Jak je to s nutnou obranou v českém právu

Účinkující se všeobecně – na základě zkušeností z praxe – shodli na tom, že zdejší pojetí nutné obrany naopak dává obráncům dostatečný prostor k obraně. Zaznělo však i několik návrhů pro možné dílčí úpravy trestního zákoníku.

Všechny se týkaly úpravy výjimek z obecného pravidla nastaveného z hlediska mezinárodního srovnání relativně benevolentně vůči obránci. Ustanovení o nutné obraně prošlo za posledních 60 let kontinuálním vývojem, během něhož bylo postupně rozvolňováno původně poměrně striktní ustanovení v trestním zákoníku z roku 1950. K poslední úpravě došlo na začátku 90. let, kdy byla za legální prohlášena každá obrana, která není zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku (viz § 29 trestního zákoníku). Ustanovení je vykládáno tak, že zákonným sítem neprojde pouze taková obrana:

(a) při níž se obránce bránil způsobem, který je zcela zjevně (nepoměrně hrubě) intenzivnější, než jaký stačil ke spolehlivému odvrácení útoku bez rizika pro obránce, nebo

(b) při níž je způsobena škoda zcela zjevně nepoměrná oproti škodě hrozící z útoku (např. usmrcení malého chlapce trhajícího hrušky v cizím sadu).

Na rozdíl od většiny zahraničních úprav platí toto obecné pravidlo pro všechny případy. Nejsou-li splněny podmínky nutné obrany, nastupuje trestní odpovědnost. Navrhované výjimky cílily právě na větší rozvrstvení pravidel, jimiž se řídí nutná obrana.

Prvním byl návrh pražské vrchní státní zástupkyně na zavedení privilegovaných skutkových podstat, podle nichž by se – výrazně mírněji – posuzovaly situace, kdy při překročení mezí nutné obrany dojde k usmrcení či ublížení na zdraví. Jde o inspiraci ruským trestním zákoníkem, který právě na situaci obránce vykročivšího z mezí nutné obrany pamatuje zvláštními, mírnějšími skutkovými podstatami. České právo zatím situaci takového obránce řeší obecně jako polehčující okolnost [§ 41 písm. g) trestního zákoníku] nebo důvod pro mimořádné snížení trestu (§ 58 odst. 6 trestního zákoníku). Obecné řešení teoreticky lépe zapadá do koncepce trestního zákoníku, platí bez výjimky pro všechny trestné činy, jichž by se obránce mohl dopustit, a umožňuje soudu lépe zohlednit konkrétní okolnosti daného případu. Na druhou stranu vzhledem k vágním formulacím jsou důsledky těchto ustanovení v individuálních případech nejednoznačné a těžko předvídatelné. I vzhledem k tomu, že v převážné většině případů se obránce brání způsobem, který by jinak byl trestným činem záležejícím v usmrcení či ublížení na zdraví, lze definováním dvou až tří skutkových podstat pokrýt valnou většinou většinu takových případů. Zavedení privilegovaných podstat pro excesy z nutné obrany tak může být z hlediska praktických dopadů přínosné.

Druhý návrh se týkal zvláštní úpravy pro situace, kdy se obránce brání útoku dítěte či nepříčetné osoby. I zde jde o téma v české nauce opakovaně diskutované. V útocích nepříčetných osob totiž nelze spatřovat projev lhostejnosti útočníka k právnímu řádu a jeho hodnotám. Proto se pravidelně objevují názory podmiňující obranu v takovém případě tím, že útoku se nebylo možno vyhnout jinak (útěkem, přivolání orgánů veřejné moci). Jakkoli by snad teoreticky mohl tento náhled v určitém okruhu případů obstát, nelze přehlížet, že podmínky obrany jsou nastaveny tak, že mj. zohledňují pozici obránce. Z tohoto pohledu se jeví jako problematické nutit obránce ve zpravidla vyhrocené obranné situaci štěpit vlas po délce a uvažovat, zda ten, kdo na něj zrovna útočí, je příčetný a dospělý jedinec, či nikoli. Na obránce nelze zpětně klást přepjaté požadavky, aby v okamžiku útoku bral v úvahu více než zjevné skutečnosti. Nehledě již k tomu, že příčetnost a dospělost útočníka mají jen omezený vliv na nebezpečnost útoku a jeho odvratitelnost.

Za pozornost nepochybně stojí ještě návrh, aby nutnou obranou nebyly kryty případy, kdy obránce útok sám vyprovokuje. Podle současné praxe je provokativní jednání obránce z pohledu aplikace ustanovení o nutné obraně lhostejné, dokud provokace sama nepřekročí hranice útoku. Stanovisko zákonodárce je v tomto ohledu poměrně střízlivé, když v rozumné míře odráží zásadu, že lidská vůle je nezávislá na vnějších událostech (indeterminismus). Vyžaduje se, aby reakce na podnět byla proporcionální, jelikož pouze útoku jakožto protiprávnímu a dostatečně společensky škodlivému jednání lze čelit obranou i nepřiměřenou. Zavedení zvláštního ustanovení o vyprovokovaném útoku sice může vzhledem k volným mezím nutné obrany v českém právu mít své opodstatnění, problematické však bude jeho praktické uchopení. V teorii se velmi dobře ukazuje se, jak obtížné je dostatečně určitě vymezit relevantní provokaci. Téměř každý útok totiž bývá „vyprovokovaný“ ve smyslu, že jde o reakci na nějaký podnět (kterým za určitých situací může být pouhá přítomnost chráněné hodnoty, např. zlatého řetízku na krku oběti). To lze doložit i na příkladu dvou zahraničních úprav, kde je problém vyprovokovaného útoku tradičně zpracován: kanadské[1] právo si vypomáhá konstruktem běžného člověka (provokace musí být způsobilá vyvést běžného člověka z míry), německé právo společenskou etikou (kterou musí provokace porušovat). Jednoznačná definice provokace neopírající se o neurčité pojmy se hledá jen těžko. A zakládat trestnost jednání na neurčitém pojmu formou výjimky z jednání jinak beztrestného se jeví jako flagrantní porušení principu, že trestným činem může být jen dobře a určitě vymezené jednání.

* Autor článku je koncipientem v advokátní kanceláři doc. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D. a doktorandem na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

---

[1] Kanadské právo upravuje provokaci jakožto okolnost zmírňující trestnost v případě vraždy. Pojetí je ale přenositelné i do rámce nutné obrany.