Alternativní řešení sporů o doménová jména

Tento příspěvek je prvním ze série článků o problematice řešení sporů o doménová jména, zejména formou alternativního řešení sporů.[1] Článek obsahuje základní informace o tom, proč alternativní řešení sporů o doménová jména vzniklo, co je jeho základní problematika a na jakých základech a pravidlech tento systém funguje. Výhody alternativního řešení doménových sporů a také jeho kritiku představím v navazujícím příspěvku.

Doménová jména lze obecně popsat jako místo, nebo unikátní adresu, na internetu. Tak, jako si můžete koupit pozemek, nebo reklamní plochu, můžete si koupit (zaregistrovat) doménové jméno, pomocí kterého lze podnikat, propagovat své služby, nebo jiným způsobem doménové jméno využívat (k vedení blogu, informativní stránky apod.). Doménové jméno také můžete držet jako investici (některá mohou dosáhnout převratné hodnoty – na to bude také zaměřen jeden z následujících dílčích příspěvků k této problematice). V tom případě doménové jméno pouze držíte, ovšem bez aktivního obsahu (tzv. passive holding).

Registrace doménových jmen je poměrně levná záležitost (záleží ale na konkrétní koncovce a například délce doménového jména), stejně tak udržovací poplatky za držení doménového jména dosahují ročně částky jen pár amerických dolarů. I z toho důvodu dochází poměrně ve velkém rozsahu k zneužívajícím registracím doménových jmen. Ty vypadají tak, že ačkoliv je některý název chráněný ochrannou známkou (Pepsi), zaregistruje ho osoba, které žádné chráněné právo k názvu nesvědčí (pan Novák). Ten potom registraci založenou na principu kdo dřív přijde… (first comes first served principle) nějakým způsobem zneužije (tzv. abusive nebo speculative registrations). Zneužití doménového jména je mnoho typů, od pouhého vydělávání na reklamě pomocí prokliků (tzv. pay per click links) až po různé formy kyberkriminality, jako je phising, různé podvodné aktivity, nebo prodávání padělaného zboží. Cílem pana Nováka také může být prodání zaregistrované domény vlastníkovi ochranné známky za částku vyšší, než byly náklady registrace.

Právě z výše popsaného důvodu zavedla organizace ICANN (Internet Corporation for Assigned Names and Numbers) ve spolupráci se Světovou organizací duševního vlastnictví (WIPO - World Intellectual Property Organization)[2] nástroj proti zneužívajícím registracím zvaný Uniform Dispute Resolution Policy (UDRP). Stalo se tak v roce 1999. Od té doby se z UDRP vyvinul celosvětově uznávaný nástroj řešení sporů o doménová jména. Systém řídí několik základních pravidel, zejména UDRP Policy, která zakotvuje základní principy systému a UDRP Rules, které stanovují základní pravidla řízení. Podrobnější pravidla pak obsahují tzv. Supplemental Rules, která v souladu s Rules přijímají jednotliví poskytovatelé ADR. Poskytovatelům udílí licenci k rozhodování doménových sporů právě ICANN, současně jich je celosvětově 6: WIPO, Forum, Rozhodčí soud, Arab Center, Asian Centre a Canadian Centre.

Za více než dvacet let fungování tohoto alternativního systému řešení doménových sporů vytvořily jednotlivá centra (zejména jejich panelisté – kteří jednotlivé spory rozhodují) ojedinělý systém poměrně samostatné jurisprudence v oboru registrace doménových jmen.[3] Právě tento komplexní systém pravidel, judikatury a způsobu rozhodování sporů o doménová jména bude předmětem budoucích příspěvků. Jednotliví poskytovatelé soustavně pracují na sjednocování judikatury v oblasti sporů o doménová jména, a to jak pravidelnými srazy a školeními, tak vydáváním sborníků. V UDRP jasně dominuje WIPO Overview, se svým již třetím vydáním.[4]

UDRP řízení se uplatňuje u tzv. gTLDs – generických domén nejvyššího řádu, kam patří nejpopulárnější .com, ale i celá řada dalších jako je .net nebo .org (je jich více než 1500). Některé národní domény ovšem implementovaly systém UDRP také a proto o nich lze vést řízení podle stejných pravidel. Nejvýznamnější z nich je asi kolumbijská .co (její registrace je zřejmě kvůli podobnosti s .com mnohem vyšší než u jiných národních domén).

Alternativní řešení doménových sporů ale není cizí ani pro doménu nejvyššího řádu .EU, kterou spravuje sdružení EURid. Tuto doménu si ovšem mohou registrovat pouze osoby, které splňují kritéria způsobilosti (tzv_. eligibility criteria_) stanovené v článku 3 Nařízení (EU) 2019/517. Doménu s koncovkou .eu si tak může zaregistrovat pouze občan, nebo právnická osoba se vztahem k Evropské unii. ADR pro evropskou doménu poskytují dvě organizace: Rozhodčí soud od roku 2006 a WIPO od roku 2017. Pravidla se mírně liší od těch UDRP, ale princip zůstává stejný – snaha zabránit zneužívajícím registracím doménových jmen.

Na úrovni jednotlivých států pak je vytvořený kód národní domény nejvyšší úrovně, který se označuje zkratkou ccTLD.[5] Kódy jsou tvořené dvěma písmeny a označují koncovku národních domén. Českou národní doménu .CZ spravuje zájmové sdružení CZ.NIC, registrovat jí lze u akreditovaných registrátorů. Na rozdíl od domény evropské úrovně .EU neplatí pro registraci české domény žádné omezení (státní příslušnost, či místo sídla, nebo provozovny). Součástí pravidel registrace české domény je článek 24.2, který zavazuje Držitele domény, aby se podřídil řešení sporu dle Pravidel alternativního řešení sporů, které tvoří přílohu č. 3 Pravidel registrace.

Správcem alternativního řešení sporů podle těchto pravidel je Rozhodčí soud, který spory vede skrze on-line platformu. Alternativní řešení sporů o doménová jména .cz vede Rozhodčí soud už od roku 2004, ale jejich vedení podléhalo značným změnám, nejen kvůli zlepšování služeb, ale také v reakci na judikaturu českých soudů ohledně způsobu doménového ADR v České republice. Problematice vývoje řešení sporů o doménová jména .CZ se bude věnovat samostatný příspěvek.

Počty doménových sporů (zejména v UDRP) dlouhodobě rostou. Navýšení zaznamenaly i během pandemie (v roce 2020 měl Rozhodčí soud nápad 564 sporů, i WIPO s 4204 spory a americké Forum zaznamenaly historické milníky v počtu sporů).[6] Doménových sporů o .eu doménu rozhodoval v minulém roce Rozhodčí soud 60 a o českou doménu bylo v roce 2020 zahájeno 34 sporů.

---

[1] Pro alternativní řešení sporů se vžila zkratka ADR z anglického alternative dispute resolution.

[2] WIPO je zároveň největším světovým poskytovatelem alternativního řešení doménových sporů.

[3] LEVINE, Gerald M. Domain Name Arbitration. 2nd edition. New York: 2019. ISBN 978-0-9915829-4-5. s. 6.

[4] WIPO Overview of WIPO Panel Views on Selected UDRP Questions, Third Edition. 2017. https://www.wipo.int/amc/en/domains/search/overview3.0/.

[5] Z anglického country code top-level domain.

[6] Giga.law. A Record-Breaking Year for Domain Name Disputes (GigaLaw’s Domain Dispute Digest, Q4 2020). https://giga.law/blog/2021/1/27/domain-dispute-digest-q4-2020.