Pět otázek pro Natašu Randlovou

Na letošním kongresu Právní prostor vystoupíte na téma „Moderní odbory“. O co se vlastně jedná?

Jako „moderní odbory“ se samy označují virtuální odbory, které jsou nyní poměrně v masovém rozsahu zakládány. Vyznačují se tím, že po zaměstnavateli i po zaměstnancích požadují komunikaci výhradně pomocí webového rozhraní a audio konferencí, vyhýbají se osobnímu kontaktu a nechtějí od zaměstnavatele poskytnutí místnosti nebo technického vybavení. Zaměstnavatel se v tomto případě jen těžko orientuje, zda se jedná o tzv. „pravé“ odbory, jejichž skutečným účelem je se zaměstnavatelem spolupracovat na zlepšení podmínek zaměstnanců a být zaměstnavateli sociálním partnerem – nebo o organizace, jejichž primární cíl se od sociálního partnerství a spolupráce značně liší.

Zřejmě proto zní podtitul Vašeho kongresového příspěvku „odbory nového typu nebo pouhý business?“. Mají moderní odbory pro zaměstnavatele a zaměstnance nějaké praktické výhody?

Podtitul mojí přednášky upozorňuje spíše na negativní aspekty virtuálních odborů, u kterých hrozí, že jejich skutečným účelem je se obohatit, a nikoli pomáhat zastupovaným zaměstnancům. V reklamních prospektech uvádí jako svoji výhodu právě onu „modernost“ a rychlost komunikace mezi zaměstnanci z různých koutů republiky. Domnívám se však, že osobní kontakt by neměl z kolektivního vyjednávání a zastupování zaměstnanců zcela vymizet!

A pokud bychom se tedy měli konkrétněji podívat na nevýhody této formy odborové organizovanosti?

Za nevýhodu považuji právě přílišný odstup odborové organizace od dění ve společnosti, jejíž zaměstnance má zastupovat. Osobně se domnívám, že těžiště činnosti odborové organizace by i vzhledem k jejímu účelu mělo spočívat v místě, kde mohou její zástupci sledovat běžný chod zaměstnavatele a pracovní podmínky svých členů, a zachycovat tak problémy ihned v zárodku. Sleduji proto s nedůvěrou virtuální odbory, ve kterých ti samí funkcionáři zastupují z pohodlí své kanceláře zaměstnance u desítky zaměstnavatelů, prověrky BOZP outsourcují a se zaměstnanci prakticky nenavazují osobní kontakt.

Z pohledu zaměstnavatele představují takovéto virtuální odbory jednu velkou neznámou. O to víc, pokud od takové odborové organizace pouze obdrží jednou měsíčně za její činnost fakturu, ve které je vyčíslena hodinová sazby předsedy, právníka, BOZP odborníka, doba strávena se zaměstnanci nad jejich pracovněprávními problémy a samozřejmě provoz onoho virtuálního světa.

Bojácnější zaměstnavatelé mohou zaplatit, jen aby měli klid. Vždyť se jedná řádově měsíčně o 17.000 Kč – ale představte si, že takto moderní odbory vystaví různým zaměstnavatelům desítky faktur. Není to už přece jen business?

Další problém spočívá i v požadavku moderních odborů veškeré interní i důvěrné dokumenty nahrávat na webové rozhraní, do kterého se má (dle pokynů moderních odborů) zaměstnavatel povinně zaregistrovat a o kterém z hlediska zabezpečení dat neví vůbec nic. Osobní předávání dokumentace přitom moderní odbory odmítají a vyhrožují, že pokud jim bude něco předáno, tak za každou stránku budou z důvodu nutnosti ji scanovat požadovat 19 Kč!

Před rokem se v médiích objevila zpráva, že odborům v České republice přestali po více než čtvrt století ubývat členové, vznikají i nové odbory. Pozorujete tento trend i ve své advokátní praxi?

Ve své praxi se v posledních letech setkávám s nárůstem nově vzniklých odborových organizací. Bohužel však musím konstatovat, že ne vždy jsou tyto organizace založeny za účelem hájit práva ostatních zaměstnanců. Kromě výše uvedeného „business plánu“ spočívajícího v zasílání faktur zaměstnavateli se čím dál častěji setkávám s odborovými organizacemi, které jejich předseda zakládá ve snaze vyřešit své osobní problémy a oddálit hrozící výpověď pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Vždy naopak vítám odborové organizace, které vznikají jako sociální partner zaměstnavatele – tj. ve snaze pomoci mu zlepšit pracovní podmínky zaměstnanců, s těmi je vždy radost spolupracovat.

Jaké nejčastější otázky ve své profesi advokátky v souvislosti s odbory řešíte?

V poslední době se množí případy, kdy odbory po zaměstnavateli žádají, aby jim umožnil oslovovat zaměstnance prostřednictvím hromadného e-mailu na jejich pracovní adresy, případně jim k tomuto účelu tyto adresy poskytl. A to i v organizacích, kde zaměstnanci jsou ve výrobě a de facto k pracovnímu emailu přijdou jen občasně.

Podle mého názoru představují pracovní e-mailové adresy majetek zaměstnavatele a osobní údaj zaměstnance, a zaměstnavatelé nejsou automaticky povinni toto odborové organizaci umožnit. Setkala jsem se též se situací, kdy odborová organizace rozeslala na všechny pracovní e-mailové adresy zaměstnanců svůj marketingový materiál a někteří zaměstnanci si následně začali zaměstnavateli stěžovat, že nechtějí na svůj pracovní e-mail dostávat zprávy nesouvisející s jejich výkonem práce.

Osobně proto takovým odborovým organizacím doporučuji se se zaměstnavatelem ve smyslu § 277 zákoníku práce domluvit, a pokud k domluvě nedojde, nezavrhovat bez dalšího komunikaci prostřednictvím intranetu, nástěnek, osobních setkání, přestože jim může připadat „nemoderní“.