Zákon tedy nejen, že klade důkazní břemeno na subjekt, který se ocitl v hledáčku finančního úřadu, což je v daňových zákonech bohužel obvyklé, ale zavádí rovněž presumpci viny. Osoba „obviněná“ finančním úřadem, že její majetek neodpovídá údajům v jejím daňovém přiznání, je považována za daňového podvodníka, který může být penalizován. Tento daňový podvodník má však právo prokázat, že takovým podvodníkem není, i když posouzení váhy předložených důkazů je na tom, kdo obvinění vznesl.
Presumpce neviny není ve skutečnosti presumpcí, tedy závěrem, který vychází ze souboru často se vyskytujících skutečností, je založena na obecné zkušenosti a může být většinou v konkrétním případě vyvrácena.
Presumpce neviny nevychází z žádného souboru skutečností a není založena na obecné zkušenosti. Pokud je někdo obviněn z trestného činu, popř. daňového deliktu, neindikuje to automaticky, že tento čin nespáchal. Nicméně v trestním řízení musíme předpokládat, a to proti naší zkušenosti, že osoba, která byla obviněna ze spáchání trestného činu, tento čin nespáchala.
Presumpce neviny se tedy liší od ostatních presumpcí, neboli domněnek, a nemá žádný základ v lidské zkušenosti. Presumpce neviny také neříká nic o vině či nevině dané osoby. Základem presumpce neviny je důvěra, kterou mají mít členové lidského společenství jeden k druhému.
Předpoklad, že obviněný není vinný, který je často v rozporu se skutečností, má chránit obviněného před státní šikanou. Samotná existence podezření ze spáchání trestného činu má závažné sociálně-psychologické následky. Stigmatizuje podezřelého a ohrožuje jeho postavení mezi dalšími důvěře se těšícími občany. Kombinace poškozeného sociálního statusu a nutnost být vystaven ataku státní moci zanechává podezřelého ve velmi zranitelné pozici. Existuje totiž reálné nebezpečí, že stát zneužije svoji sílu.
Trest není možno uložit na základě obecné zkušenosti, že velká část obžalovaných jsou skutečně vinni. Soudit obžalované podle takové zkušenosti by mimo jiné vedlo k tomu, že by stát nemusel předkládat natolik silné důkazy, aby presumpci neviny vyvrátil.
Presumpce neviny, kterou musí dodržovat soud, je naší kolektivní presumpcí. I občané musí o druhých předpokládat, že jsou nevinní. To je základ občanské důvěry, která je společensko-etickým principem spolužití lidí. Není možné dopředu předpokládat, že druzí lidé jsou našimi nepřáteli, kteří mohou nás napadnout. Stejně tak stát nesmí dopředu předpokládat, že jeho občané jsou daňoví podvodníci.
Občané by měli předpokládat, resp. očekávat, že ostatní občané budou respektovat právo, a nevyjadřovat vůči nim obecnou nedůvěru. Takové očekávání není postaveno na náboženských důvodech, protože většina lidí nevěří, že lidé musí být přirozeně dobří, protože je Bůh stvořil ke svému obrazu. Obecná presumpce, že lidé dodržují zákony, rovněž není založena na zkušenosti, protože zkušenost a kriminologické studie nám říkají, že velké množství lidí porušuje někdy zákony.
Neexistuje žádná společenská nebo normativní potřeba postulovat obecnou presumpci dodržování zákonů. Tato potřeba neexistuje, protože existuje spolehlivější a specifičtější normativní nástroj, který chrání občany před státem zneužívajícím své pravomoci na základě podezření, že mohl být spáchán zločin. Obecným zákonem takových norem jsou občanská práva a základní svobody. Svoboda jednotlivce jednat tak, jak uzná za vhodné, pokud to nenarušuje svobodu ostatních, brání státu v zásazích do jednání jednotlivce na základě pouze obecné nebo specifické nedůvěry v jednotlivce. Základní svoboda jednat tak, jak jedinec uzná za vhodné, existuje právě proto, že předpokládáme, že většina lidí nebude zneužívat této svobody ke škodě druhých.
Přijatý zákon je zásahem do konceptu občanské důvěry, je zásahem do důvěry státu v občany a občanů ve stát a zasívá do společnosti jed nedůvěry, podezíravosti a zášti. Je ale iluzorní domnívat se, že společnost může dlouhodobě fungovat pouze tím, že je udržována ze strachu před represí.
Diskuze k článku ()