Spor o podstatu trestní odpovědnosti

Podstata trestní odpovědnosti je v českém právním prostředí dlouhodobě předmětem sporu mezi zastánci formálního pojetí s materiálním korektivem a formálně materiálního pojetí.

PK
Vysoká škola PRIGO, katedra podnikové ekonomiky a práva
Právní otázky
Foto: Shutterstock

Předkládaný článek je pokusem zhodnotit, důsledným uplatněním metod nalézání práva, přístup těchto dvou pojetí a rovněž představit koncepci vlastní. Jádro sporu přitom spočívá zejména v tom, jakou roli sehrává při formulování trestní odpovědnosti subsidiarita trestní represe a s tím související vztah k odpovědnosti soukromoprávní. Z analýzy vyplynulo, že v zásadě lze přisvědčit formálně materiální pozici, která vykládá společenskou škodlivost, coby vyjádření materiální stránky trestného činu, v rámci zákonných znaků skutkové podstaty, přičemž k okolnostem každého případu při posuzování otázky viny nepřihlíží. Pro ještě jednoznačnější a transparentnější aplikaci subsidiarity trestní represe však shledávám, oproti materiálně formálnímu pojetí trestného činu, příhodnější koncepci formálně materiálního pojmu, neboť ta lépe diferencuje naplnění společenské škodlivosti ve vztahu k jednotlivým zákonným znakům skutkové podstaty trestného činu. Její podstata spočívá v tom, že společenskou škodlivost důsledně hodnotí v rámci určitého zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu, tj. subjektu, objektu a objektivní stránky. 

Úvod

Podstata trestní odpovědnosti je v českém právním prostředí dlouhodobě ožehavým tématem. Nejde přitom o záležitost čistě teoretickou, nýbrž o problém zásadně ovlivňující aplikační praxi. Jádro sporu přitom spočívá zejména v tom, jakou roli sehrává při formulování trestní odpovědnosti subsidiarita trestní represe a s tím související vztah k odpovědnosti soukromoprávní a správně právní. Nutno podotknout, že některé odborné názory i závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu trpí jakousi metodologickou bezradností, takže jejich závěry jsou spíše nahodilé. To vede k "nebezpečně" lehkovážným závěrům, které mohou být pro rozhodování orgánů v trestním řízení matoucí. Důkazem toho budiž poměrně nedávné rozhodnutí pléna Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 46/18), které zcela nepřípustně relativizovalo zákonný rámec trestní odpovědnosti.

Účelem tohoto pojednání je tak kriticky zhodnotit převládající přístupy a "nabídnout" teoretickou koncepci, která by, reflektujíc recentní právní úpravu, ucelenějším způsobem osvětlovala trestní odpovědnost. Samozřejmě si tato koncepce nečiní nárok být komplexním výkladem tohoto problému, nýbrž je jen jakýmsi podnětem k odborné diskusi, která by odůvodněným metodologickým přístupem posunula stav poznání v této oblasti.

Formální pojetí s hmotněprávním korektivem nebo formálně materiální pojetí?

Základem trestní odpovědnosti je trestný čin (čin soudně trestný), tj. zaviněné protiprávní jednání, jemuž odpovídá zákonný popis trestněprávně zakázaného chování, včetně hrozby trestu.[1] Východisko poskytl již Feuerbach, když vymezil princip nulla poena sine crimine, tj. že podmínkou trestu je existence trestněprávního jednání.[2] Lze přitom v podstatě souhlasit s třístupňovým rakouským/německým schématem, které vychází ze skutku, který naplňuje skutkovou podstatu trestného činu (první stupeň), je jednáním protiprávním (druhý stupeň) a má požadovaný stupeň zavinění (třetí stupeň).[3] Nepochybné rovněž je to, že zákonodárce při konstruování skutkových podstat musí zohledňovat subsidiární úlohu trestního práva (subsidiarita se tak projevuje na úrovni legislativní), tedy že trestní právo poskytuje jen takovou ochranu, která je k ochraně společnosti nezbytná.[4]

Potud panuje zřejmě i v českém diskursu shoda. Zásadně se však česká trestněprávní nauka, ve vztahu k recentní právní úpravě, rozchází v náhledu na aplikaci materiální stránky (společenské škodlivosti) trestného činu, coby odrazu zásady subsidiarity trestní represe, a s tím souvisejícím vztahem k uplatňování odpovědnosti mimotrestní. Byť existují určité nuance a přesahy, přesto lze vysledovat dvě zásadní (vlivné) názorové linie, které se ve vztahu k základům trestní odpovědnosti (tj. k otázce viny) liší, a to zejména v následujících otázkách:

  1. Aplikuje se materiální stránka v rámci zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, nebo (i) mimo ně?
  2. Podle jakých kritérií lze určit společenskou škodlivost trestného činu?
  3. Jsou pro určení společenské škodlivosti relevantní (i) okolnosti případu stojící vně znaků konkrétní skutkové podstaty?
  4. Má na trestní odpovědnost (otázku viny) vliv uplatnění/možnost uplatnění soukromoprávní odpovědnosti a správně právní odpovědnosti?

