Právo o páté: Marek Fryšták - Trestní právo na prahu jednadvacátého století

Hostem pořadu Právo o páté byl docent JUDr. Marek Fryšták, Ph.D. z Katedry trestního práva Masarykovy univerzity v Brně. Zažívá trestní právo několik let po začátku nového milénia nějaký zásadní vývojový milník? Jak se dívá na dohodu o vině a trestu, institut korunního svědka nebo trest smrti?

Foto: Fotolia

Mohl byste shrnout nebo nastínit změny a vývojové tendence v rámci trestního práva? Zažíváme nyní nějaký milník?

Domnívám se, že ten milník zažíváme již od roku 1989, protože si v prvé řadě musíme uvědomit, že v tehdejší době účinný jak trestní zákon, tak trestní řád byly přijaty v šedesátých letech minulého století, samozřejmě v určitém společenském klimatu a zatíženy určitou ideologií. Celé to období od roku 1989 bylo provázeno odstraňováním nedostatků a deformací tehdejší právní úpravy. Je třeba si uvědomit, že bylo nezbytné přizpůsobit oba tyto kodexy novým společenským podmínkám. Začala se rovněž řešit taktéž velice důležitá otázka, jelikož bylo zřejmé, že potřebujeme jak nový trestní zákon, tak nový trestní řád, ale hledala se odpověď na otázku, jestli zvolíme cestu souběžného projednávání, resp. schvalování nových kodexů nebo jestli se nejprve „vypořádáme“ s jedním kodexem a pak s tím druhým.  

Podařilo se nám docílit nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti od 1. ledna 2010, ale neustále tady máme dřívější starý trestní řád. Nechci počítat, kolikrát byl novelizován, ale bavíme se o desítkách, desítkách a desítkách novel, které se samozřejmě snažily nějakým způsobem tuto důležitou procesní normu přizpůsobit nové společenské situaci, jak jsem již uvedl. A z logiky věci tyto změny musely odrážet nové vývojové tendence. Stačí se třeba podívat na skutečnost, že v současné době naprosto běžně vnímáme otázku alternativních trestů nebo odklonů v trestním řízení, to znamená, že ta věc je vyřízená nějak jinak, než rozhodnutím o vině a trestu, a možná to považujeme v současné době za něco naprosto běžného, něco současného a generace našich studentů v tom nevidí žádnou novinku, ale ona to je dosti podstatná novinka, protože trestní právo se odklonilo od některých svých zavedených standardů. Vzpomeňme třeba velmi kontroverzní, alespoň z mého úhlu pohledu, a velmi diskutabilní institut dohody o vině a trestu, protože trestní právo se muselo vypořádat s jednou složitou otázkou, a to, že nedokážeme v současné době striktně oddělit kontinentální právo a angloamerický systém.

Co je vlastně ta samotná dohoda o vině a trestu?

Význam dohody o vině a trestu možná vyplývá z jazykového výkladu toho slovního spojení. Podstatou je tzv. dohadovací řízení, kdy státní zástupce a pachatel trestné činnosti se dohodnou na tom, že pachatel se přizná k určité trestné činnosti, kterou skutečně spáchal, o té trestné činnosti existují důkazy, a dohodne se se státním zástupcem, jaký trest dostane. Pro nás je to institut vcelku nový, ale když se podíváme např. do USA, kolébky tohoto institutu, tam je podstatná část trestních věcí vyřešena tímto způsobem. Kdybych zmínil další skokovou změnu ve vývojových tendencích týkajících se trestního práva, je to otázka zavedení trestní odpovědnosti právnických osob. Jde o něco, co zase angloamerické právo vnímá vcelku běžně, vcelku standardně, ale pro nás to je dosti zásadní novinka, protože popírá dosavadní standardy, na kterých byla a stále je budována trestní odpovědnost.

Ale zpět k původní otázce, nejsem schopen říci, že už máme čisté kontinentální právo a čisté angloamerické právo, protože velké množství těch institutů nám proniká i do naší právní úpravy. Podívejme se na diskuse týkající se třeba zásady legality. Kontinentální právo je postaveno na zásadě legality, to znamená povinnosti státního zástupce stíhat veškerou trestnou činnost, naopak anglosaský systém vychází z oportunity, to znamená, státní zástupce si vybírá, které trestné činy bude stíhat, vybírá si, co bude pro něj efektivní a co má smysl a kde bude mít jistotu, že pachatel bude soudem odsouzen. Ale to je něco, na co třeba naše společnost dle mého názoru v současné době ještě vůbec není připravena, že bychom v trestním řízení začali realizovat tak striktní selekci, a že bychom řekli - vaše trestní oznámení není zajímavé, je to bagatelní věc, vyřešte si to v civilu, my to v trestním řízení řešit nebudeme. Fakticky se nám tímto do trestního řízení dostávají prvky soukromoprávní.

