Odstranění černé stavby: je vždy nevyhnutelné?

Úvod

Předně je třeba rozlišovat mezi neoprávněnou stavbou ve smyslu § 1084 – 1086 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „OZ“), tj. stavbou umístěnou na cizím pozemku, a stavbou nedovolenou ve smyslu § 129 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v platném znění (dále jen „StavZ“), tj. stavbou provedenou bez příslušného veřejnoprávního správního aktu (např. územní souhlas, územní rozhodnutí, stavební povolení apod.) nebo v rozporu s ním. Níže se budeme zabývat pouze druhým zmíněným pojmem.

Možnosti ponechání nedovolené stavby podle judikatury

Judikatura Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu se již několikrát zabývala otázkou, zda za určitých okolností je možné nedovolenou stavbu ve smyslu § 129 StavZ ponechat tak, jak stojí a leží, tedy v rozporu s individuálním správním aktem vydaným stavebním úřadem, aniž by stavební úřad přistoupil k výkonu rozhodnutí o nařízení odstranění nedovolené stavby.

1. V první řadě je třeba zmínit rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2017, č.j. 8 As 127/2016-56, který se zabýval odstraněním části stavby vodního díla odpadního potrubí v délce cca 160 m od čistírny odpadních vod. Soud zde dovodil, že by nebylo v souladu s principem proporcionality, aby k odstranění „černých staveb“ došlo vždy, za všech okolností, neboť takový postup by mohl znamenat nepřiměřený zásah do práv vlastníka stavby či stavebníka (bod 17).
2. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2020, č.j. 8 As 52/2019-75 se pak soud zabýval nařízením obnovení předcházejícího stavu stavby dle § 129 odst. 8 StavZ za situace, kdy stavebník propojil bez stavebního povolení existující kanalizační soustavu skládající se ze samostatné kanalizace na splaškovou vodu a samostatné kanalizace na vodu dešťovou, a tak fakticky vytvořil kanalizaci jedinou. Soud zde vyslovil argument, že v případě nařízení obnovení předcházejícího stavu stavby dle § 129 odst. 8 StavZ je povinností správního orgánu přezkoumat jeho technickou proveditelnost. Odkázal také na přiměřenou aplikaci § 111 StavZ, podle něhož má stavební úřad přezkoumat žádost o stavební povolení mj. z toho hlediska, zda stavbu lze podle nich provést, a výsledky tohoto přezkumu se musí odrazit v odůvodnění rozhodnutí (bod 25 rozsudku).
3. Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 1956/19 zabýval situací, kdy stavebník postavil bez jakéhokoliv rozhodnutí oplocení ve výšce 170 cm v době, kdy stavební zákon umožňoval v tzv. volném režimu pouze stavbu oplocení do výšky 150 cm. V mezidobí nabyla účinnosti novela zákona, která tuto hranici pro stavbu ve volném režimu zvýšila až na 200 cm, a stavební úřad následně vydal rozhodnutí o nařízení odstranění stavby. Ústavní soud zde konstatoval, že takové rozhodnutí je zcela nepřiměřeným zásahem do vlastnického práva majitele, neboť ponechání stavby v jejím stávajícím stavu nezasahovalo do veřejného práva závažným způsobem ani do práva jiných subjektů, tím spíše za situace, kdy překročení stavebního zákona bylo zcela marginální a v mezidobí byla přijata novela zákona, která takovou stavbu považuje za legální. Soud zdůraznil, že proporcionalitu zásahu státu je nutno posuzovat i v situacích, kdy zákon takový postup nestanoví, tj. nejen na možnost dodatečného povolení stavby, ale i na odstranění „černé“ stavby. Kromě toho soud dovodil, že nuance 20 cm oplocení zahrady rodinného domu nelze srovnávat s rozsáhlými „černými“ stavbami developerů, na jejichž odstranění existuje naléhavý právní zájem.
4. Konečně je třeba citovat usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 121/10, kdy stavební úřad uložil stavebníkovi odstranit nástavbu rodinného domu a uvést tuto stavbu do původního stavu, tj. snížit hřeben střechy o cca 60 cm a snížit hrany říms cca o 1 m. Stěžovatelka zde odkazovala na to, že odstranění části stavby by mělo být nejzazším prostředkem zásahu do vlastnického práva a že v daném případě je diametrální rozpor mezi právy, která byla přiznána vlastníkovi dotčeného pozemku, a povinnostmi uloženými stěžovatelce. Soud zde však stěžovatelce nedal za pravdu, neboť ji stěžovatelka podle něj provedla zjevně úmyslně, nikoli v omylu či nevědomosti. Současně stanovil, že nelze na soudu požadovat, aby přesně stavebně technicky určil, do jakého stavu má být stavba uvedena.