První linie, zásadně ovlivněna Šámalem, v aplikační praxi převládá, což se odráží ve většině rozhodnutí Nejvyššího soudu[5] a převládajícím názoru Ústavního soudu.[6] Lze ji označit za formální pojetí s hmotněprávním korektivem.[7] Vychází z názoru, že formální znaky trestného činu nutno pojímat nezávisle na materiální stránce. Pokud jsou tedy naplněny formální znaky trestného činu, existuje trestný čin, coby předpoklad trestní odpovědnosti. V určitých případech však lze dovozovat, v důsledku nedostatečné společenské škodlivosti, trestní neodpovědnost. Kritéria společenské škodlivosti jsou přitom odvozována z § 39 odst. 2 trestního zákoníku, tedy z "povahy a závažnosti trestného činu", které jsou určovány "zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem". Zohlednění okolností každého případu, které stojí vně zákonných znaků trestného činu, považuje tato linie za součást hodnocení společenské škodlivosti z hlediska viny pachatele, nikoliv ukládaného trestu. Není proto překvapivé, že stejně tak v rámci závěru, zda činit určitý subjekt trestně odpovědným, je zohledňováno, zda v daném případě byly soukromoprávní či správně právní prostředky nápravy dostatečné, či nikoliv.

Druhá linie, nejvýrazněji reprezentována Kratochvílem,[8] je označována za formálně materiální pojetí trestného činu. Víceméně ve všech čtyřech otázkách poskytuje tato názorová linie opačnou odpověď. Materiální stránku požaduje hodnotit důsledně v rámci znaků skutkové podstaty trestného činu. S tím souvisí nutnost vyvozovat společenskou škodlivost s ohledem na společenskou škodlivost jednotlivých znaků skutkové podstaty, čímž je § 39 odst. 2 trestního zákoníku jako celek odkázán do roviny hodnocení trestu, nikoliv viny. Okolnosti každého případu, nepodřaditelné k zákonnému znaku konkrétního trestného činu, pak nemohou mít vliv na trestní odpovědnost (otázku viny). Rovněž existence (případné) souběžné soukromoprávní či správně právní odpovědnosti a možnosti jejího uplatnění nijak neovlivňují, zda je odpovědný subjekt shledán trestně odpovědným.

Pro úplnost by bylo namístě dodat, že ojediněle lze zaznamenat "čistě" formální přístup, který by subsidiaritu trestní represe řešil pouze (až) v rovině procesní.[9] V rozhodovací činnosti soudů se ovšem prakticky nevyskytuje. 

Společenská škodlivost v rámci zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu

Jak vyplývá z obecně uznávané funkce trestního práva, coby "poslední obrany" celospolečenské spravedlnosti,[10] musí být součástí trestného činu (nyní nechme stranou, zda pojetí trestného činu nebo jeho pojmového vymezení) nutně společenská škodlivost. Pokud je totiž smyslem veřejnoprávní/trestní odpovědnosti trestat narušení celospolečenské spravedlnosti, nikoliv korigovat soukromoprávní vztahy (nahrazením škody),[11] musí být předpoklad trestního postihu, tj. společenská škodlivost, obsažen již v samotném základu trestní odpovědnosti (v trestném činu). Odpověď na první otázku tak zní: materiální stránka se hodnotí výhradně v rámci zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu.

Nelze tak vystačit s konstatováním, které činí zastánci (čistě) formálního pojetí, že z hlediska viny je společenská škodlivost dostatečně vyjádřena kriminalizací určitého protiprávního jednání.[12] V některých skutkových podstatách je totiž následek vyjádřen natolik obecně (např. při porušení autorských práv dle § 270 trestního zákoníku termínem nikoli nepatrně), že je nutné jej (nějak) interpretovat, zejména z pozice subsidiarity trestní represe. Z pohledu formálního pojetí s hmotněprávním korektivem by bylo možné konstatovat, že se nejedná o trestný čin, pokud by byla subsidiarita trestní represe aplikována jako interpretační nástroj - tzv. materiální korektiv, tj. způsob, jakým lze vykládat (příliš) obecně formulované formální znaky.[13] Ovšem v případě, kdy daná skutková podstata s následkem, coby zákonným znakem, vůbec nepočítá, formální pojetí s hmotněprávním korektivem odpověď nenabízí, respektive nutně považuje každé protiprávní jednání naplňující formální znaky za trestný čin (a teprve následně dovodí trestní neodpovědnost v důsledku použití subsidiarity trestní represe). Přitom je (primárně) namístě zhodnocení společenské škodlivosti objektivní stránky (jednání či následku), objektu nebo subjektu, které by mohlo implikovat netrestný čin.

