Pět otázek pro Lucii Hrdou: Nejlepší je říkat věci tak, jak jsou

V dubnu vystoupíte na kongresu Právní prostor, a to v sekci Ženy v právu. Ve svém příspěvku se ale budete zabývat otázkou, jestli ženy svojí sekci vůbec potřebují. Naznačíte, jakým směrem vedou Vaše úvahy?

Zatím nad tím sama přemýšlím. Kdyby nebyla tato sekce, ocitla bych se mezi přednášejícími? Jsem token, nejsem token? Pokud vám tato feministická terminologie nic neříká, počkejte si na přednášku 😊

Ve Vaší advokátní kanceláři pracují samé ženy. Je to náhoda? Neschází Vám někdy „mužský element“?

Nejdřív musím říct, že naprosto nevěřím na mužský či ženský element. Věřím v individualitu každého jednotlivce, stejně jako jeho specifický přínos společnosti, a tedy i týmu.

Pak musím napsat, že máme jednoho studenta. Richard říkal, že ho nemám opomenout zmínit, protože on je u nás důležitý.

No a nakonec uvádím, že ještě nedávno jsme měli v kanceláři 4 muže, z toho 2 koncipienty. Jenže jeden nám utekl na státní zastupitelství – což se mi tedy stalo už u třetího zaměstnance, a jeden udělal advokátní zkoušky a šel dělat jiný druh advokacie, než je ta „naše“. Snažili jsme se při posledním kole pohovorů vzít zase i nějaké muže, ale žádný nebyl tak dobrý jako ženy, co jsme s kolegyněmi nakonec vzaly.

Dlouhodobě prosazujete přísnější tresty pro pachatele domácího, sexuálního a sexualizovaného násilí, jste zakladatelkou platformy Bez trestu. Podle digitální stopy je jisté, že se dnes o tématu minimálně dobře ví. Projevuje se to již i v rozsudcích trestních soudů?

Myslím, že na takové hodnocení je ještě brzy – Bez trestu je tu zatím tři čtvrtě roku. A je otázkou, jestli se k nám potom takové rozsudky dostanou. Uvidíme, podle toho, jak bude vypadat vyhledávání v plánované databázi soudních rozhodnutí. Určitě je však o nás hodně slyšet – rozsudky se četly v Parlamentu, citovali z nich různí politici i laická veřejnost, probírají se. Slyšela jsem od několika soudců, že efekt to má, že o tom mezi sebou hovoří.

V jednom z rozhovorů jsem se dočetla, že jste pro svou aktivitu častým terčem „hejtů“. Je to pro Vás brzda nebo naopak motivace pokračovat v tom, co děláte?

Ani jedno. Po mně to prostě stéká jak voda po horké plotně. Kvůli tomu já svou práci nedělám a nebudu ji kvůli tomu ani dělat jinak, nebo třeba vůbec. Dělám, co můžu, mám čisté svědomí a myslím si, že většina lidí to naopak ocení. No uznejte sama, co mám říkat na to, že si někdo stěžuje, že kromě zastupování obětí taky hájím obviněné? Vždyť já jsem obhájce. Advokáti jsou prostě zvyklí kopat za různé strany.

Většina advokátů si buduje image distingovaných odborníků. O Vás se dá ale s určitostí říci, že jste vystoupila z šedivého světa kravat a kostýmků, a to nejen svými outfity, ale i přímočarou komunikací. Kolikrát za život jste si řekla: „Lucie, kdybys radši držela jazyk za zuby!“?

Já si totiž takovou image budovat nemusím. Moje klientela nepotřebuje upjatou advokátku v kostýmku, ale někoho, kdo je schopen jim říct, že se jejich manžel choval jak hovado, a tudíž je třeba se podle toho zařídit. Nedělám akvizice, nezakládám firmy, nepíšu smlouvy. Jednám s lidmi v mezních životních situacích, dělám krizovou intervenci a řeším hodně ošklivé případy, kterých se jiní advokáti zbavují, protože na ně nemají nervy. To pak musíte vystupovat jinak, než být za kostýmkovou paní.

A navíc, já se oblékám skvěle. 😀

A ne, neříkám si, že jsem nedržela jazyk za zuby, protože mám vyzkoušeno, že je nejlepší říkat věci tak, jak jsou.