Úvaha nad alternativou k dlouholetým trestům odnětí svobody a k trestu nejvyššímu

Účel trestu odnětí svobody

Moderní pojetí účelů trestu odnětí svobody lze uchopit v několika směrech, ale obecně se dá hovořit o následujících čtyřech pilířích:

1. Ochrana společnosti před společensky škodlivým jednáním – zákon stanoví, které konání či zdržení se konání je trestným činem a jaké tresty lze za jeho spáchání uložit,
2. Zamezení pachateli v pokračující trestné činnosti – tím, že je pachatel dočasně - a někdy natrvalo - vyřazen ze společnosti, je tato chráněna před opakováním jeho jednání,
3. Zamezení pachateli v pokračování trestné činnosti po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody – výchovně-nápravné programy a jiné mají napomoci odsouzenému, aby vedl řádný život, tj. aby změnil své pokřivené vnímání společenských hodnot, chápal proč je některé jednání trestné a toto již nikdy neopakoval,
4. Preventivní působení na ostatní členy společnosti – hrozba trestu by měla mít odstrašující účinek od páchání trestné činnosti

Vedle toho existuje veskrze již překonané pojetí, tzv. absolutní, kdy se má za to, že účelem trestu je trest samotný a reálně nenaplňuje jiné „společenské“ cíle. Jinými slovy, že trest je de facto odplata či vyrovnání spáchaného činu v tom smyslu – zjednodušeně řečeno – aby pachatel pocítil stejné příkoří, jaké pocítila jeho oběť (princip oko za oko). Dalo by se hovořit o represivním působení.

Avšak zamyslíme-li se nad konkrétním příkladem, kdy byl např. vrah odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí, jaký má takový trest přínos pro pozůstalé po oběti? Ano bezesporu vědí, že vraha nepotkají na ulici, že nezavraždí nikoho dalšího atd., nicméně jakýkoliv trest jim zemřelého nevrátí, a to ani trest smrti. Dle našeho názoru může přísný trest přinést pozůstalým po oběti pomoc na cestě ke smíření se ze ztrátou, ale nikoliv zadostiučinění. Pachatel byl potrestán upřením základního lidského práva – svobody pohybu, ale pořád nějakým způsobem svůj život prožívá i ve vězení. Nejedná se tedy o trest upírající prožití části života.

Hledání přísnějšího trestu, než je trest odnětí svobody, a zároveň méně konečného, než je trest smrti

Jako základní kámen myšlenky, že je potřeba hledat alternativu trestu odnětí svobody nechť zopakujme tu skutečnost, že ačkoliv byl pachatel odsouzen – a byla mu odňata svoboda – může se tento trest zdát nedostatečným a vysvětlíme proč. Nejprve k trestu smrti – tento trest je nezvratný, a tedy v případě justičního omylu neopravitelný. Nabízí se však otázka, jak neprávem odsouzenému nahradit desítky let ve vězení, avšak pořád ta možnost existuje na rozdíl od trestu smrti.

Nyní, když jsme pro účely této myšlenky vyloučili trest smrti, vrátíme se k předestřenému případu doživotně odsouzeného. Ve vězení se může vzdělávat, číst knihy, psát knihy, věnovat se sebe rozvoji, tvůrčí činnosti apod., tzn., že svůj život nadále prožívá. Dokonce pro některé odsouzené (z destruovaných rodin, neutěšeného sociálního a ekonomického prostředí, lidé bez domova) může být trest odnětí svobody přijatelnější variantou k životu „tam venku“. Jakým způsobem ale pachatele např. vraždy adekvátně potrestat tak, aby v absolutním pojetí trestání pocítil stejnou újmu jako jeho oběť, ale zároveň aby se nejednalo o trest smrti? Nejedná se pouze o alternativu k doživotnímu trestu odnětí svobody, ale též k časově omezeným (zejména dlouholetým) trestům odnětí svobody.

Námět de lege ferenda – trest umělého a zvratitelného komátu, resp. trest zmražení pachatele

V návaznosti na shora uvedené jsme dospěli ke dvěma variantním řešením. Trest umělého uvedení do kómatu buďto na ohraničenou dobu nebo na doživotí, případně trest zmražení. Účel takového trestu by měl spočívat ve skutečnosti, že odsouzenému není pouze odňata svoboda, ale též celý nebo část života. Narážíme na dva okruhy problémů.

Z medicínsko-technologicko-etického hlediska existují dosud nevyřešené (dost možná také nevyřešitelné) problémy. Není probádána problematika toho, aby člověk probuzený z umělého kómatu po tak dlouhé době (10, 20, 30 let) neměl poškozené tělo ani mysl a u rozmražení člověka už vůbec ne. Medicínsko-technologický pokrok není zkrátka na odpovídající úrovni.

Etické hledisko je též neutěšené, nebyl nalezen v dané věci konsensus, co je správné a co správné není. Nehledě na to, že odsouzený pachatel by se „probudil“ z kómatu nebo zmražení ve stejném vnitřně pokřiveném pohledu na páchání trestné činnosti, jinak řečeno byla by vyloučena jeho resocializace tím, že na něj nemohlo být působeno nápravně-výchovným způsobem).

Závěr

Kanadský sériový vrah Clifford Robert Olson, který v letech 1980 a 1981 zabil nejméně 11 dětí, uzavřel v roce 1981 dohodu se státním zástupcem, na základě které se přiznal k 11 vraždám a dovedl policisty k ostatkům svých dosud nenalezených obětí. Na oplátku obdrželi jeho manželka a syn od státu 10 000 kanadských dolarů za každou oběť, přičemž jedenácté přiznání a ostatky byly „zdarma“. Clifford Robert Olson byl odsouzen na doživotí a později podlehl rakovině. Předmětná dohoda byla velmi kontroverzní, neboť vzbuzovala u rodin obětí a u veřejnosti dojem, že Olson z vražd profitoval. [https://en.wikipedia.org/wiki/Clifford_Olson; https://www.encyklopedievrahu.cz/clanky/clifford-robert-olson.html]

Byť předmětnou „odměnu“ (dá-li se to tak vůbec nazvat) inkasovala Olsonova rodina, bezesporu z těchto peněž mohl profitovat sám Olson tak, že mu umožnily „zpříjemnit si“ svůj pobyt za mřížemi zasílanými penězi či proviantem. Pokud by byl Olson odsouzen k trestu doživotního kómatu, těžko by mu jakékoliv finanční přilepšení bylo k užitku, zároveň by však nebyl motivován dovést policisty k ostatkům svých obětí. Zůstává morálně-atickým dilematem otázka zachování piety (pohřbení) zemřelého dítěte na jedné straně a „odměnou“ pro vraha tohoto dítěte na straně druhé. Nechť si každý udělá názor sám.