Dohoda o vině a trestu je zatím jen připravený návrh nebo již funguje v reálném životě?

Dohoda o vině a trestu je samozřejmě součástí právní úpravy, nedokážu teď odpovědět na případnou otázku jak často je v reálné praxi používána, ale buď ten institut budete milovat, nebo jej budete nenávidět ve své podstatě. Setkáváme se na straně jedné s názory, že to je institut, který zrychlí, zefektivní a zpružní trestní řízení a na straně druhé, že jde o institut, který popírá smysl trestního řízení. Objevuje se názor, že to je kupčení se spravedlností, že tady stát rezignuje na své základní funkce týkající se jeho povinnosti ochránit společnost tím, že bude odhalovat trestné činy a trestat jejich pachatele, a proto bude záležet primárně na státním zástupci, který to dohadovací řízení bude iniciovat, jestli do té dohody půjde či nepůjde, protože státní zástupce, je třeba si uvědomit, pořád může jít do toho risku, a řekne si, já „odžaluji“ celou tu trestní věc, a buď se podaří, nebo nepodaří, anebo si státní zástupce řekne, dobře, já nebudu riskovat a lepší něco, než nic. To znamená, dohodnu se s pachatelem na úzkém segmentu trestných činů, on je přizná, k tomu jsou důkazy, za to dostane trest a já nebudu nic riskovat. Dohoda o vině a trestu samozřejmě není nároková, záleží vždy na státním zástupci, nebo vůbec na stranách, jestli do dohadovacího řízení půjdou, a v konečné fázi finální rozhodnutí má stejně soud. Soud nemůže měnit obsah dohody, soud dohodu buď schválí, nebo zamítne.

Nepřijde vám to jako zavírání očí spravedlnosti? Pojďme se na to podívat z druhé strany. Když já bych byl pachatel, co by mě vedlo k tomu, abych uzavřel tuto dohodu o vině a trestu?

Samozřejmě, že pachatel bude uvažovat jako státní zástupce. To znamená, pouze já jako pachatel vím, co jsem skutečně spáchal. Jen já vím, jaké mají, resp. mohou mít orgány činné v trestním řízení, konkrétně v přípravném řízení, proti mně důkazy. Když vím, že důkazy proti mně mají, nemám důvod samozřejmě, proč bych se možná přiznával, proč bych šel do nějaké dohody, protože si řeknu, ať to rozhodne soud. Třeba mě soud zprostí, třeba soud nebude přesvědčen dejme tomu o důkazech, třeba se najdou další důkazy, které mě vyviní. Pokud ale naopak já na druhou stranu vím, že důkazy proti mně nejsou na celou moji trestnou činnost, tak tady už mohu spekulovat. Řeknu si - dobře, tak nechám to dojít k soudu a zprostí mě v plném rozsahu obžaloby, anebo půjdu do té dohody, přiznám jenom něco a dohodnu se o trestu. Dohadovací řízení znamená, že vy, i když se přiznáte, dohodnete se i o trestu. Pokud vám státní zástupce navrhne trest a vy s tím trestem nebudete souhlasit, připadá vám třeba nepřiměřeně vysoký, tak dohoda uzavřena není. Já si dovedu dohodu představit např. u bagatelní trestné činnosti, u jednoduché trestné činnosti, kde je zbytečně soudní soustava zatěžována bagatelními trestními věcmi. Na druhou stranu náš zákonodárce zvolil velmi rozumnou cestu a rozumný přístup, kdy neumožňuje dohadovací řízení u tzv. zvlášť závažných zločinů. To znamená, slovenská právní úprava třeba umožňuje dohadovací řízení o vraždě. Přiznám se, že si nedovedu osobně představit, jak bychom se dohadovali o vině a trestu ve vztahu třeba k vraždě. Ale u bagatelní trestné činnosti bych dohodu ve své podstatě neodmítal, je tu samozřejmě riziko, které jsem zmínil: není to rezignace státu?

