Rekodifikace civilního procesu

Žijeme v době, kdy se zákony v naprosté většině netvoří na základě společenské potřeby, ale na základě politické objednávky. Zákony vznikají podle momentálních ambicí jednotlivých politiků, kteří zákony nebo jejich novelizace prosazují. Takřka každý den občané tohoto státu slyší, co který nový zákon zlepší, zrychlí a zefektivní. Nemáte pocit, že by tedy logicky, děje-li se tak již mnoho let, měl být náš stát prakticky dokonalý, jeho úřady rychlé a efektivní? Nicméně, není tomu tak. Naopak jsem přesvědčen, že právní vztahy se komplikují a mezilidské vztahy se horší.

Ovšem nejen, že se vytvářejí zákony, o jejichž potřebnosti lze pochybovat, ale tyto zákony se vytvářejí způsobem, který předem vylučuje i jejich kvalitu. Například v loňském roce byl Nejvyššímu soudu předložen k posouzení návrh doprovodné legislativy k novému občanskému zákoníku. Materiál o rozsahu více než osmi set stran textu, mající zásadní význam pro celý náš právní řád, měl být ze všech hledisek správnosti a účelnosti přezkoumán během tří týdnů. Stanovením nesmyslně krátké lhůty pro tak zásadní práci bylo dáno jasně najevo, že není zájem, aby se kdokoli čímkoli vážně zabýval.

Zákony, které jsou vytvářeny tímto způsobem, jsou logicky těžko srozumitelné, jsou nepřehledné, netvoří provázaný systém a i pro soudce je krajně obtížné se v tomto chaosu orientovat. Popsaný stav zákonitě vede k nejednotnosti v interpretaci i aplikaci práva a k hledání nikoli zákonných, ale pouze pragmatických řešení právních problémů. Jeden příklad za všechny. Nový občanský zákoník neumožňuje úplné zbavení způsobilosti fyzických osob k právním úkonům a navíc požaduje, aby i omezení způsobilosti bylo u každého v tříletých intervalech vždy znovu a znovu i bez návrhu prověřováno. Ponechme stranou, že obava ze zneužívání psychiatrie mohla přežívat snad jen krátkou dobu po pádu předchozího režimu a že se jedná o extrémní zatížení soudů novou nepříliš smysluplnou agendou. Zajímavé je, jak si praxe života našla svou nesprávnou, leč pragmatickou cestu. Soudy začaly rozhodovat, že se způsobilost k právnímu jednání omezuje tak, že konkrétní osoba nesmí činit žádné úkony. A je to.

Za této neradostné situace jsem byl ministryní spravedlnosti pověřen sestavením rekodifikační komise pro civilní proces a jmenován jejím předsedou.

Má vůbec rekodifikace civilního procesu v realitě dnešní doby smysl, je pro to správná doba? To byla první otázka, kterou jsem si položil. A odpověď? Jsem přesvědčen, že s účinností nového občanského zákoníku se rekodifikace civilního procesu stala ryzí nezbytností. Dnes už nelze přemýšlet na tím, „zda“, ale jen „jak“ má být provedena.

Má-li se jednat o skutečnou rekodifikaci civilního procesu, pak je nezbytné se v prvé řadě rozhodnout, zda je správné mít čtyři různé procesní normy v oblasti civilního práva, tj. proces sporný, nesporný, exekuční a insolvenční. Jsem přesvědčen, že to je nejen nesprávné, ale i dlouhodobě neudržitelné. Civilní procesní kodex by měl být jen jeden.

Často slyším slova, že nový proces by měl být jednodušší, a proto jeho zákonný text kratší. Myslím, že se jedná o zjednodušující sentenci. Nový proces musí především být srozumitelný a snadno realizovatelný. Mezi srozumitelností, tedy jednoduchostí pochopit text zákona, a realizovatelností, tedy jednoduchostí procesní normu aplikovat v praxi, na straně jedné, a délkou zákonného textu na straně druhé, podle mého přesvědčení, není logická souvislost. Text zákona musí naplnit požadavky srozumitelnosti a realizovatelnosti jasně a stručně, ale i vyčerpávajícím způsobem. Jinak řečeno, nesmí to být ani dlouhé, ani krátké, ale tak „akorát“.

Postup samotné tvorby nového procesního kodexu by měl vycházet z tradičních legislativních standardů, tedy vymezit základní principy, jako pilíře, na kterých bude nová právní úprava postavena; poté podrobně zpracovat věcný záměr zákona, a teprve pak jeho paragrafové znění. Byl bych rád, kdyby se všechny etapy zvládly v jednom standardním volebním období Sněmovny. Jen takový postup je zárukou minimálního počtu chyb a nedorozumění.

Procesní předpis má, na rozdíl o kodexu hmotného, výhodu výraznější apolitičnosti. Jediným rizikem, v této souvislosti, jsou a budou snahy využít novou procesní úpravu k posunu nebo změně významu hmotného kodexu, tedy občanského zákoníku. Už dnes je snaha popřít třeba smysl a účel úpravy společného jmění manželů tak, jak je vymezen občanským zákoníkem, a cestou úpravy procesního práva účastníkům právního vztahu společného jmění manželů procesními prostředky zabránit, aby realizovali práva, která podle hmotného práva mají. Nelíbí-li se nám úprava občanského zákoníku, musíme změnit ji, ne se ji snažit zvrátit nekorektními legislativními postupy nebo pokřivenou interpretací a aplikací. A to ponechávám stranou nesouhlas se zbrklými a populistickými snahami ihned novelizovat každý zákon, tedy i občanský zákoník. Dlouhodobě zastávám mimořádně zdrženlivé stanovisko k jakýmkoli snahám aktivisticky novelizovat občanský zákoník účinný od 1. ledna 2014 ještě v průběhu tohoto roku. Jsem přesvědčen, že teprve po minimálně ročním ověření účinků občanskoprávního hmotného kodexu bude možné vyhodnotit jeho pozitivní i negativní dopady na právní realitu České republiky a zvážit jeho změny. Tedy i v případě institutu společného jmění manželů, u něhož jsem se mylně domníval, že pro svou nesmyslnost nebude od 1. ledna 2014 již součástí našeho právního řádu.

