Mediace jako efektivní způsob řešení sporů

V českém právním řádu je mediace zakotvena v zákoně č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů (zákon o mediaci).

Mediace je oprávněně považována za metodu rychlého a kultivovaného mimosoudního řešení konfliktů za asistence třetí neutrální strany, která vede jednání sporných stran k tvorbě vzájemně přijatelné dohody. Jedná se o neformální proces řešení konfliktů, ve kterém jsou obě strany přítomny dobrovolně. Jejím cílem je jasně formulovaná, srozumitelná a prakticky uskutečnitelná dohoda, na jejíž podobě se podílejí všichni účastníci mediačního procesu. Dohoda má vždy písemnou podobu. Zahrnuje konkrétní postupy řešení, rozdělení odpovědnosti, úkolů a sankcí za její nedodržení. Stvrzuje se podpisy stran konfliktu a mediátora. Z hlediska závazkového práva tak může dohoda nabývat charakteru právní smlouvy.

Mediace má oproti soudnímu řízení nesporné výhody, pro které je přínosem pro její účastníky. Zároveň dochází k odbřemenění soudů od agendy, která může být úspěšně vyřešena mimosoudně. Mezi hlavní výhody mediace patří skutečnost, že:

• ponechává účastníkům kontrolu nad procesem řešení jejich konfliktu a podobou konečného výsledku;
• je časově a ekonomicky úsporná, protože probíhá bez dlouhých čekacích lhůt a zbytečných finančních nákladů;
• snižuje napětí, s kterým přicházejí účastníci k mediátorovi, a nevytváří ovzduší napětí, ale prostor pro případnou budoucí spolupráci;
• důvěrné informace uchovává mezi zúčastněnými.

Podle dostupných zdrojů jsou s mediací takové zkušenosti, že v 70 až 80 % mediovaných případů je dosaženo výsledné, pro strany přijatelné, dohody, přičemž prudký vývoj v evropských státech v oblasti mediace v netrestních věcech během posledních let ovlivňuje mj. i příslušnou terminologii, která přestává označovat mediaci jako alternativní metodu řešení konfliktů bez zásahu soudu, ale naopak se hovoří o mediaci soudu blízké (die gerichtsnahe Mediation), případně dokonce o soudně interní mediaci (die gerichtsinterne Mediation). Mediace je v zahraničí uznávaná jako důležitá metoda alternativního řešení sporů mimo standardní soudní řízení.

Úspěšnost řešení konfliktních případů je velmi vysoká, podle světových statistik zhruba 75 %. Mediace se začala prosazovat nejprve v občansko-právních a obchodních věcech, na přelomu 70. a 80. let pak ve větším měřítku rovněž v trestním řízení. Je velmi rozšířená v USA, ale také ve Velké Británii a v Austrálii, kde se využívá až v 60 % sporů, především ve věcech obchodních (hospodářských), rodinných nebo ve veřejné sféře (zpravidla ochrana životního prostředí), přičemž zhruba dvě třetiny sporů se vyřeší uzavřením dohody.

Ze shora uvedených skutečností plyne, že využití právních znalostí a zkušeností advokáta nebo dokonce autority soudce při mediaci vede k překvapivě pozitivním výsledkům řešení konfliktů. Postavení mediátora je ve vztahu k oběma stranám vyvážené, neboť v procesu vyjednávání zajišťuje rovné postavení účastníků a pomáhá jim vidět jejich problém v širších souvislostech. V některých evropských zemích existuje velký počet advokátů-mediátorů, organizovaných mimo jiné podle jednotlivých spolkových zemí (Německo, Rakousko), přičemž existují i odlišnosti z hlediska zaměření mediací s ohledem na specifické podmínky jednotlivých zemí. Např. v Norsku má mediace více než dvousetletou tradici a je zaměřená na péči o nezletilé. Klíčovou roli zde kromě psychologů a sociálních pracovníků hrají mediátoři.

Mediace se s úspěchem využívají ve všech vyspělých zemích Evropy i USA či Austrálie nejenom k řešení rodinných sporů (rodinné mediace), ale také k řešení obchodních, justičních, bankovních nebo dokonce vládních sporů ze smluv (Spojené království). Je však nutné, aby mediační činnost vykonávaly osoby, které budou odpovídajícím způsobem vyškoleny a mohly se tak stát adekvátními partnery soudců rozhodujících tuto agendu, kteří by následně pouze schválili mediační dohodu.