Rozhovor: Pět otázek pro Ženy ve stavebnictví s Anastázií Jegorovou

Anastázie Jegorová vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a diplomacii na Vysoké škole ekonomické. V současné době působí jako projektová manažerka ve společnosti Proconom a.s./Contract Management a.s., Česko a zaměřuje se na mezinárodní stavební smluvní standardy, metodiky, projektové řízení staveb a na digitalizaci stavebnictví. I ona vystoupí jako jedna z přednášejících říjnové konference Ženy ve stavebnictví.

Za trend poslední doby bychom mohli označit upínání pozornosti k tzv. gender pay gap. Přidržím-li se stereotypů, stavebnictví tradičně patří k silně mužsky dominantnímu prostředí. Co Vám na této stále spíše „pánské disciplíně“ učarovalo?

Za sebe mohu (naštěstí) říct, že jsem se ve svém profesním životě zatím s žádnou stereotypizací osobně nesetkala. Bezpochyby pracuje ve stavebnictví méně žen než mužů, ale myslím, že to patří spíš k obecnému „údělu“ technických odvětví, která mohou na jemnější a kreativnější ženské povahy působit tak trochu děsivě. Vnímám to ale pro sebe i jako určitou výhodu – jakmile se účastním nějakého náročného a vyhroceného jednání, stačí mi s klidem a úsměvem přispět svým míněním, a většinou se atmosféra rázem trochu uvolní – možná to je tím, že se v mužské části publika probudí její přirozené gentlemanství…

Myslím, že je v tomto ohledu nejdůležitější, aby se ženy nesnažily muže napodobovat nebo se jim vyrovnat, ale naopak si uvědomily své přednosti a silné stránky, a těmi svou činnost a obor celkově obohacovaly. K přivedení více žen do odvětví by podle mě pomohla lepší osvěta na školách – upřímně, během mých školních let by mě asi samotnou nikdy nenapadlo, že bych mohla pracovat ve stavebnictví. Jsem proto velmi ráda, že mohu díky spolupráci s Lukášem Klee příležitostně vést semináře na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a na Vysokém učení technickém v Brně. Pokaždé vidím u několika nových studentů – holek i kluků – opravdový zájem. Snažím se jim dát hlavně představu o tom, v čem každodenní práce právníka ve stavebnictví spočívá, a jak se v tomto oboru mohou najít a uplatnit.

Jaké výzvy pro Vás přináší propojování oboru práva (jako humanitního odvětví) s oborem stavebnictví, tj. s ryze technickým oborem?

Určitá všestrannost je podle mého názoru velkou výhodou pro jakoukoli profesi – jakmile je člověk schopen podívat se na jednu a tu samou věc z více úhlů pohledu zároveň, dává mu to nadhled, vnímavost k potřebám různých zúčastněných stran a schopnost nacházet vyvážená a efektivní řešení problémů. Jako vystudovaná právnička mám vždy potřebu vyřešit otázku hlavně správně a co nejspravedlivěji, baví mě pátrat po příčinách nesrovnalostí a hledat argumenty na obhajobu toho či onoho názoru.

Práce ve stavebnictví, kde se situace v terénu, tedy na stavbě samotné, mění každým dnem a je nutné na ni reagovat operativně, nezdržovat a nezatěžovat ji zbytečnými spory a administrativou, mě však zároveň vede k mnohem větší praktičnosti. Má obrovskou výhodu v tom, že jakkoliv se mohou zájmy stran lišit, ve výsledku je vždy společným zájmem obou stran zrealizovat jejich projekt (stavbu) kvalitně a včas. Z tohoto pohledu si mohu „dovolit“ jednat s oběma stranami otevřeně, upozornit je, jaká rizika může mít jimi zvolený postup na dokončení projektu, a vést je spíše ke spolupráci a shodě, než jen slepě „kopat“ za jednu stranu.

Jaké jsou Vaše ambice? Jinými slovy, jaká je podle Vás role žen ve stavebnictví?

Mojí neskromnou ambicí je změnit svět okolo sebe k lepšímu.Co se týče stavebnictví, ještě nedávno bych si pod zlepšením situace v tomto oboru představovala nějaké radikální změny, které by je (konečně) posunuly do 21. století, neboť v některých ohledech tento obor opravdu zaostává. Za významný příklad považuji třeba to, že jediným hodnotícím parametrem u soutěží o veřejné zakázky na stavební práce je stále až na první světlé výjimky pouze cena, nikoliv poměr ceny a kvality.