Dalším zajímavým institutem, který existuje již hodně dlouho, ale je snaha jej zavést i do naší právní úpravy, je institut korunního svědka. Mohl byste nám představit, co vlastně tento institut korunního svědka je? Mnozí jej znají z amerických filmů, ale myslím si, že málokdo zná jeho význam.

Jsem velice rád, že jste zmínil zrovna ty americké filmy a chtěl bych všechny požádat, aby si uvědomili, že to, co vidí v amerických filmech, případně i v evropských kriminálních filmech i v českých kriminálních filmech, je mnohdy na hony vzdáleno realitě. Protože ve filmech to všechno funguje, je to skvělé, jednoduché a veškerá trestná činnost se odhalí. Ale k podstatě korunního svědka. Samozřejmě, že po roce 1989, když jsme se bavili o vývojových tendencích, určitou negativní vývojovou tendencí bylo, že na území České republiky začal pronikat velmi intenzívně organizovaný zločin. Nechci říci, že bychom před rokem 1989 organizovaný zločin na území České republiky neměli, ale přece jenom mocenské složky určitým způsobem držely tuto problematiku pod pokličkou nebo spíše pod kontrolou. Samozřejmě, že problémem organizovaného zločinu, a nejen organizovaného zločinu, je to, že mnohdy, pokud je organizovaný zločin založen čistě na etnickém základě, tak pokud chci takovouto trestnou činnost odhalovat, potřebuji mít kontakt do toho prostředí, to znamená, potřebuji mít někoho konkrétního z toho prostředí, kdo bude ochotný s Policií České republiky nebo obecně s orgány činnými v trestním řízení, spolupracovat. To je určitý první problém, protože, chtíc nechtíc, musíme si přiznat, že spolupráce s policií je v této zemi pořád vnímána jako něco negativního a špatného, ale, bohužel, my se bez ní neobejdeme, my potřebujeme tzv. informátory, my potřebujeme zdroje z toho prostředí. A když se vrátím k tomu korunnímu svědkovi, logicky, pokud to je např. osoba, která působí v rámci organizovaného zločinu, tak je zřejmé, že ona na tom organizovaném zločinu participuje svými aktivitami, to znamená, mnohdy třeba ta osoba bude sama pachatelem trestné činnosti. Tudíž pokud ta osoba má spolupracovat se státem, tak by jí stát měl něco nabídnout. Asi to, že korunního svědka policejní orgán pozve na kávu nebo mu koupí krabičku cigaret, nebude dostatečnou motivací, aby spolupracoval, protože, nezapomeňte, že spolupráce s orgány činnými v trestním řízení se trestá smrtí, pokud by se taková spolupráce prozradila. Smrtí ze strany organizovaného zločinu.

V naší právní úpravě je již uzákoněno něco, co se relativně podobá korunnímu svědkovi, byť se to nenazývá přímo korunní svědek, je to rádoby nový institut, a možná jste již slyšeli nebo se s ním setkali, jedná se o tzv. spolupracujícího obviněného. To znamená o osobu, která když nabídne spolupráci, podstatným způsobem přispěje k odhalení trestné činnosti, tak stát jí garantuje např. třeba nižší trestní sazbu. Tady chci upozornit - stát nikdy nebude takové osobě garantovat beztrestnost, byť se vedly úvahy, jestli osoba korunního svědka, případně osoba spolupracujícího obviněného, by měla být automaticky ze zákona beztrestná, ona není ze zákona beztrestná, ale může být při uloženém trestu za svoji spolupráci zvýhodněna. A to je ta její zmiňovaná odměna. To je jen jeden úhel pohledu. Samozřejmě, že ve vztahu k oběma osobám, i u korunního svědka, i např. u spolupracujícího obviněného, musíme zajistit určitý systém ochrany této osoby. Korunní svědek automaticky nemusí být pachatelem trestné činnosti, nechci, aby zde bylo dáváno automatické rovnítko, ale pokud to je osoba, která již spolupracuje, pak stát musí být schopen ji ochránit, to znamená, musí ochránit nejen tu osobu, ale musí být schopen ochránit třeba příbuzné té osoby. My máme v současné době zákon o zvláštní ochraně svědka, který poskytuje ochranu osoby mimo režim trestního řízení, nabízí určité specifické možnosti. Samozřejmě, že takovou nejideálnější ochranou, kterou může jakýkoliv stát nabídnout, je změna identity, případně přestěhování do zahraničí. Tady třeba u této možnosti ochrany, kterou by stát mohl nabízet korunním svědkům, budeme velice často narážet v praktické realitě na problém jazykové bariéry. Zkusme se třeba uvědomit, jak bychom vnímali, a jak by vnímalo naše okolí, kdyby naráz došlo ke změně identity. To znamená, odříznete se od všech. Neexistují přátelé, neexistují kamarádi, neexistuje žádná základní, střední, vysoká škola a jste nový člověk. Je to i velmi náročné na psychiku. Takže to všechno je třeba vhodně vybalancovat, to znamená motivovat tu osobu ke spolupráci, ale zároveň jí nabídnout určité garance, že pokud bude spolupracovat, tak nebudou její bezpečnost, život a zdraví žádným způsobem ohroženy. Takže ještě jednou velmi stručně - korunní svědek a spolupracující obviněný jsou instituty, které jsou si svým obsahem velmi blízké a mnohdy se stírají podstatné rozdíly mezi těmito pojmy.

