Výběr soudců Nejvyššího soudu Spojených států, III. část: Role pléna Senátu
„S radou a souhlasem Senátu“ může prezident jmenovat nového soudce a právě získání onoho souhlasu se může stát nejtěžší částí celého jmenovacího procesu. Senát v celém procesu hraje velmi významnou roli a právě zde se může nejvíce ventilovat nespokojenost členů Kongresu s jinak nesouvisející politikou prezidentské administrativy. Celý schvalovací proces je také velmi rigidně svázaný zdvořilostními pravidly a zvyklostmi, které schválení mohou ještě více zkomplikovat.
Prezident může jmenovat soudce Nejvyššího soudu až v návaznosti na vyjádření souhlasu ze strany Senátu. Získat souhlas Senátu může být největší překážkou ve jmenování soudce, a proto i prezidentská administrativa vyvíjí velkou aktivitu v komunikaci se senátory právě před projednáváním nominanta. Nejedná se tak o samozřejmost a především v obdobích kohabitace Senátu a prezidenta z rozdílných politických stran se schvalovací proces může změnit v ideologickou bitvu. Ze 160 na plénum došlých nominací jich Senát v minulosti schválil 124. Ze zbylých 36 se pouze u 11 konalo hlasování a o dalších 25 se nehlasovalo vůbec. Ze zmíněných 25 nehlasovaných nominací jich 12 nebylo nikdy projednáno.[1] Odmítnuto bylo tedy jen poměrně malé množství nominací (8%), ale jedním z hlavních důvodů takto nízkého čísla je mobilizace prezidenta, který nominaci často stáhne na základě negativního stanoviska výboru pro soudnictví. Druhým důvodem může být pozdní nominace, která se nestihne Senátem projednat a „zemře“ spolu s daným zasedáním Kongresu.[2] Takové nominace jsou zpravidla znovu předloženy novému Senátu.
Po tom co návrh dorazí na plénum, je po konsultaci s vůdcem menšiny zařazen do senátního kalendáře pro záležitosti exekutivy.[3] Čas, který je k projednání návrhu určen, je rozdělen mezi senátní většinu a menšinu. Délka jednání a konkrétní datum je přijímáno pomocí všeobecného konsensu (unanimous consent), kdy pro schválení návrhu nesmí nikdo vystoupit proti.[4] Pomocí stejné techniky lze stanovit i přesný čas hlasování a vyhnout se tak obstrukčnímu chování. V případě, že není možné dosáhnout obecného konsensu, je možné o návrhu na omezení rozpravy a stanovení pravidel debaty dát hlasovat (motion). Pro přijetí takovéhoto návrhu na omezení (cloture) je nutné, aby pro návrh aktivně hlasovaly 3/5 všech senátorů.[5] Omezení debaty je ale často senátory přijímáno negativně a může zkomplikovat jinak bezkonfliktní schválení nominace. Přes to v roce 2005 většinoví republikáni pohrozili změnou pravidel pro omezení debaty, protože senátní demokraté drželi blokační menšinu pro zabránění omezení diskuze a svými obstrukcemi (filibuster) zároveň blokovali projednání nominantů prezidenta George W. Bushe.[6]
Během rozpravy nad nominací senátoři mohou vystupovat a diskutovat nad kvalitami nominanta. Senátoři hodnotí jak jeho profesní, tak i osobní vlastnosti, včetně jeho právních názorů. Zároveň v potaz jednotliví senátoři musí brát názor svých voličů a zájmových hnutí působících v jejich státech. Jejich hodnocení je podobné kritériím výběru nominanta ze strany prezidenta. Senátoři ze států s velkými minoritami budou jinak přistupovat k nominaci zástupce menšiny než jejich kolegové z jiných států. Roli při zvažování bude mít i přístup prezidenta, zda nominaci konsultoval se zástupci Senátu či nikoli.[7]
Hlasování o nominaci předchází stanovení typu hlasování. To může být pomocí hlasovacích lístků (roll-cast vote) nebo veřejné (voice vote). Pro schválení nominace je potřeba podpora prosté většiny přítomných senátorů.[8] Od roku 1967 všechna schvalování nominací do Nejvyššího soudu byla učiněna pomocí hlasovacích lístků. Po skončení hlasování mohou senátoři hlasující na vítězné straně požádat o potvrzující hlasování, kdy se celý proces opakuje. Tato možnost je zakotvena v jednacím řádu Senátu, ale v případě nominací do Nejvyššího soudu nebyla nikdy využita.[9]
Kromě možnosti schválení nebo odmítnutí nominace může plénum Senátu přikázat výboru další projednání nominace. Návrh na navrácení nominace výboru byl v minulosti použit osmkrát z toho dvakrát úspěšně. Poprvé na přelomu let 1873 a 1874 byla vrácena nominace George H. Williamse, která ve výboru zůstala neprojednána až do jejího stažení prezidentem Grantem. V roce 1925 došlo k vrácení nominace již zmíněného Harlana F. Stona. Důvodem byla Stonova činnost v úřadu ministra spravedlnosti, kdy nařídil vyšetřování vůči jednomu ze senátorů. Výbor stížnosti přezkoumal a znovu doporučil plénu schválení nominace.[10] Tato praxe byla ale opuštěna a v dnešní době je upřednostňováno případně současné řízení pléna a výboru jako se tomu stalo v roce 1991. Tehdy byl budoucí soudce Thomas již po řízení ve výboru obviněn ze sexuálního obtěžování. Plénum tedy požádalo výbor o vyšetření obvinění a organizaci příslušných slyšení, aniž by ale věc vrátilo zpět do výboru.[11]
Kandidatura
Jakmile Senát schválí nominaci, nominant se stává kandidátem na danou pozici. Tajemník Senátu potvrdí senátní rezoluci a informuje o tomto prezidentskou kancelář. Prezident pak může podepsat pověřující listiny pro nového soudce a předat je ministru spravedlnosti. Na pověřovací listiny je dána ministerská pečeť a spolu s textem přísahy a kopie senátní rezoluce je vše zasláno na adresu jmenovaného soudce.[12] Jmenování je nicméně účinné již od podpisu prezidenta.
