Právo a geografie

Knížka Erdkunde v němčině mně evokuje dvě takové otázky. Sledujete německý boj za záchranu Timmyho? Jistě ano. A jistě sledujete, že tato země se dokáže po desítkách a možná stovkách let velmi problematických dějin v řadě ohledů koncentrovat na toto naprosto zásadní a unikátní počínání: zachránit jednu velrybu před smrtí na krutém pobřeží moře. Ale myslím, že to o evropských dějinách a o tom, v jakém momentu dějin žijeme, hovoří daleko více, než se na první pohled zdá.

A teď druhá kvízová otázka, také němčinářská. Jestlipak víte, kde se nachází země Kakánie? Nevíte? Kakánie vychází z k. u. k. monarchie a je všude kolem nás. „k. u. k.“ – Kakánie – označuje Rakousko-Uhersko. Přesněji spíš předlitavskou část. A na předlitavskou část rakousko-uherské monarchie budu v některých ohledech odkazovat.

A tohle je zrovna příklad geografické entity, která má naprosto silné právní souvislosti a právní konotace. Všechno, co v české justici existuje, tak v principu vychází z té k. u. k. - Kakánie, která vznikla zejména v průběhu 19. století jako moderní právní stát. A tahle k. u. k. - Kakánie rozprostřela právní stát v druhé polovině 19. století v té části Střední Evropy, kterou ovládala.

Lidská společnost a její dimenze

Budu se snažit povídat o prostoru a jeho vztahu k právu, ale samozřejmě také o prostoru jako prostředí pro fungování lidské společnosti. Lidská společnost funguje s lidmi logicky v prostoru a v čase. Lidé jsou tam důležití.

Možná sledujete poslední vývoj v oblasti vesmírného práva. Nevím, jestli je někdo z vás fanouškem vesmírného práva. Já ano. A považuji to za mimořádně důležité pro příští roky a desetiletí. Protože to, co se děje na oběžné dráze Země, předurčí naši budoucnost i v právních otázkách. Tam se budou formulovat pravidla pro využívání určité části prostoru, na kterou jsme zatím nedosáhli z technických důvodů, ale která je mimořádně důležitá pro naše fungování, pro vaše mobilní telefony, pro vaše internetové propojení. Třeba abyste si prohlédli mapu na mapy.com. Nebo také proto, aby někdo mohl online a přesně bombardovat cíle v Íránu. Na to potřebuje prostor kolem Země a to bude příští sousto pro právníky.

A jestli se nám povede za několik let založit stálou základnu na Měsíci, tak to, o čem jsme se učili, nebo o čem se spíš ti starší z nás učili v 70. a 80. letech v kosmickém právu nebo v mezinárodním právu, v té části věnované vesmírným tělesům, tak to nebude platit.

Protože na Měsíci se odehraje přesně to, co se odehrálo v průběhu 19. století na území Spojených států amerických a případně jiných postupně objevovaných a postupně kolonizovaných územích. A bude se tam odehrávat přesně to, co se historicky odehrálo na Zemi: ze začátku anarchie, konkurence právních systémů podložených nějakou mocí, Spojených států, Číny, možná někoho dalšího, a nakonec vytvoření právního a sociálního řádu velmi podobného tomu, který žijeme tady na Zemi.

To už samozřejmě my všichni tady budeme nejspíš mrtví, ale žijeme v době, kdy se rodí něco, co možná ti mladší z nás ještě zažijí v docela zajímavé podobě.

A s tím samozřejmě souvisí čas. Já vždycky, když přemýšlím o těchto věcech, jsem strašně smutný, že u toho nebudu, že už budu ležet někde na Olšanech, protože právě tyhle dlouhé dimenze společenského vývoje jsou něco, co mě zajímá.

Zajímá mě to, jak lidská společnost dokáže použít materiální zdroje, jak dokáže využít svůj lidský potenciál k tomu, aby přetvořila svět a vytvořila z něj něco, na co jsme před sto lety ještě ani nedokázali pomyslet.

Vztah prostoru a práva

A prostor, to znamená ty tři dimenze, které umožňují naši aktivitu v průběhu času, to je něco, co má velkou a hlubokou souvislost i s právem. Prostor je jakási možnost, je to příležitost, je to něco, v čem můžeme cokoli dělat tím, že prostě nasměrujeme aktivitu jedním směrem, a ne druhým.

