Sekundární prameny islámského práva

Tento způsob interpretace se nazývá idžtihád. Idžtihád hrál významnou úlohu zejména v prvních staletích, kdy se islámské právo teprve ustalovalo a mnoho problémů bylo nevyřešených. Idžtihád zabezpečoval islámu pružnost v závislosti na měnících se historických a společenských podmínkách.

V 10. století začal převládat názor, že všechny otázky již byly zodpovězeny a chalífa prohlásil „bránu idžtihádu za uzavřenou“, což znemožnilo na několik století přizpůsobovat právo měnícím se podmínkám. Od té doby se používalo pouze konzervativních metod výkladu a vlastní myšlenkové úsilí jednotlivce bylo potlačováno na úkor přidržování se zvyklostí prvních generací muslimů. Vlastní úsudek jedince byl často považován za novotářství, ne-li odpadlictví od víry. Dnes se používá idžtihád často jako argument pro demokratizaci a liberalizaci režimu.

Prvním ze sekundárních pramenů islámského práva je idžma (usnést se na něčem, dohodnout se). Ta může být charakterizována jako jednomyslné stanovisko konkrétních učenců ve specifické kauze. Idžma nevyžaduje souhlas všech muslimů; je omezena na muslimské právníky (ulamá), kteří jsou známi svou kompetencí.

Muslimští učenci se uchylují k idžmě, když se objeví nový případ a jejich rozhodnutí není jasné ani podle Koránu ani podle sunny. Platnost rozhodnutí vyplynuvšího z idžmy závisí na shodě a souladu s duchem obecných pravidel, zakotvených v Koránu a sunně. Odpověď na problém nacházeli ulamá spojováním obyčejů, tradic a praxe.

Idžma nachází své oprávnění jako pramen islámského práva ve dvou prohlášeních Proroka: „Mé společenství nikdy nepřijme chybné rozhodnutí.“ a „To, co muslimové považují za spravedlivé, je spravedlivé v očích Alláha.“ Jinými slovy, největší autority muslimského světa se nemohou shodnout na omylu a jednat v rozporu s boží vůlí.

I když idžma vystupuje jako subsidiární pramen islámského práva, v praxi měla značný význam. Přestože se uznávalo, že idžma je neomylná, existovalo rozdělení na dva protilehlé typy – konsenzus celé obce a idžma učitelů práva. Idžma ovšem nebyla stejně přijímána celým islámským společenstvím. Pro šíitský směr islámského práva je příznačné, že idžma se nepovažuje za pramen práva, neuznává ji ani jako nástroj jurisprudence.

Dalším pramenem je qijás (měřítko, vzor). Většinou se interpretuje jako rozhodnutí vydané v novém případu na základě analogie. Úsudek je založen na logice stanovení všeobecných tezí a právních pravidel na základě zevšeobecnění přezkoumaných zvláštních případů, čímž se překonávají mezery v právní úpravě určité oblasti nebo konkrétního případu.

Qijás je dovolen pouze v případě dílčích ustanovení, nemůže se týkat základních norem islámu. Například počítačové zločiny nebo krádež počítače jako trestné činy nenalezneme v Koránu nebo sunně. Krádež (jako trestný čin) je však zakázána, takže soudce musí na základě rozumu a logiky vytvořit nové pravidlo v takové věci.

Znamená to tedy aplikaci právního řešení citovaného v Koránu nebo sunně pro určitý případ, který je podobný tomuto precedenčnímu případu. Qijás stejně jako idžma není autonomním pramenem práva, neboť závisí na existenci modelového případu. Používání qijásu se tedy nabízí těm, kteří jsou schopní jej využít. Na rozdíl od ostatních pramenů je qijás výrazem omylnosti rozhodnutí člověka a neomylnosti božské inspirace.

Istihsán připomíná institut equity v common law; jde o odklon od ustálené, resp. striktní normy ve prospěch alternativního pravidla, které lépe slouží ideálu spravedlnosti a přiměřenosti. Istihsán znamená doslova „považovat něco za vhodnější“.

Někdy je pojem istihsán směšován s užíváním vlastního, svobodného názoru nebo s kvalifikovaným zapojením osobního úsudku a rozumu (idžtihád). Je nutno říci, že v praxi nebyl istihsán zas tak často využívaným institutem. Na druhé straně pro spravedlivé, férové a přiměřené řešení výjimečných a hraničních případů byl významným nástrojem „změkčování“ práva s ohledem na pestrost života i právní problematiky.

Maslaha je termín označující veřejný zájem nebo obecné blaho, na jejichž ochraně je komunita zainteresována. Samotné slovo maslaha je odvozeno od slovesa salaha, které lze přeložit jako „opravit“ nebo „vylepšit“. Istisláh je pak metodou právní argumentace, jejímž prostřednictvím je maslaha vzata jako podklad pro rozhodnutí v právní otázce. Často jsou ale pojmy maslaha a istisláh užívány jako synonyma.

Zatímco istihsán je v podstatě rozšířením qijásu či diskrečním uvážením, resp. volbou v rámci širší analogie za účelem zmírnění tvrdosti práva, pro maslahu je charakteristické, že norma je cíleně formulována s ohledem na konkrétní veřejný zájem.

Urf je termín označující zvykové právo, tedy opakující se kolektivní praxi. Urf je slovem odvozeným od arabského kořene arafa („znát“). Pokud je urf rozumný, není založen na předsudcích nebo jiných nepravostech, přináší lidem prospěch a neodporuje šaríi, je platným pramenem práva, jímž se soud řídí při svém rozhodování. Nemusí se jednat pouze o zvyklosti z doby předislámské, ale také z doby pozdější.

Urf musí představovat obecný, široce rozšířený fenomén (nestačí praxe omezené skupiny lidí). Musí být též konzistentní z hlediska svého dodržování – pokud existují dvě zvyklosti v téže věci, rozhoduje ta převládající. Zvyk musí být platný v době transakce nebo právního úkonu, který se jím má řídit, a naopak výklad právních úkonů je v souladu se zvyky, které v dané době existují. Zvyk je subsidiární k ujednáním stran, teprve chybí-li dohoda, řídí se právní vztah zvykem. Urf nesmí být v rozporu s primárními prameny práva.

Fatva je kvalifikovaný právní názor (případně doporučení) formulovaný kompetentním znalcem islámského práva. Tento odborník většinou vypracovává své stanovisko na základě konkrétního vzneseného požadavku, ovšem může se pustit také do řešení problematiky, kterou sám pokládá za potřebnou rozebrat. Fatvu uznávají za právně závaznou pouze šíité, sunnité ji chápou jen jako doporučení. Právní názor se opírá výhradně o vzdělání a autoritu konkrétního znalce, proto můžeme najít dvě protichůdné fatvy vydané ve stejné době.

Politický vývoj ve 20. století vedl k jisté sekularizaci islámských zemí. Sekularizovalo se i právo, přičemž převládla shoda, že je třeba vytvořit moderní právo. Všeobecně uznávaným pramenem práva se stal zákon. Měnilo se vnímání státu a jeho funkcí, což dospělo až k přijímání psaných ústav podle evropského vzoru.

Vzorem modernizace bylo především francouzské právo, např. v Sýrii, Libanonu, Tunisku, Alžírsku, Maroku. V zemích, které byly pod britským vlivem, se prosadilo anglické soudcovské právo, např. v Súdánu, Iráku, Jordánsku. Existují však oblasti, které se brání vlivu cizího práva a snaží se zachovat klasické islámské právo (např. Saúdská Arábie, Jemen). Mnoho fundamentalistických politických směrů v různých zemích volá po návratu k původnímu islámskému právu.