Představme si obchodní společnost, která je v úpadku a její statutární orgán přijme (z hrubé nedbalosti) nový závazek ve výši 100 Kč (např. koupí "na fakturu" destilovanou vodu), a tím zhorší postavení dosavadních věřitelů. Tím podle formálního pojetí s materiálním korektivem (formálně) naplní dikci § 224 odst. 2 trestního zákoníku ("byť i z hrubé nedbalosti, přijme nový závazek nebo zřídí zástavu, ač ví, že je v úpadku, a tím zhorší postavení dosavadních věřitelů"). Jelikož zde absentuje nějaký nejasný/obecný pojem, a není tak prostor pro uplatnění materiálního korektivu, musí být takové jednání považováno za trestný čin. Naproti tomu protiprávní jednání obdobného, ale závažnějšího charakteru - např. (úmyslné) zmaření uspokojení věřitelů uplatněním neexistujícího práva nebo pohledávky [viz trestný čin poškození věřitele dle § 222 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku], kterým je způsobena škoda až do výše 50 000 Kč (tj. do výše škody nikoliv malé), trestným činem není. Důsledky takové interpretace, která je z pozice formálního pojetí s materiálním korektivem jediná možná, jsou však v rozporu s hodnotovou konzistencí trestního práva a elementární spravedlností.

Tento článek byl publikován v časopisu Právník č. 9/2021. Pokračování je dostupné zde.


[1] TRIFFTERER, O. Österreichisches Strafrecht: allgemeiner Teil. Wien: Springer, 1985, s. 10.

[2] FEUERBACH, P. J. A. von - MITTERMAIER, C. J. A. Lehrbuch des gemeinen in Deutschland gültigen peinlichen Rechts: mit vielen Anmerkungen und Zusatzparagraphen und mit einer vergleichenden Darstellung der Fortbildung des Strafrechts durch die neuen Gesetzgebungen. 14. sehr verm. und völlig umgearb. Originalausgabe. Giessen: Georg Friedrich Heyer's Verlag, 1847, s. 41.

[3] TRIFFTERER, O. Österreichisches Strafrecht: allgemeiner Teil, s. 25.

[4] FABRIZY, E. E. Strafgesetzbuch: StGB: samt ausgewählten Nebengesetzen: Kurzkommentar. 9., neu bearbeitete Auflage. Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 2006, s. 9.

[5] Zásadně ovlivněných stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (R 26/2013).

[6] Nepochybně také v důsledku vlivu Šámala, coby dřívějšího předsedy Nejvyššího soudu a nynějšího ústavního soudce.

[7] ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník: komentář. Svazek 1, § 1 až 204. V Praze: C. H. Beck, 2020, s. 172.

[8] Dlouhodobě a v nesčetných publikacích; jeho názory přitom lze považovat za pokračování a reprezentaci názorů brněnské trestněprávní školy. K tomu viz KRATOCHVÍL, V. Filozofie trestného činu v pojímání brněnské trestněprávní školy. Právník. 2019, roč. 158, č. 1, s. 45-66.

[9] Zdá se, že Fenyk současnou právní úpravu trestní odpovědnosti považuje za vyjádření (čistě) formálního pojetí. Viz FENYK, J. Subsidiarita trestní represe - rovnice o mnoha neznámých? Státní zastupitelství. 2013, roč. 11, č. 1, s. 12-13. FENYK, J. a kol. Trestní zákoník a trestní řád: průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. 1. díl, Trestní zákoník. Praha: Linde, 2010, s. 33.

[10] Aristotelés (ARISTOTELÉS. Etika Níkomachova. Bratislava: Pravda, 1979) i Janeček (JANEČEK, V. Kritika právní odpovědnosti. Praha: Wolters Kluwer, 2017) používají místo termínu "celospolečenská spravedlnost" termín "distributivní spravedlnost". To by však v kontextu trestní odpovědnosti mohlo působit matoucím dojmem, takže jsem zvolil právě výraz "celospolečenský".

[11] ARISTOTELÉS. Etika Níkomachova, s. 113-123; JANEČEK, V. Kritika právní odpovědnosti, s. 232.

[12] Řešení materiální stránky pak přesouvají do "hájemství" procesní oportunity.

[13] Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články