Postupem času jsem ale dospěla k přesvědčení, že žádná taková radikální změna nám nepomůže, nebudou-li ve stavebnictví v první řadě pracovat schopní, vzdělaní, sebevědomí a otevření lidé, pro něž budou tyto změny (zejména v myšlení) přirozené a samozřejmé. Jsem nesmírně ráda, že jsem při své práci takovými lidmi obklopena, a že se nám daří přenášet nadšení pro věc na další a další lidi, ať už se jedná o naše klienty, nové spolupracovníky nebo náhodné posluchače, kterým se poštěstí nás potkat ve večerních hodinách v nějakém restauračním zařízení. Většinou nás to stojí mnoho každodenní (někdy i noční) mravenčí práce, vysvětlování, přesvědčování, obhajování, ale o to větší radost mám z výsledků a drobných změn, které se nám podaří prosadit.

Role ženy ve stavebnictví je podle mě jakákoliv role, která je pro ni svá, přirozená, která tuto danou konkrétní ženu naplňuje a umožňuje jí naplno projevit její talent. To samé samozřejmě platí i pro muže. V tomto ohledu bych všem současným i budoucím ženám (nejen) ve stavebnictví přála, aby se jim podařilo tuto svou roli najít, a aby jim žádné jejich předsudky nebo názory okolí nebránily v tom, aby ji naplňovaly. A přála bych jim také, aby je obklopovali (nejen) ve stavebnictví takoví muži, vedle nichž si mohou dovolit být ženami.

Oblast stavebnictví je stran inovací v posledních letech značně na vzestupu. Jaká největší výzva před oborem v horizontu nejbližších 5 let podle Vás stojí?

Největší výzvou bude podle mého názoru zmíněná změna v myšlení lidí, kteří v tomto oboru pracují. Jako konkrétní příklady inovací, které nás čekají, bych mohla samozřejmě jmenovat postupující standardizaci (ve smyslu sjednocování pravidel a postupů tak, aby byly pro všechny strany vyvážené, předvídatelné a transparentní), digitalizaci stavebnictví (přenášení a ukládání všech informací o stavbě ve společném datovém prostředí, informační modelování staveb, stanovení společných standardů pro tato data) nebo například zmíněný posun od výběru veřejných zakázek na stavební práce pouze na cenu k pokročilejším a efektivnějším metodám (hodnocení ekonomické výhodnosti nabídek).

Každá z těchto změn spolu úzce souvisí a jdou ruku v ruce – nemá smysl digitalizovat prostředí, v němž je chaos a neexistují jednotná základní pravidla, která všichni účastníci přijímají a dodržují. Právě proto bude nejdůležitější, aby se všichni účastníci výstavby – ať už jde o projektanty, zhotovitele, investory nebo konzultanty, shodli na této „malé násobilce“ a přijali ji za svou.

V některých případech to bude vyžadovat oproštění se od zažitých návyků, které jsou zdánlivě všemi akceptovány („a není proto přeci žádný důvod je měnit“), ale jsou ve skutečnosti zcela nefunkční. To se bohužel vždy projeví až ve chvíli, kdy mezi stranami nastane problém, který je potřeba rychle vyřešit, ale neexistuje pro to nástroj (typicky není ze smlouvy jasné, která ze stran nese za určitou skutečnost odpovědnost, nebo je tato odpovědnost naopak smlouvou zcela přenesena na stranu, která ji nemůže nijak ovlivnit a ani např. pojistit).

Jaká je obvyklá náplň Vašeho běžného pracovního dne? Co pro Vás naopak představuje největší výzvu?

Náplň mých pracovních dnů bývá velice různorodá, od řešení běžných každodenních situací na stavbě, přes dlouhodobější průběžnou práci na standardech a metodikách, až například po účast na slavnostním proražení nového tunelu. Nevybavuji si den, kdy bych se naposledy v práci nudila.

Největší výzvou jsou pro mě nejspíš zmíněné situace, kdy musím obhajovat svou práci před lidmi, kteří jsou zatvrzele přesvědčeni o své pravdě a nechtějí si jiný názor ani vyslechnout, natož jej akceptovat. Občas jsou to opravdu „souboje s větrnými mlýny“. Naštěstí ale nemám problém si v takových situacích zachovat nadhled a určité pochopení pro obavy ze změn, naučené dlouholeté vzorce a jiné důvody, z nichž obvykle podobné postoje těchto lidí plynou.

Také mi vždy zvedne náladu uvědomění, že já mám naopak to štěstí spolupracovat s okruhem velmi talentovaných a entusiastických odborníků, který se navíc neustále rozrůstá.