Omluvitelný omyl není důvodem pro tvrdý formalismus úřadů práce

Soud se v daném případu zastal uchazečky o zaměstnání, kterou úřad práce vyřadil z evidence uchazečů poté, co se uchazečka v důsledku omylu nedostavila na domluvenou schůzku, a to přesto že se uchazečka snažila tuto situaci napravit.

Příběh případu: jeden omyl, který vedl k vyřazení z evidence

Paní Z. K. byla řádně vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání a dlouhodobě spolupracovala s úřadem práce. Měla se dostavit na schůzku dne 11. října 2022 v 8:00 hodin. Omylem si však do diáře poznamenala čas 13:00, což vedlo k tomu, že se dopoledne na úřad nedostavila.

Ještě tentýž den se pokusila telefonicky kontaktovat referentku a omluvit svou nepřítomnost, ale nepodařilo se jí dovolat. Následující den už s úřadem mluvila a situaci vysvětlila. Přesto byla z evidence uchazečů vyřazena, neboť ve spise neexistoval záznam o jejím telefonátu – a odvolací orgán odmítl její pozdější vysvětlení s odkazem na koncentraci řízení podle § 82 odst. 4 správního řádu. Jinými slovy – protože paní Z. K. ve správním řízení svůj omyl neuvedla včas, úřad práce ani ministerstvo jej nezkoumaly.

Rozhodnutí soudů

Městský soud v Praze i NSS takový postup úřadu práce odmítly. Podle jejich závěru správní orgány musí rozlišovat mezi úmyslným mařením součinnosti a omluvitelným lidským pochybením. Paní Z. K. se do té doby chovala vzorně, aktivně hledala práci a dopustila se pouze jediného drobného a lidsky ospravedlnitelného omylu.

NSS zdůraznil, že institut vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání má být krajním opatřením, nikoli automatickým trestem za každé pochybení. Úřad práce měl povinnost ověřit, zda k telefonickému hovoru s paní Z. K. skutečně došlo, a neodmítat její tvrzení jen proto, že ve spise o něm chybí záznam.

Podle NSS se koncentrace řízení podle § 82 odst. 4 správního řádu neuplatní v řízení zahájeném z moci úřední, kde se rozhoduje o zániku práva. Nepoužije se zejména tehdy, když účastník řízení v odvolání předloží tvrzení nebo důkazy, které se týkají skutečností, o nichž měl správní orgán povědomí a které mohly zvrátit rozhodnutí, ale nebyly prokázány. Totéž platí i pro tvrzení týkající se samotné existence tohoto povědomí.

Jinými slovy – pokud úřad mohl o určité skutečnosti vědět (např. o telefonickém kontaktu s účastníkem řízení), nemůže odmítnout její prověření s odkazem na procesní koncentraci.
Takový přístup by podle NSS odporoval zásadám činnosti správních orgánů (§ 2 a § 3 správního řádu), které jim ukládají povinnost zjistit skutečný stav věci bez důvodných pochybností.

„Veřejná správa je službou veřejnosti“

Závěrem NSS připomněl, že úřady práce nejsou represivním orgánem, ale institucí, která má lidem pomáhat překonávat životní těžkosti a najít práci. Vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání přitom představuje pro uchazeče vážný zásah do jeho sociální situace, neboť ztrácí nárok na podporu i přístup ke zprostředkování zaměstnání.

V takových případech musí správní orgán postupovat vstřícně, nestranně a s pochopením, jak to vyžaduje § 4 odst. 1 správního řádu: „Veřejná správa je službou veřejnosti.“ Veřejná správa má být opravdovou službou občanům, nikoli aparátem, který trestá formální chyby

Hlavní poselství rozsudku

• Správní řízení není formalistickou hrou, ale procesem směřujícím ke spravedlivému rozhodnutí.
• Lidsky pochopitelný omyl (např. špatně zapsaný čas schůzky) nemá být důvodem pro sankci, pokud účastník jinak jedná poctivě a aktivně.
• Koncentrace řízení nemůže bránit spravedlivému zjištění skutečností, které mohly být úřadu známy.
• Úřad práce musí vždy vážit proporcionalitu zásahu – zda postih odpovídá závažnosti pochybení.