioni Boutique“. Poskytnutí ubytovací služby občanovi Ruské federace (spotřebiteli) bylo ze strany stěžovatele (podnikatele) vázáno na podpis následujícího prohlášení: „Prohlašuji tímto, že nesouhlasím jako občan Ruské federace s okupací Krymu, který odporuje všem normám, které by měly platit v 21. století. Jméno a příjmení, adresa a podpis.“

Ústavní soud obsáhle hodnotil vyjádření podnikatele a jeho požadavek vůči spotřebiteli z pohledu svobodné volby způsobu podnikání, včetně orientace na určitý typ klientely, a práva svobodně projevovat politické názory i při výkonu podnikatelské činnosti. Dle Ústavního soudu nedošlo v dané věci k diskriminaci spotřebitele, když předmětné jednání podnikatele bylo, mimo jiné, vyhodnoceno jako racionální bez zavrženíhodných pohnutek a bez možnosti zásadněji ohrozit zájmy potenciálního spotřebitele. Nejednalo se tak o nenávistný projev, ani o projev schopný zásahu do důstojnosti spotřebitele.

Rozhodnutí Ústavního soudu se mi jeví jako morálně pochybné, byť rámované vzletnými cíli.

Předmětné jednání podnikatele vůči spotřebiteli by mělo být nepřípustné v demokratickém právním státě, který dbá na ochranu slabší smluvní strany. Ústavní soud dal zelenou právu na „efektivní“ projev politického názoru při výkonu podnikatelské činnosti směřující k šíření hodnot demokratického právního státu, přestože byly k takovému projevu použity prostředky, jež jsou samy v rozporu s hodnotami demokratického právního státu, když nepřípustně zasahují do sféry (potenciálního) spotřebitele. Byť jsem zastáncem těchto hodnot, nesouhlasím s tím, že se lze Machiavelisticky řídit heslem „účel světí prostředky“.

Mezi řádky nálezu spatřuji určitou míru alibismu při hodnocení podnikatelova jednání. Podle Ústavního soudu chtěl podnikatel svým požadavkem působit na občany Ruské federace, kteří by se mohli politicky angažovat ve prospěch změny přístupu ruské vlády k otázce Krymu. Dle Ústavního soudu byla podnikatelova reakce na anexi Krymu v dané situaci přiměřená. Vzhledem k zacházení, kterému čelí vládní opozice v Ruské federaci, je na místě otázka, jak si Ústavní soud ospravedlnil potenciální hrozbu perzekuce spotřebitele. Nemohlo občanovi Ruské federace za projev nesouhlasu skutečně hrozit (trestní) stíhání v jeho vlasti?[2] Z nálezu je evidentní, že potenciálními důsledky spotřebitelova podpisu prohlášení se Ústavní soud v podstatě ani nezabýval. Zásah do sféry spotřebitele byl zcela opomenut při hodnocení přiměřenosti podnikatelova jednání. V době rozvinuté globalizace je přitom otázkou okamžiku, kdy se písemnost či její kopie dostane do nesprávných rukou. Mohlo být s ohledem na politickou horlivost podnikatele opravdu rozumně vyloučeno, že „petiční“ nesouhlas neskončí na síti či na ambasádě Ruské federace?

Skutečně však bylo pohnutkou podnikatele působení na změnu ruských politických poměrů, a proto podnikatel vyžadoval písemný nesouhlas s anexí Krymu pouze po příslušnících Ruské federace? Opravdu mohl podnikatel rozumně předpokládat, že se občan Ruské federace písemně „dozná“ k nesouhlasu s oficiální politikou svého státu včetně uvedení svého křestního jména, příjmení, adresy a podpisu? Nechtěl podnikatel spíše nepřímo vyloučit všechny občany Ruské federace z poskytování hotelových služeb?

Mnohem reálnějším důvodem k předmětnému jednání se jeví zásah do svědomí každého občana Ruské federace, který by chtěl využít hotelové služby podnikatele – tedy jakési podprahové uplatnění kolektivního principu viny za to, že došlo k porušení mezinárodního práva Ruskou federací. Jak ostatně uvádí i Ústavní soud, ze strany podnikatele šlo o emocionální reakci. V prvních dvou větách podnikatelova vyjádření lze spatřovat jistou domněnku (předsudek) toho, že každý ruský občan souhlasí s anexí Krymu („S platností od 24. 3. 2014 neubytováváme občany Ruské federace. Důvodem je anexe Krymu…“). Následný požadavek na distancování se od počínání ruské vlády, kterým podnikatel podmiňuje poskytnutí služby, není ve světle předchozího ničím jiným než vyvracením oné domněnky. Takový způsob hoteliérova jednání musel nutně vytvořit stigma ostatních hotelových hostů vůči ruským občanům. Lze přitom usuzovat, že podnikatel nechtěl ve svém hotelu ubytovat nikoho, kdo by s anexí Krymu souhlasil. Přesto u občanů všech ostatních států předpokládal, že s anexí Krymu nesouhlasí. Spotřebitelé s ruským občanstvím se tak jako jediní museli zapsat na zvláštní seznam. Všichni ostatní hosté o tom věděli a možná se i zajímali o to, kolik těch Rusů mezi nimi v hotelu je, kolik jich ten „papír“ podepsalo. Tyto skutečnosti byly způsobilé vést k zásahu do důstojnosti spotřebitele, státního příslušníka Ruské federace.

Mám za to, že uplatnění podmínky pro poskytnutí služby pouze ve vztahu k takovému spotřebiteli, který je občanem jednoho konkrétního státu, je-li obsahem podmínky písemný projev nesouhlasu spotřebitele s vládní politikou jeho státu, lze klasifikovat jako nepřípustný zásah do svědomí a důstojnosti spotřebitele.

Nelze se ještě jednou nepozastavit nad tím, zda Ústavní soud ve svém nálezu neaproboval princip kolektivní viny. Proč by okupaci svrchovaného území měli odsoudit pouze státní příslušníci agresora? Váže-li podnikatel poskytnutí služby na požadavek takového nesouhlasu, nebylo by spíše přiměřené, aby akt agrese odsoudili všichni spotřebitelé bez rozdílu státní příslušnosti?

Co bude dál? Budou si čínští turisté vozit z České republiky suvenýry oproti podpisu písemné deklarace odsuzující nedodržování lidských práv ze strany vlády Čínské lidové republiky? Věřím, že nikoli. Uplatňování kolektivního principu viny do 21. století nepatří. Jistě bychom měli demokratickými hodnotami západní společnosti pozitivně působit na dění ve světě a vývoj lidské civilizace, je však nepřípustné si k tomu brát spotřebitele jako rukojmí a útočit přitom na jeho svědomí.

[1] Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3212/18 je dostupný na https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Vedouci_OVVP/Agenda_de_Portavoz/2-3212-18.pdf

[2] Viz např. zpráva o vystoupení kritika ruské vládní politiky z anonymity: „Nedávno odvysílala ruská mutace zpravodajské stanice BBC nečekané doznání: „Jmenuji se Alexander Gorbunov a na síti Telegram vystupuji pod jménem StalingGulag.“ Přiznání přišlo týden poté, co policie podnikla razii v domě jeho matky. Pátrala po něm, i když žádný zákon neporušil.“ (https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/2804963-nejvlivnejsi-rusky-bloger-tvrde-kritizuje-putina-i-oligarchy-po-letech-se-rozhodl)