A samozřejmě je to také naše omezení. Zmínil jsem vesmír, můžu zmínit Antarktidu, můžu zmínit omezení daná tím, že jsme nejdřív museli být schopni přeplout Atlantský oceán, abychom objevili Ameriku a mohli její části kolonizovat. Museli jsme vymyslet kosmické pohony, které nás jednou možná přivedou ke stálým základnám na Měsíci.

Prostor je možnost, ale zároveň omezení v tom smyslu, že když ho začneme nějak využívat, tak ho zároveň spotřebujeme v tom smyslu, že jiným způsobem už ho využívat nejde. A samozřejmě v takovémto případě je to prostor pro právo, protože právo musí uspořádat vztahy v prostoru a nějakým způsobem reagovat na to, jak ho využíváme nebo chceme využívat.

Praktické dopady

Když se začneme dívat na prostor a právo nebo na sociální regulační mechanismy lidské společnosti, tak možná je dobré jít cestou příkladů a situací, ve kterých se různou měrou nebo různými způsoby právo projevuje.

Budu se snažit povídat o několika takových situacích. Zaprvé centrum kontra periferie a právní souvislosti, pak efekty příslušnosti k širšímu celku, a to je přesně ta Kakánie, to Rakousko, to Rakousko-Uhersko, které bylo širším celkem a nesmírně ovlivnilo v právní dimenzi naše životy i po skoro 200 letech. A pak je tu vznik našeho prvního Ústavního soudu.

To je klasický příklad následování nějakého vedení, v daném případě zase těch zlopověstných Němců, od kterých jsme opsali náš ústavní model (myšleno model ústavního soudnictví), kteří ho ne úplně opsali, ale přece jenom byli inspirováni americkým ústavním modelem a rolí amerického Nejvyššího soudu.

Pak bych chtěl hovořit o tom, jak moc se v právu projevuje komplexita, nebo naopak jednoduchost, to znamená situace výrazné složitosti a výrazného propojení a propletení vztahů kontra situace jednodušší, s méně aktéry, s menší hustotou vztahů. A pak dimenze, řekněme, zůstat na místě, nebo naopak se spíše měnit, která hodně souvisí i s dimenzí centrum kontra periferie.

Centrum x periferie

Když se podíváme na vztah centra a periferie právníma očima nebo právnickýma očima, právo je v zásadě regulace společenských vztahů, tedy hodně silně regulace ekonomiky. Toho, co lidé dělají ve svých běžných životech, co produkují, co spotřebovávají. A samozřejmě centrum znamená více lidí na jednom místě a to znamená specializaci, velké množství interakcí mezi nimi, úspory z rozsahu v důsledku opakování.

A opakování interakcí nám zároveň zavádí jakýsi zaběhnutý rytmus, ale umožňuje i takové věci jako inovace nebo modifikace toho zaběhnutého.

V podstatě jsou centra prostorem nebo místem, ve kterém dochází ke zjemňování a zesložiťování vztahů, a tedy k velkému rozvoji právních systémů a vynalézání nových právních institutů. Příkladů z historie je mnoho, ať už obchodní republiky třeba v severní Itálii nebo obchodní centra, která se historicky vyvinula jinde (Nizozemsko od 16. století, Velká Británie, která s tím začala zhruba o století později), a potom to, co jsme už zažili v pozdějších moderních dějinách: role New Yorku ve světovém obchodu v 19. a 20. století a role dnešních nových obchodních republik, jako je Singapur, a možná v nějaké jiné dimenzi rodících se podobných center na pobřeží Perského zálivu, byť dnes to mají zrovna docela těžké.

Ta centra, která se nějak etablují z právního hlediska, nabízejí mix právní jistoty v tom smyslu, že tam je hodně lidí, kteří mají zájem, aby právo platilo, takže se tam to právo v zásadě nakonec dodržuje, protože prostě je to ne snad pro všechny, ale pro většinu aktérů výhodné. Takže tlačí na dodržování a fungování práva, právního systému. Zároveň je to prostředí, které je flexibilní, takže právníkům umožňuje vymýšlet nové právní instituty, přicházet s novotami. Ty novoty jsou v zásadě přípustné právě proto, že to je centrum, které nasává lidi a je připraveno na nové nápady.