I když procesní kodex není a nesmí být normou s politickými ambicemi, je třeba si stále uvědomovat, že je to procesní předpis, který předznamenává, zda a jak bude naše cesta k realizaci práva snadná nebo naopak obtížná. Vedle toho také, že procesní předpis má nesmírně silný aspekt sociální. Protože tak, jak je proces nastaven, tak se pozná nebo nepozná, kdo je chudý a kdo je bohatý a zda jeho finanční disponovanost je cesta k rychlejší a snazší spravedlnosti nebo ne. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že by proces, ač apolitický, měl být velmi sociálně citlivý.

Vedle nové procesní zákonné úpravy je třeba se zamyslet i nad neprocesními problémy, které komplikují a brzdí plynulý průběh soudních řízení. Zde bych se rád zmínil o nekonečném a trapném tématu, které hýbe justicí ve všech jejích patrech, či stupních. Je to soudcovská honba za čísly, tedy za výsledky statistiky skončených případů. Jsem si jist, že některé ihned realizovatelné kroky by pomohly. Co třeba jako skončené vykazovat až věci, kde rozhodnutí nabylo právní moci? Nebyl by to konec nesmyslných opakovaných vydávání platebních rozkazů? Nebo, co třeba přidělovat na soudech soudcům jednotlivé případy podle předpokládané standardní soudcovské výkonnosti, aby se jasně na narůstajícím počtu zatím nepřidělených věcí prezentoval skutečný stav kvantitativního obsazení justice. ESLP ve svých odsuzujících rozhodnutích zpravidla nevytýká průtahy v řízení jednotlivým soudcům, ale vytýká státu, že svým občanům nezajišťuje dostatečně rychlou cestu ke spravedlnosti. Pro stát je však přece levnější občas zaplatit „nějaké odškodné“, než investovat „o řád více“ do rekonstrukce justičního systému.

Za zásadní považuji také podrobnou a poctivou analýzu soudních pravomocí. Tedy jinak řečeno rozbor toho, co soudy mají a musí dělat, a co není nezbytné, aby dělaly. V nedávné době se podařilo odvrátit snahu nesmyslně na soudy převést vyřizování statisíců tzv. telekomunikačních sporů, neboť kvalitně a kompetentně tuto agendu zvládá Český telekomunikační úřad. Je třeba promyslet, které další agendy by takto mohly být od soudů „odkloněny“. Potřebné je rovněž daleko důsledněji a bez emocí zvážit roli rozhodců a rozhodčích soudů, či podíl mediace na řešení soudních agend.

Na druhou stranu je mimořádně důležité znovu zvážit, zde nejsou agendy, které vysloveně mají soudní povahu, ale soudy ji nedělají. Exemplárním příkladem takové situace jsou věcí knihovní. Katastrální úřady, které vznikly před dvaceti lety jako provizorní řešení, jsou stále oním provizorním řešením, které se zdá, že bude ještě na dlouhá léta velmi trvanlivým řešením. Na druhou stranu, kdyby se z katastrálních úřadů staly knihovní soudy, celá obrovská spousta problémů, vyplývajících z nového hmotného práva, by byla řešitelná, protože tyto, už ne úřady, ale knihovní soudy, by věci, které je jinak tíží, mohly rozhodovat. Jako správní orgány je rozhodovat nemohou.

Takřka na konci svého vystoupení, bych chtěl vysvětlit, kdo a proč bude procesní kodex tvořit. Budou to soudci všech stupňů a typů soudů, advokáti, notáři, exekutoři i akademici. Zeptáte-li se, zda je dobré, aby zákony psali ti, kdo je budou v praxi aplikovat a interpretovat, odpovím, že to dobré není. Současně se ale zeptám, kdo jiný je v našem státě je schopen rekodifikaci civilního procesu provést. Protože jsem dosud nepřišel na žádnou odpověď na tuto otázku, a ani mi ji dosud nikdo neporadil, jsem přesvědčen, že takto je to správné.

Jaké je tedy resumé z toho, co jsem se pokusil formulovat? Náš právní řád je v mimořádně špatném stavu a naše legislativní orgány každým dnem přispívají svou horečnou činností k tomu, aby se situace zhoršila a prohloubila. Nicméně jsem přesvědčen, že pokud bychom rezignovali na to, že se s tím dá něco dělat, pak rezignujeme na demokratický stát. A to asi od představitelů justice nemůže nikdo očekávat a oni to nikdy nesmí udělat. Měli bychom tedy přistupovat k novým právním předpisům při jejich tvorbě s rozvahou, bez emocí, profesionálně, odborně a hlavně, hlavně bez populismu.

Kongres Právní prostor 2014

Ve dnech 15. a 16. dubna 2014 se v Seči u Chrudimi konal již 4. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali ministryně pro místní rozvoj ČR, ministr zemědělství ČR, náměstkyně ministra vnitra ČR, prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR a prezident Soudcovské unie ČR. Kongres s podtitulem (NE)ZNÁMÉ PRÁVO zahrnoval sedm tematických bloků, v rámci kterých vystoupilo na dvacet přednášejících odborníků z oblasti advokacie, komerčního práva, justice, státní správy a samosprávy a dalších. Pořadateli byly CODEXIS a Právní rádce.

Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/