Aby ne, znamená-li podstatné omezení účastníků v jejich právech tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy. Nutí-li je zákon směřovat tvrzení a důkazní návrhy k určitému bodu, který v řízení bez ohledu na vůli a úkony účastníků nastane. Naléhá-li na strany, aby se soustředily plně na řízení a svoji procesní aktivitu načasovaly tak, aby k ní mohl soud přihlédnout – s tím, že opožděné návrhy, jako by nebyly. Zvyšuje-li odpovědnost účastníků za výsledek řízení na straně jedné a soudu za koncentrovaný postup v řízení a naplnění klíčové (a bohužel vehementně porušované) zásady rozhodnutí při jediném jednání na straně druhé.
Měla – leč nestalo se tak.
Poslední zkušenosti ukazují, že bez ohledu na „důkazní a skutkový stopstav“, který v důsledku koncentrace ze zákona nastává (měl by nastat), se toho v řízení před soudem až tolik nezměnilo a na tomto místě je namístě připomenout (zlatá) slova významné české procesualistky prof. Aleny Winterové: „Je s podivem, jak je vždy znovu zákonodárce (autor návrhu) přesvědčen, že to v každém případě poběží tak hladce, ale ve skutečnosti pak tomu tak není.“ (Winterová, A.: Nad perspektivami českého civilního procesu. Právní rozhledy 19/2008, str. 706).
V tomto článku se zamyslím nad tím, proč tomu tak je (či spíše není), proč není v řadě případů v řízení před soudem seznatelné, že nějaký stopstav nastal a že řízení je zkoncentrováno, abychom se později mohli zamyslet i nad aktuálním rozhodnutím Nejvyššího soudu (dokonce jeho velkého senátu), který vydal nedávno zajímavý judikát koncentrací se zabývající (jeden z mála dosud existujících) – rozsudkem ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010.
Potřebuje být sporné řízení ze zákona zkoncentrováno?
Na to jsou rozdílné názory – koncentrace má své skalní příznivce i zaryté odpůrce.
Osobně jsem přesvědčen, že být zkoncentrováno má, neboť zákonná úprava, umožňující účastníkům předkládat v průběhu řízení stále nová a nová tvrzení, navrhovat další a další důkazy, vytváří prostředí doslova ideální pro zneužití práva, oddálení konečného rozhodnutí a porušuje právo „poctivého účastníka“, který se na soud obrátí s legitimním očekáváním včasného rozhodnutí a zisku exekučního titulu, na spravedlivý proces.
Je třeba vycházet z toho, že povinností soudu je ochránit účastníka, na jehož straně je právo, před obstrukcemi a procesní právo zneužívajícím jednáním (§ 6 o. s. ř.). Zákonná koncentrace, po jejímž dosažení je stranám zakázáno předkládat soudu novoty (a soudu k novotám přihlížet), je často chápána jako sankce či omezení účastníků znemožňující soudu nalézt spravedlnost. To je však pohled negativistický a nesprávný.
Hlavní smysl zákonné koncentrace, kterému by měl odpovídat i výklad procesního předpisu, není totiž sankční či omezující, nebo snad dokonce zabraňující nalezení spravedlnosti, ale právě naopak – „ochranitelský“. Spočívá v tom, že chrání účastníka, který poctivě plní své povinnosti během řízení, respektuje pokyny soudu a spolupracuje s ním, reaguje na poskytnutá poučení a svým přístupem umožní soudu nalézt spravedlnost a vydat rozhodnutí v rozumné době, neboť krom jiného, a v této souvislosti zejména, platí, že „pozdě nalezená spravedlnost – žádná spravedlnost.“
Povinností účastníka sporného řízení je nejen tvrdit rozhodné skutečnosti a plnit důkazní povinnost v průběhu řízení. Legitimním požadavkem je i to, aby se účastník na spor náležitě připravil, „načasoval formu“ a předstoupil před soud se vší odpovědností. Ostatně – různé formy mimosoudních způsobů řešení sporů (zejména mediace) jsou v poslední době stále posilovány (po vzoru jiných vyspělých právních systémů) a umožňují účastníkům v případě, že nedojde ke smíru, minimálně získat kvalitní „munici“ pro budoucí řízení, v němž se mají ocitnout jen účastníci připravení. Když se neocitnou, vede to k nekončícímu poučování ze strany soudu, oddálení rozhodnutí – a tedy i nalezení spravedlnosti, případně jejímu výkonu.
Navíc – poslední významné novely občanského soudního řádu (zejména tzv. velká novela provedená zákonem č. 30/2000 Sb. a „souhrnná“ novela – zák. č. 7/2009 Sb.) mají jeden společný rys – posilují význam fáze řízení upravené v ustanoveních § 114 – 114c o. s. ř., tedy přípravy jednání. Ve vztahu ke koncentraci tím, že již do této fáze řízení, jejímž smyslem není meritorní rozhodnutí věci, ale dokonalá příprava prvního jednání (aby při něm mohlo být rozhodnuto), zakomponoval zákonodárce významný prvek koncentrace, neboť ta nastává, koná-li se přípravné jednání (§ 114c), ještě před prvním jednáním (právě proto, aby při něm mohlo být rozhodnuto).