A pak je tam třetí dimenze, která je také hrozně důležitá. Můžete být flexibilní a můžete mít právní jistotu, ale systém nebude dobře fungovat, pokud nebude vymazlený neustálým opakováním a cizelováním, a to je přesně to, co se v centrech děje. A samozřejmě, a contrario, to, co jsem popsal, znamená, že periferiím se tohoto nedostává, a proto periferie budou méně složité, méně výkonné, méně inovativní a tak dále.

A vždycky si pak v právu musíme klást otázku, jestli to tak necháme být, anebo jestli se budeme snažit periferie nějak uměle podporovat. A to je otázka politická, tu necháme stranou.

Příslušnost k širšímu celku

Vrátím se k té Kakánii. Kakánie neboli tedy Předlitavsko, je příkladem určité míry unifikace, která na určitém území proběhla v právní, kulturní, ekonomické a dalších společenských dimenzích, protože vznikem předlitavské části Rakouska-Uherska vznikl politicko-ekonomicko-právní celek, který se v zásadě řídil stejnými základními pravidly. Když se toto stane na určitém území, tak to zvýší úspory z rozsahu právě proto, že všichni se mohou plus minus spoléhat na stejná pravidla na tom daném území, a sníží to jednotkové náklady tím, že můžu škálovat určité osvědčené praktiky. Prostě to, co se mi osvědčí v Brně nebo ve Vídni, zavedu v Praze, zavedu ve Lvově, a tak vlastně vytvořím určitý unifikovaný celek.

Ale ono to má i svou druhou stranu mince. Jakmile něco zavedu, a to se vracím k tomu prostoru, tak zároveň možná zpomalím evoluci tím, že trochu ztížím konkurenční boj ve směru možnosti zavést jinou praktiku, která by možná byla efektivnější, ale protože ta první už je zajetá, tak prostě ta druhá se bude složitě prosazovat právě v situaci, kdy už jsme ve větším celku nějakou první vítěznou praktiku zavedli.

Když se podívám zase do Předlitavska, tam ta města – zmínil jsem Lvov, zmínil jsem Brno, zmíním Prahu, zmíním Vídeň – mají všechna velmi podobná nádraží a velmi podobné školy.

To je opravdu silný výraz jakési architektonické unifikace. A samozřejmě, když budete studovat právní systémy, třeba i systémy správního soudnictví, tak ve všech těchto městech v druhé polovině 19. století platilo stejné správní soudnictví a samozřejmě vytvořilo nějakou kulturu, která měla své výhody, ale také nevýhody. To jsme pak poznali a poznávali, když jsme studovali prvorepublikovou judikaturu Nejvyššího správního soudu na začátku naší existence po roce 2003 a zvažovali jsme, jestli ji převzít, nebo nepřevzít. A v řadě ohledů jsme prostě řekli ne, tak moc byrokratickou kulturu vlastně nechceme přebírat.

A můžeme jít dál, můžeme se zabývat unifikací i v takových věcech, jako je nejen rozchod železnic, tvar zásuvek, napětí v elektrické síti, ale také věcí jako je typ používaných smluv a regulací nebo typ ústavních a politických modelů. Tam se zase můžeme soustředit na příklad velmi zajímavý, který budu zmiňovat dál a který ukazuje, jak to není úplně jednoduché s expanzí nějakého unifikačního obsahu.

Americký ústavní model vznikl koncem 18. století a začátkem 19. století se postupně osvobozovaly latinskoamerické země ze španělské a zčásti portugalské nadvlády. A zejména v těch španělsky mluvících koloniích byla velká tendence přebírat americké modely. Když se dnes po dvou stech letech podíváte na výsledek, tak zrovna tahle míra transplantace ústavního institutu není úplně superúspěšná.

Samozřejmě se to týká i vůdčích hodnot, víry a podoby a povahy obchodu atd. Jakmile mám nějaký unifikační model, tak se mi zkrátka prostor trochu zjednoduší, a zároveň to může bránit nástupu efektivnější konkurence. My máme štěstí, že ty západní integrační nebo imperiální celky – u Spojených států je těžké říci, zda je to spíše impérium, nebo spíše integrace – ale v každém případě Evropská unie, Spojené státy i to báječné Předlitavsko vlastně našly nějakou míru mixu mezi unifikací a možností nějaké přípustné konkurence a možností zavést nové modely. Ale samozřejmě, jakmile máte režim jako řemen, v současné době třeba Rusko nebo Čína, tak je velmi těžké v tom sytému nějaké novoty zavádět, zejména v právu.

