1) Média – dobrý sluha nebo špatný pán? Máte pocit, že média právnímu povědomí ve společnosti spíše přispívají nebo škodí?
K faktickému přispívání médií k právnímu vědomí jsem velmi kritický. Úroveň žurnalistiky věnující se právním tématům v českých médiích je velmi nízká. Často se zdá, že po více než 20 letech fungování demokratického právního systému média stále nepochopila roli a fungování soudnictví. Dalším rysem českých médií je zbožštění trestní represe, což se projevuje i tím, že vysoce postavení státní zástupci jsou považováni médii za nejvýznamnější osobnosti veřejného života. Média oceňují, že politické obchody bývalých poslanců Tluchoře, Fuksy, Šnajdra jsou řešeny prostředky trestního práva, přičemž jedinou odpovědností, kterou by měli nést, je odpovědnost politická. Údajné pochybení předsedkyně Energetického regulačního úřadu, které by mělo být postiženo v rovině pracovního či správního práva, je stíháno jako trestný čin a média jsou k tomu inertní.
Podpora médií extenzi kriminalizace vede ke společenskému napětí, jehož jsme v současnosti svědky, potlačování lidských práv a svobod a ke stigmatizaci širokého okruhu podezřelých, pro které může být kriminalizace jejich jednání společensky a lidsky likvidačním faktorem.
Tyto nálady, které do značné míry rozdmýchala právě média, ve společnosti obratně vycítili někteří politici, kteří již jako podnikatelé užívali policejní aparát ke svým podnikatelským účelům. Dále to dobře vycítily represivní složky státu, které jsou opilé mocí a neváhají provést vládní puč jihoamerického střihu, který se ex-post snaží odůvodnit nálezem bůhvíkomu náležející hroudy zlata a nezaplacenou daní z kabelky. Snaží se osekat práva občanů v trestním řízení, zřídit specializovaný úřad pro trestní řízení, který nebude podléhat nikomu, a mimo jiné za tímto účelem za potlesku médií demonstrují svoji moc.
2) Na kongresu Právní prostor se budete věnovat aplikaci zásady presumpce neviny v médiích. Jaká zásadní myšlenka, respektive poselství, toto téma provází?
Hodnoty jako je správnost, důvěryhodnost, respekt k lidské důstojnosti by neměly být uzavřeny v soudní síni, ale měly by prostupovat lidskými vztahy, tedy i prací médií. Každý obviněný či obžalovaný má právo, aby na něj bylo nahlíženo tak, že bude obvinění zcela zproštěn, a to nejen ve smyslu trestněprávním, ale i společenském a reputačním. Důstojnost a čest obviněného či obžalovaného nesmí být degradována a jediným trestem, který je jim možno udělit, či újmou, kterou mohou utrpět, je trest po vyslovení viny.
Média poslední dobou často ukazují monstrózní akce policie a státního zastupitelství se zapojením desítek či stovek policistů při zahájení trestního stíhání většinou pro trestné činy hospodářského charakteru. Vyžívají se v pořizování záběrů zadržených osob s pouty na rukou, které jsou vedeny či převáženy k nějakému úkonu trestního řízení. Prezentace lidí s pouty na rukou veřejnosti má stejně jako před staletími jediný účel, zotročit, degradovat a zlomit poraženou lidskou bytost. Tato praxe nepatří k opravdově civilizovaným společnostem. Vrcholem nechutnosti bylo vysílání záběrů vodění Jany Nagyové v poutech, v tzv. medvědovi, a to za nezakrývaného sebeuspokojení odpovědných osob.
Kriminalizace obžalovaného, ke které přispívá jednostranné informování veřejnosti médii před odsuzujícím rozsudkem, může zcela zničit osobní i profesní život takové osoby, i v případě, že je shledána nevinou. Jedná se o svého druhu viktimizaci. I když je člověk obvinění zproštěn, je vystaven nedůvěře, podezřívání a ostrakizaci.
Policie a státní zastupitelství jsou často velmi úspěšní v monstrózním zahájení trestního stíhání za asistence televizních kamer a nasazení speciálních jednotek. V případech údajné korupce či podobného jednání však státní zastupitelství už není příliš úspěšné v soudním řízení. Často je to tím, že trestní stíhání je zahájeno naprosto nesmyslně, bez důkazů nebo za použití nějaké bizarní právní konstrukce. Vzpomeňme na údajnou korupci bývalého ministra Martina Bartáka. Jediným důkazem, který státní zastupitelství mělo, byla výpověď jednoho svědka, který si na údajnou korupci vzpomněl po více než dvou letech a ani nevěděl, v čem korupční nabídka měla spočívat. Jak jinak mohl soud dopadnout než zprošťujícím rozsudkem? Po celou dobu byla však veřejnost médii masírována nepravdivými informacemi o existenci důkazů.
