Novinka pro insolvenční správce: Financování vymáhání pohledávek za třetí stranou

Příkladem může být využití externího financování nákladů mimosoudního vyrovnání a soudního sporu a za účelem zvýšení majetkové podstaty.

Externí financování soudních sporů je v České republice novinkou, avšak v zahraničí má bohatou historii. V oblasti insolvencí může i u nás přinést mnoho pozitiv, zejména může umožnit efektivní inkaso pohledávek ve prospěch majetkové podstaty.

Z praxe můžeme prozatím uvést tři směry spolupráce. Prvním je případ, objeví-li se v insolvenčním řízení zdánlivě nedobytná pohledávka nebo pohledávka, kde případné náklady na její vymáhání budou přesahovat potenciální přínos pro majetkovou podstatu. V aktuální praxi insolvenčních řízení tyto pohledávky nejsou aktivně vymáhány, neboť rizika převyšují možná pozitiva. Pokud by však insolvenční správce chtěl postupovat s odbornou péči a maximalizovat potenciální výnos pro majetkovou podstatu bez rizik jejího zmenšení, může využít právě externí financování z řad litigačních investorů.

Dalším případem může být spor v souvislosti s porušením povinnosti třetí strany při plnění závazku. V rozhodnutí o úpadku soud vyzve osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, aby plnění poskytovaly do majetkové podstaty, nikoliv přímo dlužníkovi. Přestože není toto porušení výslovně sankciováno, jedná se z hlediska správce o újmu, kterou lze nárokovat spolu s požadavkem na náhradu vzniklé škody. Zde opět lze využít vnější zdroj financování spolu s právním zastoupením.

Je-li způsobem řešení úpadku dlužníka konkurs, přechází na insolvenčního správce okamžikem prohlášení konkursu dispoziční oprávnění k majetkové podstatě. V rámci provádění správy majetkové podstaty je pak insolvenční správce mj. povinen učinit opatření k tomu, aby byly pohledávky dlužníka řádně vymoženy. Zde se insolvenční správci setkávají s problémem otázky dosažení vymahatelnosti za vynaložení přijatelných nákladů na tato řízení. Zajištění odborných právních služeb může být natolik rizikovou investicí z majetkové podstaty, že potenciální přínos tato negativa nepřeváží a k vymáhání často i oprávněných pohledávek nedochází.

Pokud v rámci insolvenčního řízení již probíhá soudní či jiné řízení o nároku dlužníka vůči třetí osobě, prohlášením konkursu dochází k jeho přerušení dle § 263 IZ s tím, že insolvenční správce má možnost v takovém řízení pokračovat namísto dlužníka. Pokud by překážku pro pokračování představoval nedostatek financí, je vhodné použít externí financování. Přestože skutečnost, zda je, či není insolvenční správce účastníkem soudního řízení, nemá vliv na to, že případná vymožená částka se stává součástí majetkové podstaty, je v zásadě povinností správce, aby se aktivně do sporu zapojil, a zasloužil se tak o co nejvyšší možné rozmnožení majetkové podstaty.

Ne vždy je však právně možné, aby správce uplatnil a vymáhal ve prospěch majetkové podstaty dlužníkovy pohledávky. Insolvenční správce má pak jedinou možnost, a to pokusit se pohledávku zpeněžit některým ze způsobů uvedených v § 286 IZ, tj. veřejnou či soudní dražbou nebo prodejem (postoupením) mimo dražbu. Zisky z insolvenčního prodeje pohledávek jsou však často v hrubém nepoměru k nominální hodnotě pohledávky, anebo se je dokonce nepodaří zpeněžit vůbec.

Využití externího financování lze doporučit zejména v případě, kdy nelze zcela jednoznačně odhadnout úspěšnost insolvenčního správce v soudním či obdobném sporu, a věřitelé i přesto trvají na uplatnění nároku. Insolvenční správce se dokonce vystavuje případnému riziku odpovědnosti za škodu, pokud by aktivně nečinil kroky k vymožení pohledávek. Externí financování obvykle zahrnuje i vysoce odbornou právní pomoc. Zájem na úspěšném vymožení pohledávky totiž nemá jen insolvenční správce a věřitelé v konkrétním řízení, ale i investor, neboť pouze v případě úspěšného vymožení nároků mu vznikne nárok na odměnu.