Praktické dopady novely trestního řádu provedené zákonem č. 333/2020 Sb. - část I.

Tato novela, účinná od 1. 10. 2020, výrazným způsobem zasáhla jak do oblasti trestního práva hmotného, tak i do oblasti práva procesního. Autoři se soustředí především na změny trestního řádu (institut vyjádření k obžalobě, rozšíření aplikovatelnosti dohody o vině a trestu a také nesporných skutečností, a rovněž i nového institutu prohlášení viny). Tento článek vybrané změny představuje včetně deklarovaných důvodů potřebnosti jejich přijetí, identifikuje aplikační problémy, které by tyto instituty mohly přinést, a nabízí jejich odůvodněná řešení.

Novela zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. řád“), provedená zákonem č. 333/2020 Sb. (dále jen „novela 333/2020“), účinná od 1. 10. 2020, výrazným způsobem zasáhla do dosavadní úpravy trestního řízení a svými dopady se výrazně dotkla i jeho koncepce a povahy. Cílem tohoto článku je analyzovat vybrané změny tr. řádu vyplývající z novely 333/2020, které dle našeho názoru přináší největší konsekvence pro koncepci trestního řízení. Zaměříme se na představení těchto změn, analýzu důvodů, jimiž původci novely 333/2020 opodstatňují jejich potřebnost, a identifikujeme jejich problematická místa jak z hlediska teorie, tak z hlediska praxe. K těm druhým uvedeným problematickým bodům se pokusíme nabídnout přímo jejich řešení. Příspěvek navazuje na náš článek „Dopady novely trestního řádu provedené zákonem č. 333/2020 Sb. na základní zásady trestního řízení“, který BA uveřejnil v č. 11/2021.

Zkoumané změny tr. řádu

Ačkoli novela 333/2020 přinesla celou řadu dílčích změn tr. řádu a dalších předpisů, z nichž mnoho není toliko kosmetického či technického rázu,[1] z našeho pohledu jsou stěžejní čtyři zcela zásadní změny, výrazně zasahující do koncepce trestního řízení – jsou jimi institut vyjádření obžalovaného k obžalobě, obligatorní zvažování dohody o vině a trestu soudem na počátku hlavního líčení,[2] institut prohlášení viny a institut nesporných skutečností.

Novelou trestních předpisů došlo k doplnění povinných náležitostí obžaloby, a to o návrh na uložení trestu s uvedením jeho druhu a výměry nebo o návrh na upuštění od potrestání. Jak jinde poznamenal Říha, tato povinnost státního zástupce uvést již v obžalobě návrh na uložení trestní sankce za žalovaný čin je nezbytnou podmínkou pro zavedení dalších institutů, resp. změnu stávajících institutů současného tr. řádu,[3] včetně těch, o které se zajímá tento článek. Neskrývaným cílem je, aby obviněný i soud měli základní představu o tom, jaký druh a výši trestu bude státní zástupce v řízení před soudem navrhovat. Díky tomu bude moci obviněný usilovat případně o sjednání dohody o vině a trestu nebo brojit jen proti trestu, a nikoli vině, neboť již při začátku hlavního líčení bude vědět, oč přesně státní zástupce „bude hrát“. Výhoda pro soud může spočívat v tom, že bude moci zvážit s ohledem na postoj státního zástupce možnost uložení trestního příkazu, proti kterému státní zástupce nebude podávat odpor, bude-li jeho návrhu vyhověno, což však pochopitelně nevylučuje podání odporu obviněným. Také povinné náležitosti obžaloby budou nově obsahovat výčet věcí, které byly případně zajištěny pro účel výkonu trestu propadnutí majetku, peněžitého trestu nebo trestu propadnutí věci. Díky této změně tak bude mít soud lepší přehled o zajištěných věcech a jak o nich rozhodnout, případně státní zástupce bude moci vyhodnotit, zda trvají důvody pro zajištění těchto věcí.

Návrh na uložení trestu se do žalobního návrhu neuvede, je-li to nezbytné s ohledem na důkazní, skutkovou či právní složitost věci, návrh se však zašle soudu samostatným sdělením. Státní zástupce pak může v samostatném sdělení adresovaném soudu též uvést, že hodlá ve věci navrhovat druh nebo výměru trestu, které nelze uložit trestním příkazem (§ 314g odst. 2 tr. řádu a contrario).

Je třeba si uvědomit, že uvádění návrhů trestů v obžalobě může být mnohdy předčasné. V době sepisování a podání obžaloby se může, z podstaty dokazování v trestním řízení, jednat pouze o předběžnou úvahu státního zástupce o případném budoucím návrhu trestu, nikoli o návrh samotný. I okolnosti relevantní pro stanovení druhu a výměru trestu, resp. v širších souvislostech obecně pro správnou volbu právního následku trestného činu, se totiž dokazují v souladu se všemi základními zásadami dokazování,[4] tedy především v souladu se zásadou materiální pravdy, volného hodnocení důkazů, ústnosti a bezprostřednosti. Jejich konečná bezpečně zjištěná podoba je tak výsledkem stejného procesu dokazování jako skutečnosti relevantní pro posouzení viny.

Než přikročíme k vlastní analýze, nejprve představíme kaž­dou z uvedených změn blíže a následně rozebereme stručně zákonodárcem deklarované důvody jejího přijetí.

Institut vyjádření obžalovaného k obžalobě

Klíčovými pro naši zkoumanou problematiku jsou novelizovaná ust. § 196 odst. 2 a 3 tr. řádu, pokud jde o situaci po nařízení hlavního líčení, a ust. § 206a tr. řádu, pokud jde o fázi po zahájení hlavního líčení. Podle § 196 odst. 2 tr. řádu je stanoveno, že předseda senátu spolu s doručením opisu obžaloby upozorní obžalovaného, že má právo se v jím stanovené lhůtě vyjádřit ke skutečnostem uvedeným v obžalobě, zejména:

• zda se cítí být nevinen nebo vinen spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a z jakých důvodů [§ 196 odst. 2 písm. a) tr. řádu],
• zda má zájem uzavřít se státním zástupcem dohodu o vině a trestu nebo zda chce v hlavním líčení prohlásit svou vinu [§ 196 odst. 2 písm. b) tr. řádu],
• zda souhlasí s popisem skutku a jeho právní kvalifikací a s navrženým trestem, případně ochranným opatřením [§ 196 odst. 2 písm. c) tr. řádu], případně které skutečnosti považuje za nesporné [§ 196 odst. 2 písm. d) tr. řádu].[5]