Každý by měl být za své činy potrestán. Nepřijde vám tato situace stejná, jako s dohodou o vině a trestu, nepřijde vám to jako kupčení se spravedlností?

Uvědomme si jednu věc, že pokud jste zmínil dohodu o vině a trestu, tak je to dohoda mezi mnou jako pachatelem a státním zástupcem schválená soudem. To znamená, jde tady o mé soukromé privátní zájmy, ale pokud hovořím o spolupracujícím obviněném, pokud se bavím o korunním svědkovi, tak tady bych si to dokázal argumentačně zdůvodnit tím vyšším zájmem. To znamená, dobře, vy jste pachatel trestné činnosti, ano, vy máte na svědomí, a teď řeknu odlehčeně - že jste třeba vraždil, ale přece jenom je tady ten organizovaný zločin, a právě díky vaší spolupráci bylo možné jeho trestnou činnost odhalit. Takže zatímco dohoda je já-jeden, tak tady jeden spolupracuje, a může to být jeden, dva, pět, deset pachatelů trestné činnosti, kteří díky mé spolupráci budou odhaleni, budou usvědčeni a budou odsouzeni. Smyslem spolupracujícího obviněného není nastřílet nějaké irelevantní informace, ale sdělit takové informace, které pomohou k usvědčení těch osob. To znamená, vaše informace musí být hodnověrné, zadokladovatelné, použitelné v trestním řízení, pokud dojde k jejich následnému zprocesnění.

Jaký máte názor na to, jestli by se tento institut, nebo všechny instituty, o kterých jsme dnes mluvili, nedaly zneužívat?

Samozřejmě by se daly zneužívat, jako se dá zneužít všechno. Zneužití práva je jednání, které je sice právem dovolené, ale fakticky jde proti smyslu a duchu zákona. To znamená, cokoliv mohu zneužít, ale my přece nemůžeme přistupovat k právu tak, že to právo lze zneužít. Ono ho lze zneužít, ale tento negativní postoj není podle mě značkou ideál. Myslím si, že určitý problém v této společnosti je mimo jiné i to, že policii se primárně nevěří. Prostě ať cokoliv udělá policie, a teď to, prosím vás, neříkám, jako že jsem u policie téměř přes dvanáct let působil, já se jí nechci zastávat, já bych tam také našel velké množství chyb, ale principielně mi vadí, že ať cokoliv policie udělá, tak první se najdou ti, kteří to začnou zpochybňovat. Naopak by se měli první postavit ti, kteří by řekli - policie jednala správně, jednala v zájmu společnosti, jednala v zájmu celku. A pokud řeknu, že policii se nevěří, a že každý institut se dá zneužít, tak logicky jim budu předkládat argumenty, proč takový institut zavést vůbec do právní úpravy, protože automaticky presumuji - bude zneužit.

Jaký máte názor na spojení presumpce neviny a vazby? Když je někomu nařízena vazba, tak přestože se na něj nahlíží jako na nevinného, tak už fakticky, když to řeknu lidově, sedí?