Hlavní výtkou odpůrců koncentrace je, že tím, jak omezuje účastníky v jejich aktivitě a soud nutí rychleji rozhodnout, v podstatě brání pečlivému nalezení spravedlnosti. Jenže – jednak platí svatá pravda o pozdě nalezené spravedlnosti, která jako by nebyla (viz shora), vedle toho také poučovací povinnost soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. (zejména výzva k dotvrzení rozhodných skutečností, doplnění důkazních návrhů a překvalifikaci skutkových tvrzení), bez jejíž splnění koncentrace nenastane, a má tedy ve vztahu k ní značně zmírňující efekt. Především platí, že příliš pečlivé nalézání spravedlnosti vede často k jejímu odepření, konkrétně v podobě průtahů nebo nepřípustné vyšetřovací činnosti soudu ve sporném řízení a hájení zájmů (i) té strany sporu, která si to nezaslouží, a tedy k projevu nezdravého státního (soudního) paternalismu, jenž (zejména) do kontradiktorního procesu nepatří.
Úmysly řízení koncentrujícího zákonodárce
Zákon vychází z předpokladu, který je vyjádřen již v ustanovení § 114c odst. 1 o. s. ř.: Je povinností soudu provést ve sporném řízení přípravné jednání (a po jeho skončení řízení zkoncentrovat); pokud je soud neprovede, musí si být jistý, že až na nepředvídatelné okolnosti rozhodne u prvního jednání ve věci.
Vychází i z toho, že soudce chce rozhodnout (kupodivu!) a že mu skutkový i důkazní stopstav (zákaz novot) nastalý pokud možno ještě před prvním jednáním má ve včasném rozhodnutí pomoci a podpořit jej v jeho úsilí, kterému ve sportovní terminologii říkáme „tah na branku“. Se sportem se v této souvislosti nabízí paralela: Představme si, že fotbalový tým vede deset minut před koncem klíčového zápasu 1:0 a činí vše pro to, aby těsný výsledek udržel. Zdržuje tedy hru, hráči simulují, pomalu střídají – věnují se činnostem, které mají sice s fotbalem pramálo společného, avšak odehrávají se v rámci utkání a na hraně pravidel. Rozhodčí sice může potrestat tým za zdržování trestným kopem, či dokonce konkrétního hráče napomenout žlutou kartou, ale nemůže jej jen za zdržování odsoudit k prohře (nebo alespoň k vyrovnání), například tím, že by za zdržování odpískal pokutový kop nebo rovnou uznal soupeři gól. Má sice proti nefér hrajícímu týmu jisté zbraně, avšak do značné míry neúčinné, a je proti unfair hře v zásadě bezbranný.
Sporné řízení lze do značné míry se sportovním utkáním srovnávat (žalobce je ten, kdo útočí, žalovaný se brání, procesní předpis obsahuje jisté formy napomenutí /sankcí/, dokonce prvky kontumace). Oproti fotbalovému zápasu však najdeme v řízení před soudem jeden podstatný rozdíl – zápas nemusí být podle pravidel rychlý a líbivý pro diváka; soudní řízení rychlé být musí (§ 6 o. s. ř.), má-li být zachováno právo na spravedlivý proces a učiněna přítrž zneužívání procesních pravidel (a to je další předpoklad, z něhož zákonodárce správně vychází). A zejména proto byla zavedena do našeho procesu koncentrace řízení vyplývající přímo ze zákona – tedy bez ohledu na to, zda si ji účastníci a soud přejí, či nikoliv.
Je logické i legitimní, pokud v řízení před soudem činí účastníci vše pro svůj úspěch; nelze jim ani vyčítat, že balancují na hraně povoleného a zakázaného. Platí přitom, že účastník, který chce právo obejít a proces zneužít (nepoctivý), je vždy o krok napřed před tím, který si přeje právo nalézt v rozumné době a chová se fér (poctivý). Také proto byla koncentrace omezující účastníky v jejich základních právech, pokud nastane v řízení určitý okamžik a oni jsou o jejích důsledcích řádně poučeni, zavedena. Hrát nefér lze snadno, bránit se proti tomu obtížněji.
Obejít lze všechno – i koncentraci, ale jak se obcházení bránit?
Obcházejí-li tedy koncentraci účastníci, je to logické. Nechtějí být omezováni a chtějí mít vždy „zadní vrátka“ pro výhodná tvrzení a důkazní návrhy. Nezapomínejme však na to, že koncentrace omezuje obě strany, bez ohledu, zda se chovají poctivě či nepoctivě. Platí ovšem zásadně, že straně poctivé vadí omezení méně.
