Možné rozšíření účasti spolků v povolovacích řízeních

K poslednímu lednovému dni vydal Ústavní soud nález II. ÚS 1685/17. V něm sice zamítl ústavní stížnost Hnutí Duha – Friends of the Earth Czech Republic namítající zejména to, že spolek nebyl účastníkem sankčního řízení vedeného Českou inspekcí životního prostředí (ČIŽP). Důvodem však bylo, že se ČIŽP námitkami Hnutí Duha zabývala tak jako tak, i když spolek nepovažovala za účastníka.

Jinak ale Ústavní soud konstatoval, že pokud by k okamžiku zahájení provádění předmětných činností Správy Národního parku předcházela správní řízení o povolení výjimek ze zákonem stanovených zákazů (§ 43 a § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny), bylo by v takových řízením zkoumáno, zda a případně v jakém rozsahu jsou plánované činnosti zákonem zakázány. Takových řízení by se mohlo Hnutí Duha jako environmentální spolek podle § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny (ZOPK) účastnit. Pokud se ale řízení nekonalo a zásah byl věcně posuzován až v sankčním řízení, mělo mít Hnutí Duha i s odkazem na Aarhuskou úmluvu právo se jej účastnit, ačkoliv to zákon jinak výslovně nepředpokládá.

Tento závěr může teoreticky znamenat i následující interpretaci: dnes se v rámci výstavby pro účely umísťování stavby již v určitých případech nevydává rozhodnutí podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny (výjimky ze zákazů u památných stromů a zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů) a § 8 (kácení stromů), ale závazné stanovisko. Environmentální spolky již ale nemají automaticky právo se územního řízení účastnit a k závěrům stanoviska podat své připomínky. Tj. rozhodnutí Ústavního soudu připouští výklad, že všude tam, kde se vydávají závazná stanoviska podle § 8 a § 56 ZOPK a ne rozhodnutí, a tato stanoviska jsou použita v územním řízení, měl by mít spolek právo se takového územního řízení účastnit, jelikož závazné stanovisko jinak nemůže napadnout, resp. předložit své připomínky. A to ačkoliv jinak již podle nové úpravy by spolek dané právo účasti neměl. Teoreticky by pak mohlo být někdy praktičtější si namísto závazných stanovisek požádat nejdříve o rozhodnutí podle § 8 a § 56 ZOPK, a poté tato rozhodnutí použít pro územní řízení. Tím by se environmentální spolek mohl vyjádřit (a případně i odvolat) v těchto řízeních podle ZOPK, ale již by pak neměl důvod účastnit se územního řízení.

Tato interpretace, jakkoliv hypotetická, by se nevztahovala na řízení, u kterých proběhla velká EIA.

Nařízení vlády stanovující limity hluku z dopravy je ústavně konformní

Plénum Ústavního soudu zamítlo návrh skupiny 10 senátorů na zrušení některých ustanovení nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů.

Skupina senátorů mimo jiné navrhovala, aby byly z nařízení vypuštěny korekce stanovené pro tzv. starou hlukovou zátěž. Navrhovatelé dále požadovali vypuštění ustanovení týkajících se uplatňování nejistoty měření, korekce pro stanovení hygienických limitů pro různé zdroje hluku z dopravy, korekce pro chráněný venkovní prostor staveb – 10 dB pro noční dobu, a aby byla z ustanovení nařízení stanovujících připočtení korekce v případě hluku s tónovými složkami vypuštěna výjimka pro dopravu na pozemních komunikacích, dráhách a z leteckého provozu.

Jádrem názoru Ústavního soudu je fakt, že sice negativní vliv hluku na lidské zdraví nelze rozporovat, ale stejně tak je očividné, že moderní lidská společnost není schopna zabezpečit svou existenci bez vytváření hluku. Úkolem veřejné moci je proto nalézt mezi těmito dvěma oprávněnými zájmy rovnováhu, což nařízení vlády učinilo. Z hlediska mezinárodního ani evropského práva nejsou stanoveny žádné závazné hlukové limity a jejich určení je ponecháno v působnosti jednotlivých států.

Podle Ústavního soudu je česká koncepce umožňující vymáhat překročení limitů hluku i ve venkovním prostoru z komparativního hlediska v Evropě spíše (pozitivním způsobem) ojedinělá a zajišťuje vyšší míru ochrany před hlukem než v jiných státech. Řada států tuto úpravu vůbec nemá a reguluje pouze hluk ve vnitřním prostředí (Spojené království, Belgie). Ústavní soud má tedy za to, že napadená ustanovení nařízení sledují legitimní cíl a prostředky zvolené k jeho dosažení lze považovat za rozumné.

Z nálezu Ústavního soudu je patrné, že Česká republika dosahuje nadstandardní ochrany před hlukem. Pokud tedy navrhovaná výstavba tyto požadavky splňuje a jejich splnění je ověřeno příslušnými orgány, je dána dostatečná záruka jak z hlediska národní, tak i mezinárodní právní úpravy vztahující se k ochraně životního prostředí.