Výběr soudců Nejvyššího soudu Spojených států, III. část: Role pléna Senátu
„S radou a souhlasem Senátu“ může prezident jmenovat nového soudce a právě získání onoho souhlasu se může stát nejtěžší částí celého jmenovacího procesu. Senát v celém procesu hraje velmi významnou roli a právě zde se může nejvíce ventilovat nespokojenost členů Kongresu s jinak nesouvisející politikou prezidentské administrativy. Celý schvalovací proces je také velmi rigidně svázaný zdvořilostními pravidly a zvyklostmi, které schválení mohou ještě více zkomplikovat.
Prezident může jmenovat soudce Nejvyššího soudu až v návaznosti na vyjádření souhlasu ze strany Senátu. Získat souhlas Senátu může být největší překážkou ve jmenování soudce, a proto i prezidentská administrativa vyvíjí velkou aktivitu v komunikaci se senátory právě před projednáváním nominanta. Nejedná se tak o samozřejmost a především v obdobích kohabitace Senátu a prezidenta z rozdílných politických stran se schvalovací proces může změnit v ideologickou bitvu. Ze 160 na plénum došlých nominací jich Senát v minulosti schválil 124. Ze zbylých 36 se pouze u 11 konalo hlasování a o dalších 25 se nehlasovalo vůbec. Ze zmíněných 25 nehlasovaných nominací jich 12 nebylo nikdy projednáno.[1] Odmítnuto bylo tedy jen poměrně malé množství nominací (8%), ale jedním z hlavních důvodů takto nízkého čísla je mobilizace prezidenta, který nominaci často stáhne na základě negativního stanoviska výboru pro soudnictví. Druhým důvodem může být pozdní nominace, která se nestihne Senátem projednat a „zemře“ spolu s daným zasedáním Kongresu.[2] Takové nominace jsou zpravidla znovu předloženy novému Senátu.
Po tom co návrh dorazí na plénum, je po konsultaci s vůdcem menšiny zařazen do senátního kalendáře pro záležitosti exekutivy.[3] Čas, který je k projednání návrhu určen, je rozdělen mezi senátní většinu a menšinu. Délka jednání a konkrétní datum je přijímáno pomocí všeobecného konsensu (unanimous consent), kdy pro schválení návrhu nesmí nikdo vystoupit proti.[4] Pomocí stejné techniky lze stanovit i přesný čas hlasování a vyhnout se tak obstrukčnímu chování. V případě, že není možné dosáhnout obecného konsensu, je možné o návrhu na omezení rozpravy a stanovení pravidel debaty dát hlasovat (motion). Pro přijetí takovéhoto návrhu na omezení (cloture) je nutné, aby pro návrh aktivně hlasovaly 3/5 všech senátorů.[5] Omezení debaty je ale často senátory přijímáno negativně a může zkomplikovat jinak bezkonfliktní schválení nominace. Přes to v roce 2005 většinoví republikáni pohrozili změnou pravidel pro omezení debaty, protože senátní demokraté drželi blokační menšinu pro zabránění omezení diskuze a svými obstrukcemi (filibuster) zároveň blokovali projednání nominantů prezidenta George W. Bushe.[6]
Během rozpravy nad nominací senátoři mohou vystupovat a diskutovat nad kvalitami nominanta. Senátoři hodnotí jak jeho profesní, tak i osobní vlastnosti, včetně jeho právních názorů. Zároveň v potaz jednotliví senátoři musí brát názor svých voličů a zájmových hnutí působících v jejich státech. Jejich hodnocení je podobné kritériím výběru nominanta ze strany prezidenta. Senátoři ze států s velkými minoritami budou jinak přistupovat k nominaci zástupce menšiny než jejich kolegové z jiných států. Roli při zvažování bude mít i přístup prezidenta, zda nominaci konsultoval se zástupci Senátu či nikoli.[7]
Hlasování o nominaci předchází stanovení typu hlasování. To může být pomocí hlasovacích lístků (roll-cast vote) nebo veřejné (voice vote). Pro schválení nominace je potřeba podpora prosté většiny přítomných senátorů.[8] Od roku 1967 všechna schvalování nominací do Nejvyššího soudu byla učiněna pomocí hlasovacích lístků. Po skončení hlasování mohou senátoři hlasující na vítězné straně požádat o potvrzující hlasování, kdy se celý proces opakuje. Tato možnost je zakotvena v jednacím řádu Senátu, ale v případě nominací do Nejvyššího soudu nebyla nikdy využita.[9]
Kromě možnosti schválení nebo odmítnutí nominace může plénum Senátu přikázat výboru další projednání nominace. Návrh na navrácení nominace výboru byl v minulosti použit osmkrát z toho dvakrát úspěšně. Poprvé na přelomu let 1873 a 1874 byla vrácena nominace George H. Williamse, která ve výboru zůstala neprojednána až do jejího stažení prezidentem Grantem. V roce 1925 došlo k vrácení nominace již zmíněného Harlana F. Stona. Důvodem byla Stonova činnost v úřadu ministra spravedlnosti, kdy nařídil vyšetřování vůči jednomu ze senátorů. Výbor stížnosti přezkoumal a znovu doporučil plénu schválení nominace.[10] Tato praxe byla ale opuštěna a v dnešní době je upřednostňováno případně současné řízení pléna a výboru jako se tomu stalo v roce 1991. Tehdy byl budoucí soudce Thomas již po řízení ve výboru obviněn ze sexuálního obtěžování. Plénum tedy požádalo výbor o vyšetření obvinění a organizaci příslušných slyšení, aniž by ale věc vrátilo zpět do výboru.[11]
Kandidatura
Jakmile Senát schválí nominaci, nominant se stává kandidátem na danou pozici. Tajemník Senátu potvrdí senátní rezoluci a informuje o tomto prezidentskou kancelář. Prezident pak může podepsat pověřující listiny pro nového soudce a předat je ministru spravedlnosti. Na pověřovací listiny je dána ministerská pečeť a spolu s textem přísahy a kopie senátní rezoluce je vše zasláno na adresu jmenovaného soudce.[12] Jmenování je nicméně účinné již od podpisu prezidenta.