Děkuji za velmi zajímavý a podnětný dotaz. Dovolím si předpokládat, že snad všichni vědí, co je to presumpce neviny, to znamená, nebudu se věnovat nějakému hlubšímu definování tohoto pojmu, ale vždy, když už se bavím o presumpci neviny nebo uvažuji a nutím studenty uvažovat o presumpci neviny, tak jim vždy připomínám, uvědomte si i určitý morální nebo filozofický záběr této problematiky, který je podle mě velice podstatně vyjádřený tím, že i orgány činné v trestním řízení by se k vám měly chovat tak, že jste nevinen. Přiznám, že jsem vždy alergický na takové úvahy typu: přiznejte se, my víme, že jste to spáchal, přiznání je polehčující okolnost, jsi prostě grázl a my to o tobě víme. Ale presumpce neviny přece musí znamenat i úctu, úctu mne jako orgánu státu, i policejní orgán v primární fázi, který se setkává s pachatelem, je orgán státu a on by se měl chovat uctivě. Ale nejen on, ale i státní zástupce, i soud, neměl by být arogantní, neměl by dávat najevo své povýšenectví. Vy jste vaši otázku spojil s institutem vazby. Já se vrátím k době, kdy jsem byl u policie a věc, která mě frustrovala, a neříkám, že jsem se té frustrace zbavil v současné době, je fakt jak velmi lehce se dá v České republice dostat do vazby. Jak soudy jsou naprosto povrchní, že nepřezkoumávají vazební důvody. Samozřejmě doba se podstatným způsobem posunula, už je konstantně judikováno zejména Ústavním soudem, že nestačí zdůvodnění, že pachatel svým jednáním naplnil vazební důvody. Je třeba, aby takové rozhodnutí bylo zdůvodněné, tudíž přezkoumatelné, aby soud konkrétně uvedl argumenty, v čem vazební důvody spatřuje. Když si vzpomenu tu dobu, kdy jsem k policii nastupoval, tak jsem se děsil. Policejní orgán to navrhl státnímu zástupci, státní zástupce podal podnět soudu a soud vás vzal do vazby. Nikdy jsem se nesetkal s tím, že by soud o vazbě nerozhodl.

Dokument, který se týká nového trestního řádu, počítá s institutem předběžného opatření, a to sice ve věcech fotbalových fanoušků a stalkerů. Toto předběžné opatření bude moci být navrženo už v průběhu samotného trestního řízení, nebude potřeba ani pravomocného rozsudku. Jak si myslíte, že to ovlivní nahlížení na presumpci neviny?

Soudy velice často, když rozhodují o vzetí do vazby, do odůvodnění o vazbě píší - rozhodnutí o vazbě není rozhodnutím o vině a trestu. Jinak řečeno - rozhodnutí neporušuje princip presumpce neviny, protože jste pořád nevinen, ale já rozhoduji o tom, že jste svým přístupem, svým negativním chováním naplnil existenci nějakých vazebních důvodů. Kdybych zmínil předběžná opatření a vzal to z jiného úhlu pohledu, už jenom to, že se nedostavíte dobrovolně k výslechu a můžete být k tomu výslechu předveden, to znamená, proti vaší vůli vás někdo dovede k soudu, už tady byste přece mohl argumentovat - a co presumpce neviny, vždyť já jsem nevinen, proč se ten orgán ke mně chová tak, jak se chová. Ale to jste si přece zavinil sám vaším chováním, protože vy jste měl možnost určitým způsobem se chovat podle právní normy a vy jste se podle té právní normy nechoval. A samozřejmě že trestní řízení nemůže existovat bez určitých institutů, které budou zasahovat do základních práv a svobod, protože pokud by tady tyto instituty nebyly, tak nemůžeme nikdy realizovat a dosáhnout smysl a účel trestního řízení. Na presumpci neviny je třeba se dívat trošku v širším záběru, než je pouhá deklarace, že pokud osoba není pravomocně odsouzená, je třeba na ni hledět jako na osobu nevinnou. Je třeba vnímat právě širší souvislosti, jestli si osoba vazbu třeba nezavinila právě svým chováním, svým přístupem.

Právnická osoba nemůže být odsouzena ještě odsouzením fyzické osoby, jejíž jednání by právnické osobě mělo být přičítáno. Co si myslíte o možnostech právnické osoby zmíněným rozhodnutím o trestní odpovědnosti ve světle presumpce neviny?