3) Jaké jsou v současné době nejpalčivější otázky mediálního práva, kterému se zevrubně věnujete?
Problémy jsou stále stejné, byť mají nové podoby. Problémem jsou např. limity svobody slova. Svoboda projevu znamená projev zajištěný všemi právy proti pomluvě, urážkám, zneužití atd. Znamená tedy svobodu upravenou zákonem. Žurnalisté nemohou stát nad právem, ale měli by mít právo publikovat, co chtějí, i když tím riskují následný postih, pokud překročí některý z limitů.
Dalším problémem je otázka cenzury. Cenzura, která v médiích existuje, má jinou tvář a má nové záměry. Spočívá na jiných, komplexnějších, ekonomických a obchodních kritériích, tedy opačných kritériích než autoritativní cenzura. Demokratická cenzura se na rozdíl od autokratické cenzury už nezakládá na vypouštění a na vystřihování údajů, nýbrž na hromadění, nasycenosti a nadbytku informací. Informace se nyní zkreslují množstvím informací. Informace jsou skryté nebo zkomolené, protože jich je příliš a recipient si ani nevšimneme toho, co chybí.
Dalším závažným problémem je koncentrace vlastnictví médií. Devastující vliv na pluralitu médií má to, že vlastník jednoho z největších vydavatelů denního tisku je zároveň politikem, a to politikem velmi významným. V nedávné době jsme se s podobným příkladem setkali v Itálii, kde významný podnikatel v mediální oblasti Silvio Berlusconi projevil své politické ambice a dvakrát získal velký úspěch. Případ Berlusconiho je mimořádně jasným příkladem, který ukazuje, že mediální moc znamená politickou moc.
V Itálii byla demokracie dostatečně silná, aby přežila útok na svoji podstatu. Je otázka, zda to vydrží naše relativně mladá demokracie. Média vydávaná pod podnikatelským uskupením náležejícím politikovi ztratila svůj společenský smysl. Tato média nemohou ze své podstaty být hlídacím psem politické moci, protože se stala její součástí. Tato média jsou ze své podstaty nedůvěryhodná, protože nemohou plnit svoji společenskou funkci.
4) Co si představit pod pojmem princip otevřené justice?
Spravedlnost musí být nejen vykonávaná, ale také musí být vidět, jak je vykonávaná. Při otevřenosti soudnictví může veřejnost sama posuzovat kvalitu výkonu spravedlnosti, a zda platná právní úprava nevyžaduje změnu. Právo na svobodu projevu by nemělo význam bez práva na veřejnou kontrolu, to znamená společně s právem svobody projevu na právo veřejnosti být zpravován, diskutovat, komentovat a kritizovat justici.
5) Proč je tento princip pro společnost důležitý?
V současné době možná není v našem světě důležitější fenomén, než jsou média. Člověk tráví ve společenství médií polovinu času, po který je v bdělém stavu, což činí média nejbližším lidským prostředím, a to dokonce bližším než prostředí rodiny. Média integrují společnost, organizují program člověka, jeho osobní i rodinný život a jeho sociální vazby.
Kromě šíření informací o dění ve společnosti a praktických návodů pro každodenní život působí výchovně a socializačně, vytváří vzory chování, seznamuje s kulturou, provádí sociální kontrolu, organizuje, usměrňuje, resp. spoluvytváří politické postoje. Média tak vytváří i postoje k justici, právu a pojetí spravedlnosti.
Princip otevřené justice pomáhá veřejnosti pochopit roli práva a fungování soudního systému. Soudci jsou veřejné osoby, které požívají veřejné privilegia a musí na oplátku akceptovat vystavení kriticismu, pokud je činěno v dobré víře. Soudcům totiž neškodí zprávy o nich, ale odhalení jejich případného nesprávného postupu. Občané mají prostřednictvím médií nezpochybnitelné právo komentovat věci veřejného zájmu. Publicita je totiž duší justice a je zárukou, že jsou soudy řádně vedeny.
Spravedlnost je realizována veřejně právě proto, aby o ní mohla probíhat veřejná diskuze a kritika. V praxi jsme však svědky toho, že soudce v médiích odmítá komentovat svůj rozsudek a nesnaží se ho obhájit, s tím, že vše, co chtěl veřejnosti sdělit, je obsaženo v odůvodnění rozhodnutí a že z tohoto důvodu je komunikace s médii vlastně zbytečná. Soudci rovněž tvrdí, že pokud existuje nutnost odůvodnění rozsudku vysvětlovat či obhajovat, není takové odůvodnění správné a úplné. Odůvodnění rozsudku jako takové však není vystaveno diskuzi, polemice, kritice tváří v tvář, nutnosti čelit protiargumentům. Justice by měla tuto svoji určitou uzavřenost změnit.
Diskuze k článku ()