Komentář: Trestní odpovědnost představitelů územních samospráv

Podle obžaloby se těchto trestných činů měl dopustit tím, že prosadil prodej podílu zájemci, který nenabídl nejvyšší kupní cenu (cenový rozdíl v nabídkách činil 35 mil. Kč, tedy bez mála ¼ konečné prodejní ceny – LIF, a.s., nabídla 150 mil. Kč, zatímco Pivovar HOLBA, a.s., 185 mil. Kč).

Předznamenáváme, že bez znalosti spisového materiálu (důkazů a právních úvah soudu, obžaloby a obhajoby) nelze učinit detailní komentář ke konkrétní kauze – k tomu, zda jsou rozhodnutí o vině někdejšího starosty Náchodu správná, či nikoli. Současný příklad ukazuje některé aspekty trestní odpovědnosti představitelů územních samosprávných celků.

Za prvé: Jakkoli se někdy obecní (samo)správa přirovnává k vrcholným orgánům státu (rada je označována za obecní „vládu“ a zastupitelstvo za obecní „parlament“), není možno přehlížet zásadní rozdíl. Představitelé obecní samosprávy (členové zastupitelstva) nejsou nadání imunitou tak jako jejich kolegové v Parlamentu České republiky. Proto za své hlasování nesou právní odpovědnost (a to jak soukromoprávní např. v podobě povinnosti k náhradě škody, tak trestněprávní).

Za druhé: Obec (město) nelze ztotožňovat s obecním (městským) úřadem ani jejími představiteli. Obecní majetek tak není jejich majetkem, ale majetkem obce a její představitelé jsou pouze jeho správci (nic víc). Povinností správce je mj. zajistit, aby byl obecní majetek využíván účelně a hospodárně, v souladu se zájmy a úkoly obce a přitom respektována povinnost pečovat o zachování a rozvoj majetku obce (srov. § 38 odst. 1 obecního zřízení). Z toho lze vyvozovat, že zákon správcům ukládá nakládat s obecním majetkem s péčí řádného hospodáře. Nedodržení tohoto standardu bývá zhusta základem trestní odpovědnosti za trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku. Péče řádného hospodáře neznamená, že správce musí za každých okolností dosáhnout výsledku, který se při zpětném pohledu jeví jako nejlepší možný. Správce nemusí předvídat nepravděpodobné, být odborníkem ve všech odborných oblastech ani detailně přezkoumávat názory odborníků. Součástí péče řádného hospodáře však na druhé straně je povinnost nepřehlížet konkrétní okolnosti zakládající pochybnost o správnosti zvoleného rozhodnutí. V daném případě se v tomto směru jeví jako takovou okolností zejm. informace o podstatně vyšší nabídce jiného zájemce (kupní cena měla být hlavním kritériem pro hodnocení nabídek). Na druhou stranu nelze přehlédnout námitky obhajoby, že bylo třeba vzít v úvahu i další nabízené smluvní podmínky (zejm. splatnost, rozsah předmětu koupě, vyhrazené záruky apod.), které se u jednotlivých nabídek lišily. Tyto okolnosti mohou být způsobilou obhajobou pouze za předpokladu, že srovnání smluvních podmínek byla již při rozhodování věnována náležitá péče.

Za třetí: Skutečnost, že zákon o veřejných zakázkách upravuje pouze situace, kdy zjednodušeně řečeno veřejné subjekty poptávají zboží nebo služby za úplatu, neznamená, že právní úpravě nepodléhá ani opačný majetkový transfer. I tehdy, když obce nabízejí svůj majetek k odprodeji, musí se tak dít přinejmenším s respektem k obecným pravidlům o hospodaření s obecním majetkem (zejm. zásadám účelnosti, hospodárnosti, ohledům na zájmy a úkoly obce).

* Autor článku je koncipientem v advokátní kanceláři doc. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D. a doktorandem na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.