Vedení x následování

Zase pár historických příkladů. Římské právo někde vymysleli a pak bylo po staletí následováno, recipováno, přetvářeno, dotvářeno ve středověké Evropě a vytvořilo i základ právního řádu moderní doby.

Role civilních kodexů. Víte, že někde na přelomu 18. a 19. století v první vlně a pak ve druhé vlně na přelomu 19. a 20. století vznikly nějaké kodexy, které se v jednom případě vojensky, v jiném případě spíš dobrovolným přebíráním šířily dále od nějakého centra, které je vymyslelo, někam dál, a vedly k tomu, že měly naprosto zásadní vliv na vývoj té dané právní kultury.

Příklad další. Severoitalská města vrcholného a pozdního středověku a jejich role při vzniku bankovního, směnečného a jiných aspektů obchodního práva.

Zmínil jsem tady už ústavní dimenzi. To, v čem dnes žijeme jako v žité realitě, to znamená v ústavním státu, který vychází z role ústavního soudu jako hraničního orgánu, bylo vymyšleno začátkem 19. století ve Spojených státech. Prosadila se tam doktrína ústavní kontroly ostatních mocí soudní mocí, což se později v dalších etapách transformovalo do německého ústavního modelu po roce 1949, který byl recipován námi po roce 1989.

Další oblastí je umělá inteligence, autorská práva a všechny moderní zajímavosti. Spojené státy jsou dnes samozřejmě Mekkou právních novot, ať už je to právo duševního vlastnictví nebo koncept újmy a odpovědnosti za ni, který se různě prosazuje, nebo naopak odmítá jinde ve světě, ale i věcí kontroverzních, ale šířících se, jako je dohoda o vině a trestu.

No a teď se podívejme na naši roli ve východní Evropě, třeba ve vztahu k Evropské unii. Když se podíváte na posledních 35, možná skoro 40 let, jsme my ve vztahu k unijním právním hodnotám a unijnímu právnímu řádu spíše věrní a přesvědčení přebírači, nebo jsme spíš imitátoři, nebo jsme spíš předstírači toho, že to přebíráme? Přebíráme podstatu těch, řekněme, původních unijních hodnot, nebo spíš jejich vnější projev? Je to opravdu tak, že za těch posledních 22 let, co jsme v Unii, se opravdu stalo to, že jsme převzali nějaký prvotní étos, na kterém Unie vznikla, nebo jenom tak trochu imitujeme, že jsme to převzali?

A teď se podívejme na další dimenze. Velké a malé právní systémy ležící těsně vedle sebe. Role německého právního systému pro soudobý právní systém rakouský a v malém role českého právního systému pro soudobý právní systém slovenský.

Konkrétní reálný zážitek. Slovenský Nejvyšší správní soud s oblibou používá judikaturu Nejvyššího správního soudu jako vzor a inspiraci. A já mám takovou tichou radost, že aspoň někde dokážeme být jako český právní systém někomu vzorem.

Zmiňoval jsem už tady další aspekt, jihoamerické tak trochu nešťastné ústavní systémy, které se snažily vybudovat něco po vzoru amerického prezidentského systému a moc se jim to nepovedlo. A když se podíváme na ty ústavní transplantace porůznu (ať už hovoříme třeba o zavádění ústavních států v Africe po Roku Afriky v roce 1960, nebo právě ve východní Evropě): do jaké míry jsme opravdu spolu s institucemi a formálními pravidly převzali i étos?

Komplexita x jednoduchost

Jeden příklad velmi jednoduchý na pochopení. Norsko a Spojené státy budou mít zhruba stejné HDP na obyvatele, ale jejich velikost je nesrovnatelná: 5 milionů kontra možná 340 milionů obyvatel. Oba jsou to vysoce rozvinuté společenské systémy, vysoce rozvinuté ekonomiky, oba jsou to určitě vysoce rozvinuté právní systémy z pohledu toho, že tam existuje velmi dobrý standard ochrany lidských práv.

Přesto když se podíváte na míru jemnosti, detailu, rozsahu, bohatosti variant a hloubky promýšlení jednotlivostí v těch právních systémech, tak ta velikost prostě má svůj význam a vede k tomu, že ten americký je přece jen sofistikovanější než ten norský. Obecně velikost je prostě dimenze, která pomáhá. Heterogenita pomáhá tam, kde chybí velikost, ale je tam pestrost: Švýcarsko, Izrael, Benelux.

