Nesamozřejmé notářství

Napadá mne v této souvislosti výrok filosofa profesora Václava Bělohradského o nesamozřejmosti českého státu. Tato slova se dají vztáhnout i na české notářství, které se také jeví nesamozřejmé. Tím, že je notářství údem státu, od něho se odvozuje a jeho pravomoci vykonává, proto i jeho neduhy trpí.

Svým výrokem hodnotí pan profesor Bělohradský nejen způsob vzniku Československa v roce 1918, ale především jeho další vývojová období. Skutečností bylo, že se první republice nepodařilo vytvořit státní národ občanů Československa, ale pouze kolbiště mnoha politických stan s velmi různorodými vztahy ke státu. Z historických důvodů nejrůznějšího typu (postavení národnostních menšin, protirakušanství, apod.) se stát stal pro většinu občanů cizorodým „erárem“ a ani další dějinná období na tom mnoho nezměnila. Problematickým nastavením hodnot zdejší společnosti a též politickou atmosférou vykazuje stát nestabilní strukturu dodnes. Vztah ke státu před rokem 1989 jsme zažili pod heslem „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“. Polistopadový návrat k tolik obdivované První republice znamená návrat k popsaným problémům. Podstatný je tedy dnes stranický zájem, zájem státu, pokud je s ním rozporu, počká.

Vztah státu a justice nedávno hezky popisoval v České televizi pan Dr. Baxa. Stát tlačí na reformu justice, ale přitom jí klade politické překážky. Nikdo z ministrů - politiků si nemůže dovolit představit dlouhodobou skutečně věcnou koncepci reformy justice, neboť jde o téma především odborné. Její věcný obsah je však limitován politickým vlivem jejích tvůrců. A politický vliv na dobu jednoho, maximálně dvou volebních období je pro smysluplnou reformu justice příliš krátký. Celospolečenská politická shoda na reformě justice je zatím českému státu příliš vzdálená.

Notářství, jako součást justice, trpí stejnými nemocemi. Určovatelem posilování či dalšího směřování notářských pravomocí přece nemůže být politická strana, ale pouze ten, kdo je oprávněn a současně odborně schopen vytvářet dlouhodobou koncepci fungování justice. Tím může být za splnění uvedených podmínek pouze stát. Ten ale na druhou stranu může také dospět k názoru, že notářství není potřeba vůbec, a že se justice bez něj obejde.

Myslím, že se státem a s notářstvím je to u nás hodně podobné. Oba instituty existují a nějak fungují, což vede v zásadě k uspokojení.

Přijetím nového občanského zákoníku (NOZ) a jeho doprovodných předpisů se opět otevřela diskuse o pravomocech notářství v nich obsažených. Notářská obec na NOZ netrpělivě čekala s nadějí, že návrat k právní kultuře kontinentálního práva („quasi ABGB či BGB“) bude pro ni návratem k principům notářství. Stalo se, že počet právních situací, na kterých se notář dle NOZu tak či onak podílí, se značně rozšířil. V posledních měsících k nim přibylo i zavedení možností přímých zápisů notářů do obchodního rejstříku.

Jedná se však skutečně o posilování pravomocí notářství nebo o pouhé zaplevelování práva „nesmyslnými“ či „servisními“ notářskými úkony?

Má-li notářství justici pomáhat a vykonávat skutečně smysluplnou funkci preventivního strážce dodržování zákonnosti (ombudsman sui generis) pak se očekává, že stát bude mít nezbytné vědomosti o smyslu existence a úloze notářství. Vzhledem k tomu, co jsem řekl shora, se přikláním k závěru, že dlouhodobě neměl a ani dnes nemá. Zdá se, že notáři nemají partnera do diskuse o úkolech českého notářství.

Na druhou stranu je nutno sebekriticky přiznat, že ani dnešní notářství není uspořádáno tak, aby se na teoretické úrovni věnovalo poslání notářství a své závěry nabízelo státu. Je to dáno i tím, že notářství nevychovává osobnosti akademické úrovně, které by byly schopné vést rovnocennou nejen odbornou, nýbrž i politickou diskusi s teoretiky civilního práva. Právě vnitřní diskuse v notářské obci a možnost růstu jejích členů, je předpokladem nastolování uvedených témat. Dlouholetá politika notářského vedení takovou vnitřní diskusi omezovala a považovala za úspěch, pokud se o notářství a notářích nehovořilo a nepsalo v médiích v negativním smyslu.

Z evropského pohledu české notářství zaostává a nepřibližuje se praxi vykonávané v zemích tradičního kontinentálního práva. Říkám pouze svůj názor a říkám ho nerad. Mám však možnost srovnávání. Při pohledu na českého notáře převažuje dojem, že je zavalen nejrůznějšími pravomocemi, které mu dodávají společenské postavení i ekonomickou nezávislost. Pravda je to jen zčásti. Některé pravomoci notářů jsou jen obtížně pochopitelné (např. notářský zápis o přizpůsobení se nové právní úpravě dle ZOKu, notářské zápisy ze schůzí společenství vlastníků jednotek, či zakládání jednočlenných s.r.o. pro Ready-made firmy), které notáře víceméně „zatěžují“, ale horší je, že i u oněch smysluplných (vykonatelné notářské zápisy, listiny o právních jednáních, testamenty, legalizace) se vlastně vytrácí jejich vnitřní smysl. Pro potvrzení svých slov odkazuji na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3919/2014, které zcela v souladu s platnou právní úpravou, staví notáře do role pouhého ověřovatele totožnosti účastníka právního jednání. Nic o odpovědnosti za obsah sepisované listiny, nic o nestrannosti a nezávislosti. Nechci tím říci, že v notářství je vše špatně. Říkám, že notáři jsou čím dál více zatěžování banální administrativní činností na úkor odborné listinné agendy.

Smyslem existence notářství je vyhotovování veřejných listin, které způsobem jejich vytváření, jakož i archivací originálů pomáhají justici v předcházení soudním sporům. Procesem sepisování listiny fixovat právní vztahy tak, že jsou v případném sporném řízení jen obtížně popíratelné, je úkolem notáře. Na notáře se v Evropě hledí jako na nestranné a nezávislé soudce nesporného práva, proto jejich úzká provázanost s justičním systémem. Jak ale hledět na notáře u nás, který se v listinné agendě po 22 letech doplahočil do pozice nestranného a nezávislého ověřovatele totožnosti?

Závěrem si dovolím reagovat na obavu našeho pana ministra Dr. Pelikána, aby se stávající praxí z notářů nestaly mimořádně drahé sekretářky (AD NOTAM 2/2015). Myslím, že se v mnoha případech jimi již dávno stali, jenom stát si toho nevšiml.

Od loňského roku mají notáři nové stavovské vedení. „Mladé pušky naskočily do sedel.“ Není důvod nevěřit, že může být zahájena diskuse o tom, čím mohou notáři trvale a smysluplně přispívat k posilování pozice české justice. Chci věřit, že i nové vedení ministerstva bude takové diskusi pozitivně nakloněno.

Příslibem do budoucna je i pozice českého notářství na mezinárodní úrovni. Vždyť nedávné vyznamenání nejvyššího funkcionáře českého notářského stavu od Rakouské notářské komory je důkazem, že latinská notářství v Evropě i mimo ni o nás neztrácejí zájem a v případě potřeby jsou schopni nám přispět radou a podporou. Ať už je současná úroveň našeho notářství jakákoliv.