Rozhovor: Lukáš Rothanzl - Meze svobodného přístupu k informacím

Jako spoluautora Komentáře k zákonu o svobodném přístupu k informacím bych se Vás nejprve ráda zeptala, kolikrát za rok „stošestkujete“?

Přesnou statistiku „stošestkových“ případů si nevedu, ale vzhledem k tomu, že s tímto zákonem se setkávám jak při výkonu advokacie, tak i v souvislosti s členstvím v rozkladové komisi Ministerstva průmyslu a obchodu, půjde jistě o desítky případů.

Jaké jsou dle Vás největší nedostatky zákona o svobodném přístupu k informacím?

Různých legislativně technických i jiných nedostatků by se sice dala najít celá řada, s ohledem na mimořádně rozsáhlou a leckdy již ustálenou judikaturu k tomuto zákonu však již nepředstavují dle mého názoru palčivý problém. Tím je spíše nezřídka se vyskytující přístup aplikační praxe (v souvislosti s vyřizováním žádostí o informace správními orgány a jinými povinnými subjekty), která osciluje mezi někdy až úporným hledáním umělých a nesprávných důvodů pro omezení práva na přístup k informacím na jedné straně, a jindy naopak (zejména při vyřizování stížností a odvolání nadřízenými správními orgány) přemrštěným lpěním na obšírném odůvodňování odmítavých rozhodnutí povinných subjektů i tam, kde je ochrana informací objektivně na místě. Domnívám se, že dosažení větší vyváženosti této praxe je žádoucí.

Měla by se lhůta pro poskytnutí informací prodloužit nebo naopak zkrátit?

Základní patnáctidenní lhůta pro vyřízení žádosti o informace sice může být v praxi reálně poměrně krátká (např. v situaci většího množství žádostí, žádostí o velké množství informací nebo i v podmínkách např. malých obcí nedisponujících úředním aparátem), ale jelikož je možno ji v zákonem stanovených případech prodloužit a současně je nepochybně smyslem zákona o svobodném přístupu k informacím zajistit veřejnosti co možná rychlý přístup k informacím, ponechal bych osobně zákonnou úpravu v tomto ohledu beze změny.

Váš příspěvek na konferenci Právo ve veřejné správě má název „Meze svobodného přístupu k informacím“. Jaké jsou tyto meze? Jaké informace nejsou povinné subjekty povinny poskytnout?

To je velmi široké téma spíše na celou publikaci než rozhovor. S jistým zjednodušením můžeme však říci, že otevřenost veřejné správy (ve smyslu veřejné přístupnosti informací o její činnosti) musí ustoupit tam, kde by v jejím důsledku došlo k zásahu do zákonem chráněných práv či legitimních zájmů jiných osob, jež mají mít před právem veřejnosti na informace přednost. V praxi jde nejčastěji o osobní údaje, obchodní tajemství apod. Tato omezení práva na informace jsou stanovena zákonem, v praxi nicméně dochází k řadě hraničních a sporných situací; takovým případům, vycházejícím i ze soudní rozhodovací praxe, bych se rád věnoval i v rámci svého příspěvku na konferenci.

Je přístup k informacím institutem, který využívají i běžní občané? Případně myslíte, že by ho občané měli více využívat?

Zákon o svobodném přístupu k informacím je určen především pro občany a občany je také dle mých zkušeností hojně využíván. Domnívám se, že institut práva na informace je již poměrně široce veřejně znám a potřebu nějaké další osvěty nepociťuji.

Na jaké příspěvky na konferenci se těšíte Vy sám?

Osobně jsem zvědav mj. na příspěvek týkající se nové právní úpravy ochrany osobních údajů (GDPR), a to nejen z pohledu blízkého vztahu této problematiky k právu na informace, ale zajímá mě i – jak doufám – věcný a střízlivý pohled na dané téma, jehož je dle mého názoru po téměř rok trvajícím období různých dezinformací a mnohdy zbytečně vyvolávané paniky více než třeba.