Odvolání ministra ukazuje na nutnost vyřešit oprávněné „donášení na šéfa“

Rozhodnuto dosud není, návrhů je několik, zákon se teprve připravuje, ale například Ministerstvo vnitra už poslalo do připomínkového řízení jím připravované nařízení vlády, které řeší „whistleblowing“ pro účely zákona o státní službě.

Největší diskuse se vedou kolem toho, zda motivovat oznamovatele. Ti by podle některých podporovatelů whistleblowingu měli dostávat odměny. Ty jdou třeba na Slovensku až k hranici 50násobku minimální mzdy. „Jde o citlivé téma, protože na jedné straně máme chránit lidi, kteří splní svoji občanskou povinnost, ale na straně druhé bychom neměli s plněním právě této povinnosti kupčit za třicet stříbrných,“ říká Jakub Morávek z Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, člen Komise k whistleblowingu předsedy Rady vlády pro koordinaci boje s korupcí.

Whistleblowing (z anglického varovného pískání) je chování, které může být na tenké hraně mezi neloajálním udáváním vlastního zaměstnavatele a oprávněnou ochranou společnosti před nelegálními praktikami korporací. J. Morávek varuje, že bychom měli mít právní úpravu, která chrání oznamovatele, ale i druhou stranu: „Stále platí presumpce neviny a zákon o ochraně osobních údajů.“ Whistleblowing se podle něj zdaleka netýká jen vztahů zaměstnanec – zaměstnavatel, ale zahrnuje i malé firmy a živnostníky, kteří by například měli mít možnost bezpečného oznámení podezření na korupci ve veřejných zakázkách. „Na tyto všechny by měl zákon o oznamování, pokud má být přijat, dopadat. Nemělo by se jednat jen o předpis pro vnitřní chod státní správy nebo morální kodex pro firmy,“ upozornil J. Morávek.

Podle Petry Gříbkové dosavadní judikatura v ČR ukazuje, že oznamovatelé se u nás ochrany domáhají nejčastěji u soudu v rámci pracovně právních sporů. V nich se typicky domáhají neplatnosti výpovědi z důvodu „hrubého porušení pracovní kázně“. „Statistika ukazuje, že soudy musí v každém případě vždy vážit na miskách vah soukromý zájem zaměstnavatelů, například image obchodní značky, a veřejný zájem, jakým je zdraví občanů nebo ochrana životního prostředí. Ochrana významných společenských zájmů vítězí,“ říká P. Gříbková. Je tedy nutné, aby se vyjasnily hranice pro whistleblowing a aby existovala jasná právní úprava nebo alespoň všeobecně akceptovaná stanoviska soudů, jak se whistleblowing posuzuje. Oznamovatelé jsou už nyní samozřejmě pod ochranou pracovněprávních předpisů a zákona o ochraně osobních údajů. „Kromě toho u nás máme historicky zakotvenu oznamovací povinnost, pokud jsme svědky trestných činů,“ připomíná P. Gříbková.

Právní ukotvení úpravy whistleblowingu očekává od ČR Evropský parlament. „Zatímco v případě obchodních korporací by to neměl být větší problém, neboť řada z nich má již nyní zaveden určitý systém vyřizování stížností, na který bude možné navázat, v rámci společnosti obecně bude nalezení odpovídajícího řešení o mnoho složitější,“ míní J. Morávek.

Odborníci, kteří o tomto tématu diskutovali naposledy před několika dny v Seči u Chrudimi, se mimo jiné shodli, že předpokladem pro fungování takového systému je morálka a rozvinutá občanská společnost. Právo není samo o sobě schopno ani jednu z těchto oblastí vyřešit. Přehnaně ambiciózní právní úprava by mohla znamenat navenek krásnou, ve skutečnosti ale nefunkční schránku, jakou je třeba zákon o whistleblowingu v Moldavsku, kde je legislativa formálně příkladná, fakticky však zcela neúčinná.