Kdo a jak by se měl dnes stát soudcem

REFORMA JUSTICE

V souvislosti s uspořádáním justice je třeba položit si otázku, kdo do justice přichází a jakou roli v justici hraje. A také časové hledisko. Více bychom se měli věnovat otázkám analýzy současných poměrů. Myslím si, že reforma justice se netýká jen soudců, ale především všech právnických povolání. Pokud nebude reforma dělána v souvislosti s ostatními právnickými povoláními, buď k reformě nedojde, nebo bude kusá a velmi nevěrohodná. Není třeba klást si obrovské cíle, spíše jde o jasný rozbor toho co je třeba udělat teď a co počká na dobu, kdy bude společenská a politická situace nakloněna méně populistickým řešením, které se velmi často vloudí do řešení, o kterých teď mluvím. Daleko horší než nezájem je právě populistický přístup typu “je třeba změna, je potřeba změna pro občany” a jiná líbivá hesla. Jde totiž jen o zviditelnění rétora a možná i zabránění jakékoli změně. Tvorba institutů, organizací, útvarů, personálních a jiných, může mít smysl pouze tehdy, vychází-li z analýzy situace a z jasného závěru o tom, co si vlastně představujeme. Pro úzké téma personálního vývoje soudců je třeba téma rozdělit na dvě části. Tento přístup jsme si s kolegy při tvorbě nového Zákona o soudech a soudcích také zvolili. Jedná se o téma vstupu do justičního stavu a o personální vývoj jednotlivých soudců mezi stupni soudu. Nyní se věnujeme vstupu do justice a pojmenování jednotlivých rolí a funkcí na cestě každého, kdo se chce stát soudcem. Druhá část- jak se mají soudci profesionálně vyvíjet- jsme prozatím nechali stranou. A to především proto, že často se mluví o transparentnosti při výběru uchazečů o funkci, ale já si myslím, že v justici jsme v jiné situaci. Když se vybírá soudce na odvolací soud nebo dovolací NS, je poněkud komické dělat výběrová řízení, která známe z jiných sfér. Každého soudce nepotřebujeme poznat během půl hodiny, kdy předvede, jaký je výborný řečník- my ho přece známe z jeho dlouholeté práce na soudech nižšího stupně a víme, jak se choval odborně a jak se choval lidsky. Pro příchod do funkcí jak řídících, tak soudcovských úřadů na soudech vyššího stupně by měli přicházet lidé ne odnikud a neznámí, ale právě známí, kteří se zabývají určitou problematikou a už něco mají za sebou. Dělat jen populisticky formulovaná výběrová řízení, veřejná slyšení nebo něco takového, bude spíše budit nedůvěru a pocit, že chceme obejít něco přirozeného a samozřejmého, kdy oslovovány jsou osoby, které skutečně a dlouhodobě dávají najevo, že na takovýto postup na vyšší soud mají.

Doba je mimořádně zralá na to, aby se vyřešila problematika samotného přístupu do justice. Už dlouhá léta nevíme, jak se vypořádat s úkoly, které přikládáme asistentům soudce, justičním čekatelům. Jak vlastně tyto osoby postavit do vzájemné souvislosti při přístupu k výběrovým řízením na soudce nebo vůbec výběrům soudců. S kolegy, se kterými jsme připravili podklady pro novelu Zákona o soudech a soudcích, jsme se shodli na tom, že asistenti soudců mají být osoby, které vnáší do justičního systému svou práci. Nejsou tam tedy proto, aby se učili, studovali a následně takto snadno nabyté znalosti prodali jinde, ale aby skutečně byli pravou rukou toho soudce, ke kterému byli přiděleni a věnovali se problematice. Samozřejmě s tím, že se budou sebevzdělávat, ale nebude to prvořadým zájmem justičního systému. Jinou kategorií jsou osoby, které budou vybírány zřejmě z řad asistentů soudců nebo jakýchkoli uchazečů, kdy tyto soby budou připravovány pro soudcovské povolání. Budou mít ten prostor, aby se školily a prošly všemi úseky soudu…tak, aby mohly splnit co nejlépe odbornou zkoušku. Následující období, které by bylo jak období pro justiční čekatele po zkoušce, nebo pro kohokoli, kdo bude disponovat obdobnou zkouškou, jako je zkouška soudcovská (tedy notářská, advokátská, jakákoli, která se vzájemně uznává), by musely absolvovat povinné období asi půl roku nebo rok (pracovně to můžeme nazývat obdobím fungováním justičního kandidáta nebo nějak podobně)…kdy by na soudě vykonávaly vysoce kvalifikované práce. Byly by jim svěřeny i víc kvalifikované činnosti, než mají nyní na starosti vyšší soudní úředníci. A po skončení tohoto období budou všechny tyto osoby, které tuto praxi získají, mít možnost se účastnit výběrového řízení, pokud se někde uvolní místo soudce. Nebudou to pak pro nás neznámé osoby, a to z pracovního i morálního hlediska. Tyto osoby pak budou zárukou, že budou dobrými soudci. Tato myšlenka se velmi kryje i s myšlenkami materiálů Soudcovské unie a se závěry předsedů Krajských soudů, které diskutovali vícekrát na svém kolegiu.

Mohli bychom uvažovat o tom, zda zkouška, kterou děláme v rámci přístupu k povolání, by neměla být aspoň v první fázi společná. Přestali bychom pochybovat o tom, kdo to má lehčí a těžší a zda se to má nebo nemá uznávat. Neměla by být první atestace společná? A potom ta další odborná, pro samotný výkon povolání notáře, soudce, advokáta, specializovaná? To je na delší úvahu, ale přimlouval bych se za to, abychom tak uvažovali a nastavili tak podobná měřítka pro přístup do povolání ve všech soudcovských a jiných právních oblastech.

Jako právníci se ocitáme velmi často tváří v tvář občanům a jsme bráni nikoli jako advokát, státní zástupce, notář, soudce…ale tak, že si právní předpisy sami vytváříme a nikomu nevymluvíme, že předpisy vytváří jen úzký výsek lidí, kteří často ani právníky nejsou. Každý se ocitáme v roli někoho, kdo svým osobním příkladem vlastně občanům ztělesňuje stát. A doporučoval bych, abychom se takového role pokusili cestou osobního příkladu zhostit co nejlépe.