Přestože je povinností soudu dohlížet na nezneužívání procesního práva (§ 6 o. s. ř.), lze se v praxi setkat (bohužel) i s jevem, který by bylo možné nazvat obcházením koncentrace ze strany soudu. Tento jev souvisí s tím, co je uvedeno výše – že zákonná koncentrace není jen omezením účastníka v jeho základních právech tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy, ale neméně závazkem pro soud, aby ten od samého začátku v řízení postupoval koncentrovaně (zároveň předvídatelně, fér a s respektem k právu na spravedlivý proces), ochránil „poctivého účastníka“ před obstrukcemi a naplnil zásadu rozhodnutí při jediném jednání.
Koncentrace tedy nutí soud, aby včas rozhodl. A vzhledem k tomu, že soudci nechtějí být příliš omezováni v tom, dokdy mají rozhodnout, pramení z toho v některých případech snaha o obejití koncentračního bodu. Fakticky se to děje například tím, že soud „schovává“ poučení o koncentraci na pozdější okamžik v řízení, takže poučení nezazní již ke konci prvního, ale až u několikátého – odročeného jednání (zazní-li v některých případech vůbec někdy), případně je přerušeno nařízené přípravné jednání před jeho koncem, účastníci jsou donekonečna a nadbytečně poučováni podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti dotvrdit rozhodné skutečnosti a navrhnout další důkazy.
Tímto postupem se ovšem popírá smysl koncentrace zavedené zákonem č. 7/2009 Sb. pro sporné řízení, která je „zákonná“ a nikoliv „soudcovská“; ustanovení § 118c o. s. ř. upravující koncentraci soudcovskou, tedy závisející na rozhodnutí soudu, nahradil zákonodárce koncentrací vyplývající přímo ze zákona a neodvíjející se od vůle soudu, čímž chtěl vyjádřit, že koncentrační bod a s ním spojený skutkový s důkazní „stopstav“ nastane za splnění přísných zákonných podmínek bez ohledu na to, zda si jej soud přeje či nikoliv.
Koncentrace má ochránit účastníka před zneužíváním procesního předpisu, což je jev, s nímž se lze setkat čím dál častěji a jehož si je vědom i zákonodárce – viz několikrát citované ustanovení § 6 ve znění účinném od 1. 1. 2014 upravující výslovně dozorovou povinnost soudu nad nezneužíváním procesního předpisu. Zákon nepředpokládá, že by koncentrace byla ze strany soudu obcházena, a tedy procesní předpis do jisté míry zneužíván soudem samotným.
Obcházení koncentrace (tím spíše ze strany soudu) se dá bránit jen obtížně – ale lze. A nemám na mysli v této souvislosti jen postup účastníka ve stížnostním řízení podle ustanovení § 164 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích – včetně návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu (v tomto případě zejména nařízení přípravného jednání či poučení o koncentraci) podle ustanovení § 174a tohoto zákona.
Hlavně však se může účastník, v jehož neprospěch je koncentrace obcházena, bránit proti tvrzením a důkazům navrženým po koncentrační tečce (§ 123 o. s. ř.) a namítat, že k nim nesmí soud přihlédnout a že v případě důkazů takto provedených by se jednalo o důkazy nezákonné, a tedy v rozporu s čl. 90 Ústavy, že je to on, kdo je připraven nést důsledky koncentrace, protože se pečlivě připravil na řízení (přípravné jednání i jednání ve věci), že je mu v zásadě jedno, že skutkový stopstav nastane (protože ten postihne zejména nepoctivou protistranu).
Nadto jsem přesvědčen, že v některých případech může koncentrace nastat i bez výslovného poučení ze strany soudu, bude-li jinak z průběhu řízení i jednání zcela zřejmé, že čas na koncentraci „uzrál“ a že další prostor pro tzv. novoty (nová tvrzení a důkazní návrhy) by byl porušením zásady rovnosti stran a legitimního očekávání tohoto účastníka, v jehož neprospěch by byl druhé straně prostor poskytnut, což je velmi často spojeno s odročením jednání, nedůvodným oddálením konečného rozhodnutí a ve svém důsledku i s průtahy v řízení.
Závěr
Úmysl zákonodárce, který zavedl zákonnou koncentraci především jako bič na nepoctivého účastníka a pobídku soudu k rozhodnutí v rozumné době (při jediném jednání), je dobrý. Takto pozitivně je třeba zákon vykládat a nikoliv negativisticky – v tom smyslu, že jde o institut spravedlnost odepírající.
Ve své vlastní praxi jsem provedl desítky přípravných jednání i jednání ve věci, při nichž (po nich) bylo řízení zkoncentrováno, a zejména s ohledem na poučovací povinnost podle ustanovení § 118a o. s. ř., která je k účastníkům sporného řízení velmi vlídná (a to i k těm zastoupeným /!/), jsem neměl nikdy pocit, že dochází k porušení práva na spravedlivý proces.
Stačí k tomu málo – chovat se předvídatelně, citlivě a adresně poučit, zatrhnout obstrukce, nařídit první jednání a rozhodnout.
Jde to.
Diskuze k článku ()