A samozřejmě bohatství. Když se podíváte na srovnatelně velké právní systémy, třeba co do lidnatosti zemí, Kanada kontra Jemen nebo Německo kontra Egypt, zkrátka míra sofistikovanosti je samozřejmě rozdílná.

Tradice x tendence měnit se

Mění se ten, kdo je nucen reagovat na podněty zvenčí. To už může být trochu kontroverzní, protože pravdou je, že když ležíte na křižovatce dějin nebo na křižovatce obchodních cest, tak vás to prostě vede spíše k inovování a přizpůsobování se. Benelux, obchodní uzly, přístavní města… Jakmile někde vznikne jakési centrum dějin, tak tam ty inovace bují.

Periferní poloha má své nevýhody, protože většinou jste spíš následovači než tvůrci třeba právních institutů, ale někdy to může uchovávat tradice a můžeme si klást otázku, jestli je to spíš dobré, nebo spíš špatné.

Moje teze k tomu je, jestli se vlastně v té „následovačské“ východní Evropě neprojevuje to „následovačství“ třeba v tom, že je zatím poněkud zdrženlivá ke kulturnímu pokroku v právu v tzv. kulturních válkách. Když se pak podíváte na některé historické situace, tak třeba v pozdním Římě nebo vlastně už po zániku Říma v pravém slova smyslu byly římské instituce, právní i vůbec společenské, udržovány v některých periferních oblastech i v dobách, kdy v Římě samotném už římská kultura zanikla, byla převrstvena kulturou přišedší, barbarskou, řekněme.

A zase podívejme se na náš český příklad. Všichni víme, že normalizace po roce 1969 byla na Slovensku daleko méně krutá než v tom „pražském“ nebo českém centru.

A máme i situace, kdy vlastně ta tendence neměnit se může být výhodná, protože nám umožní přečkat těžké doby. Významnou část soudců prvního Ústavního soudu tvořili lidé z rodin, které v sobě nesly prvorepublikovou masarykovskou tradici. Ta tradice v těch rodinách přežila celou dobu komunismu, včetně toho, že ti lidé byli různě perzekvováni nebo měli nějaké větší či menší potíže. A nakonec se tahle uchovaná, konzervovaná tradice projevila ve hvězdné hodině prvního Ústavního soudu, který tady de facto shora zavedl ústavní a právní stát v průběhu 90. let.

A jeden příklad, trochu bizarní, ale v některých drobných příkladech se projevující. Německý nacismus byl revoluční, socialistický a nacionalistický. Ale měl jednu takovou vlastnost: v nacionalistickém pojetí měl velkou úctu ke šlechtě. A právě někteří šlechtici, kteří byli určitě konzervativní a nebyli to rozhodně žádní antisemité, dokázali právě tou konzervací určitých hodnot a nepropadnutím nacismu v té opravdu silné podobě zachránit nebo zmírnit některá zvěrstva, která se za nacismu děla. A ostatně i německý pokus zvrátit nacistickou cestu v podobě státního převratu v roce 1944 byl veden ve významné míře právě těmito německými konzervativními šlechtici.

Místo Závěru

Úplně na závěr, když přemýšlíte o právu, já si vždycky pomůžu úvodní stránkou serveru Jiné právo, který pro mě byl docela důležitý v prvních letech mého působení na Nejvyšším správním soudě, a říkám, že právo není možné dělat dobře, pokud nejsem schopen porozumět základním neprávním atributům společenského fungování. Proto si z toho serveru beru jeho motto,  jehož základě tehdy fungoval:

„ZAPOMEŇTE NA TO, ŽE PRÁVO JE „SOUBOREM PLATNÝCH PRÁVNÍCH NOREM“. SKUTEČNÉ PRÁVO JE JINÝ SVĚT: JE TO INTELEKTUÁLNÍ VÝZVA, KONTEXT, ZÁBAVA, UMĚNÍ, POSLÁNÍ, ŽIVOT… „

Prostě právo je něco, čemu neporozumíte, když neporozumíte přirozenému světu. Pokud se nebudete zabývat historií, geografií, kulturou a tak dále, nepochopíte ani roli práva.