Já si myslím, že je třeba si uvědomit, proč vůbec byla zavedena trestní odpovědnost právnických osob do naší právní úpravy. Chtěl bych upozornit, že velice často se argumentovalo takovým tím laciným tvrzením, že „Brusel“ nás dotlačil k trestní odpovědnosti právnických osob. Nikoliv. Jak Evropská úmluva o ochraně finančních zájmů, tak dodatkové protokoly, případně další mezinárodní závazky České republiky nehovoří o trestní odpovědnosti, ale hovoří o odpovědnosti právnické osoby za jednání, které vykazuje znaky trestného činu. V čem byl ale praktický problém. V mnoha případech, dejme tomu u sofistikované, hluboce propracované trestné činnosti, jsme nebyli schopni odhalit konkrétního pachatele, myšleno fyzickou osobu, a bylo zřejmé, že kdyby nebylo té právnické osoby, tak by se ta trestná činnost nedala páchat. Představte si reálnou situaci, že za vámi přijdu jako soukromá osoba a řeknu - nabízím vám výhodné zhodnocení finančních prostředků, investujte 1 000 000 a já ho investuji a dostanete 1 100 000. Asi mě pošlete pryč. Ale když přijdu, zaštítím se právnickou osobou a řeknu - dívejte se, já jsem statutární orgán akciové společnosti či s. r. o. a máme takové zkušenosti, takový backround - už vás možná ta právnická osoba naláká. To je první úhel pohledu. Další věc je třeba si uvědomit - vztah fyzické a právnické osoby jako pachatele trestného činu. Právnická osoba je fikce, právnická osoba je něco, co vymyslilo právo, na právnickou osobu si nesáhnete, právnickou osobu nevidíte, jí se nemohu dotýkat jako osoby fyzické, a tudíž musí existovat někdo, kdo jménem, v zájmu, případně při činnosti právnické osoby tu trestnou činnost páchá. To znamená, kdo se zaštiťuje tou právnickou osobou, a to je právě osoba fyzická. Když jsem se zmiňoval o vývojových trendech trestního práva, tak třeba právě trestní odpovědnost právnických osob je vnímána jako velmi kontroverzní institut, protože jde o něco, co není hmatatelné, něco, co neexistuje ve své podstatě fyzicky, něco, co nemá vlastní vůli, a pokud něco nemá vlastní vůli a neexistuje, tak nemůže jednat, ale přesto to je trestně odpovědné. Tady bych ještě doplnil: odsouzení právnické osoby samozřejmě nevylučuje trestní odpovědnost osoby fyzické, ale není podmíněno její trestní odpovědností.

Jaký je váš názor na trest smrti, myslíte si, že je ještě v něčem přínosný pro novodobou společnost?

Já si myslím, že na otázku trestu smrti je samozřejmě možné nazírat z trochu širšího kontextu, protože v zemích, kde byl zaveden, nebo je stále zaveden trest smrti, je často argumentováno tím, že by to měl být určitý prostředek, který by pachatele trestné činnosti odradil od té trestné činnosti. Podívejme se ale třeba, a to já vždy uvádím jako ukázkový příklad, na země islámského práva šaríja. Tam vás mohou bičovat, kamenovat, teď to samozřejmě odlehčuji, ale to přece neznamená, že trestná činnost se tam nepáchá. To je jedna možnost, jak se vypořádat s otázkou, jestli by vůbec trest smrti měl nějaký smysl. Na druhou stranu nechci tvrdit, že jsem absolutním stoprocentním odpůrcem trestu smrti, v obecné rovině ano, ale může někdo z nás objektivně odpovědět, jak by třeba zareagoval na to, kdyby dejme tomu došlo k usmrcení osoby jemu blízké, a ta osoba by byla usmrcena nějakým trýznivým zavrženíhodným způsobem ze strany pachatele? Nedokáži odpovědět, co bych pro toho pachatele chtěl, jestli bych se spokojil jenom s tím - dobře, ať dostane doživotní trest, případně ať dostane nějaký trest při horní polovině sazby, pokud to nesplňuje podmínky doživotně myšleného výjimečného trestu. Nedokáži ale odpovědět, jak bych v takovém případě reagoval, jestli bych byl tak striktní a řekl bych - trest smrti nikdy a nikdy prostě ne.


Celý zvukový záznam si můžete poslechnout zde

Pro vaše dotazy, připomínky, ale i pro přehled připravovaných dílů jsme k dispozici i na facebooku: https://www.facebook.com/pravoopate.

Jsme rádi, že nás sledujete,

Josef Bátrla & Martin Nováček
Právo o páté

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články