Nově jmenovaný soudce následně skládá dva sliby – jeden předepsaný ústavou ústavním činitelům a druhý předepsaný zákonem o soudnictví.[13] Dříve byl jeden ze slibů skládán v Bílém domě do rukou prezidenta, ale od roku 2009 jsou oba sliby skládány v budově Nejvyššího soudu. Jedná se tak o přerušení dlouho kritizované tradice, která podle některých snižovala postavení soudců Nejvyššího soudu a podřizovala je prezidentovi.[14]
[1] BETH, Richard S. a Betsy PALMER. Supreme Court Nominations: Senate Floor Procedure and Practice, 1789-2007.Congressional Research Service. 2008. (cit. 2013-05-12). Str. 14. Dostupné z: http://www.fas.org/sgp/crs/misc/RL31171.pdf
[2] Ibid. Str. 17
[3] RUTKUS, Denis Steven. Supreme Court Appointment Process. 2010. Str. 35
[4] Ibid. Str. 36
[5] Ibid. Str. 36
[6] Ibid. Str. 42
[7] Ibid. Str. 41
[8] Ibid. Str. 46
[9] Ibid. Str. 48
[10] Ibid. Str. 53
[11] Ibid. Str. 53
[12] RUTKUS, Denis Steven. Supreme Court Appointment Process: Roles of the President, Judiciary Committee, and Senate.Congressional Research Service. 2005. (cit. 2013-05-12). Str. 46. Dostupné z: http://fpc.state.gov/documents/organization/50146.pdf
[13] RUTKUS, Denis Steven. Supreme Court Appointment Process. 2010. Str. 54
[14] Ibid. Str. 55
Další články
Sdílení údajů o cestujících mezi EU a USA: Proč jsou účinné záruky ochrany osobních údajů v praxi nezbytné
Přeshraniční předávání osobních údajů mezi EU a USA bylo vždy citlivou otázkou vyžadující pečlivé vyvažování různých zájmů. Do popředí se nyní dostává další oblast: kontrola hranic, imigrace a bezpečnostní prověřování.
Změny názvů obcí
Neopominutelným zákonem stanoveným identifikačním znakem obce jakožto veřejnoprávní korporace je její název. Mohou však nastat okolnosti, v návaznosti na které vyvstane záměr takový název změnit. Za naplnění kterých podmínek a jakým postupem tak lze legálně učinit?
Rozhodné pololetí, ne den výpočtu. Chyba, která se opakuje v předžalobních výzvách
Zákonný úrok z prodlení se počítá ze sazby platné k prvnímu dni pololetí, ve kterém prodlení vzniklo. Ne z té dnešní. Je to jediná věta v nařízení vlády, přesto ji míjí značná část výzev k úhradě, se kterými se v praxi potkávám. U staršího dluhu to není zaokrouhlovací rozdíl.
Presumpce neviny chrání obě strany: Ústavní soud k dokazování v kauzách znásilnění a křivého obvinění
Ústavní soud ve dvojici květnových nálezů potvrdil, že vysoký důkazní standard plynoucí ze zásad presumpce neviny a in dubio pro reo musí obecné soudy uplatňovat naprosto symetricky. Odsouzení za znásilnění ani za následné křivé obvinění nelze stavět na spekulacích, sexistických stereotypech či pouhém neprokázání původního skutku.
Tisíc stejných originálů: Co vlastně znamená originál elektronického dokumentu?
Podepsaná smlouva dorazí e-mailem. Příjemce ji uloží do počítače, zkopíruje na záložní disk a pošle kolegovi. Který z těchto souborů je originál? Otázka zní jednoduše, ale vychází z představy papíru, na němž zůstal tah propisky. U elektronického dokumentu může přesná kopie zachovat i samotný elektronický podpis. Naopak výtisk, který vypadá naprosto stejně, tuto vlastnost nemá.
