Komentář: Pochybení vazebního soudu

Důležitou okolností neúčasti obhájce měla být v tomto případě skutečnost, že mu nebyla poskytnuta dostatečná doba na dopravu k vazebnímu soudu – mezi vyrozuměním obhájce a konáním vazebního zasedání měla být pouze 1 hodina.

Vazební zasedání je jednou z forem soudního jednání, při kterém lze obviněného vzít do vazby. Děje se tak v případech, kdy nelze vzít obviněného do vazby při hlavním líčení nebo v rámci veřejného zasedání. V praxi je tak tedy využíváno především v přípravném řízení po zahájení trestního stíhání. Jako institut bylo vazební zasedání legalizováno s ohledem na judikaturu Ústavního soudu[2] vyjadřující právní názor spočívající v přesvědčení, aby v souvislosti s rozhodováním o vazbě obviněného bylo zaručeno jeho právo se osobně vyjádřit k důvodům opodstatňujícím jeho vzetí do vazby.[3]

De lege lata lze výše uvedenou situaci popsat následujícím způsobem. Zahájením trestního stíhání se z podezřelého stává obviněný, a jako takovému mu přísluší právo na obhajobu.[4] Zároveň je však změnou tohoto statusu naplněn jeden z nutných předpokladů vzetí této osoby do vazby.[5] A jak již bylo řečeno výše, pokud nelze o vazbě rozhodnout v rámci hlavního líčení nebo veřejného zasedání, rozhoduje soud ve vazebním zasedání.[6] Soudce má povinnost o konání vazebního zasedání vyrozumět obhájce obviněného,[7] jeho účast však není v zásadě nutná.[8] Účast na vazebním zasedání je tedy jeho právem, které může a nemusí využít,[9] soudem mu však toto právo nemůže být žádným způsobem odňato.

S ohledem na uvedenou kauzu, kdy byl obhájce soudem vyrozuměn o tom, že předmětné vazební zasedání se bude konat ve velmi krátké době po vyrozumění (1 hodina), přičemž nebyl žádný objektivní důvod konat toto vazební zasedání v tak krátkém čase, je třeba konstatovat, že co do faktických okolností bylo obhájci právo účastnit se úkonů trestního řízení prakticky odňato. Trestní řád[10] umožňuje konat vazební zasedání do 24 hodin od doručení návrhu na vzetí do vazby; je tedy možné stanovit konání vazebního zasedání na takovou dobu, aby měl obhájce možnost se v rámci území celé České republiky dopravit ke konkrétnímu vazebnímu zasedání.

Podle našeho názoru lze tedy v jednání soudce v předmětné kauze spatřovat porušení práva obhájce na účast při úkonech trestního řízení, a s tím související porušení práva obviněného na řádnou obhajobu.

* Spoluautory příspěvku jsou Pavel Kohút, asistent v advokátní kanceláři doc. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D. a Mgr. Michal Sýkora, advokátní koncipient v téže AK a interní doktorand na Katedře trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

---

[1] Viz např. http://www.novinky.cz/krimi/347575-muz-obvineny-z-rozrezani-ukrajinky-je-na-svobode-chybou-soudu.html

[2] Nálezy I. ÚS 573/02, III. ÚS 544/03, a zejména č. 239/2005 Sb.

[3] Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 338.

[4] § 33 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „TrŘ“) spojení s § 2 odst. 13 TrŘ.

[5] § 67 TrŘ.

[6] § 73d odst. 2 TrŘ.

[7] § 73e odst. 1 TrŘ.

[8] § 73f odst. 2 TrŘ.

[9] § 41 odst. 3 TrŘ.

[10] § 77 odst. 2 TrŘ.