Nově jmenovaný soudce následně skládá dva sliby – jeden předepsaný ústavou ústavním činitelům a druhý předepsaný zákonem o soudnictví.[13] Dříve byl jeden ze slibů skládán v Bílém domě do rukou prezidenta, ale od roku 2009 jsou oba sliby skládány v budově Nejvyššího soudu. Jedná se tak o přerušení dlouho kritizované tradice, která podle některých snižovala postavení soudců Nejvyššího soudu a podřizovala je prezidentovi.[14]
[1] BETH, Richard S. a Betsy PALMER. Supreme Court Nominations: Senate Floor Procedure and Practice, 1789-2007.Congressional Research Service. 2008. (cit. 2013-05-12). Str. 14. Dostupné z: http://www.fas.org/sgp/crs/misc/RL31171.pdf
[2] Ibid. Str. 17
[3] RUTKUS, Denis Steven. Supreme Court Appointment Process. 2010. Str. 35
[4] Ibid. Str. 36
[5] Ibid. Str. 36
[6] Ibid. Str. 42
[7] Ibid. Str. 41
[8] Ibid. Str. 46
[9] Ibid. Str. 48
[10] Ibid. Str. 53
[11] Ibid. Str. 53
[12] RUTKUS, Denis Steven. Supreme Court Appointment Process: Roles of the President, Judiciary Committee, and Senate.Congressional Research Service. 2005. (cit. 2013-05-12). Str. 46. Dostupné z: http://fpc.state.gov/documents/organization/50146.pdf
[13] RUTKUS, Denis Steven. Supreme Court Appointment Process. 2010. Str. 54
[14] Ibid. Str. 55
Další články
Nařízení prodeje jednotky: mezi ochranou vlastnictví a ochranou sousedského soužití
Institut nuceného prodeje jednotky podle § 1184 odst. 1 občanského zákoníku představuje jeden z nejvýraznějších zásahů do vlastnického práva. Jde o nástroj výjimečný, svou povahou až krajní, jehož aplikace v praxi vyvolává řadu otázek.
Strategie České advokátní komory pro umělou inteligenci
V České advokátní komoře jsme založili Sekci pro umělou inteligenci a nové technologie. Sekce vlastně není úplně nová, nový je především její název. Předtím v rámci ČAK fungovala Sekce pro IT a GDPR. S ohledem na to, že se od ČAK teď především očekává, že bude reagovat na rozvoj umělé inteligence, rozhodli jsme se její název změnit. Když se podíváte na seznamy profesí „na odstřel“ kvůli umělé inteligenci, jsou na nich právníci na poměrně čelních pozicích.
Korekce místo první sankce? Návrh nového institutu ve správním trestání
Správní trestání zpravidla vychází z toho, že zjistí-li správní orgán přestupek, zahájí řízení, v němž rozhodne o odpovědnosti a případném správním trestu. Tento model chrání legalitu i rovnost. Vedle úmyslného, nebezpečného nebo opakovaného jednání však existují první, objektivně drobná a rychle napravitelná pochybení, zejména v evidenčních a oznamovacích povinnostech.
Obstrukce dlužníka v insolvenci jako trestný čin – možnost obrany věřitelů
Dlužník 11 let blokoval insolvenci námitkami podjatosti a žalobami. Nejvyšší soud potvrdil: jde o trestný čin. Co to znamená pro věřitele?
Česko zásadně mění přístup k trestání korporací. Místo odsouzení umožní dohodu „bez škraloupu“, stejně jako na Západě
Trestně odpovědné jsou v Česku už pár let nejenom fyzické osoby, ale i ty právnické. Od července 2026 se přitom výrazně rozšiřují možnosti řešení firemní trestní odpovědnosti.
