Souběh funkcí – (staro)nový rozbor nepřípustnosti z pera Nejvyššího soudu
Přestože se problematice souběhu funkcí doposud věnovalo nemálo článků a soudních rozhodnutí, stále se jedná o aktuální a nevyčerpatelné téma. V loňském roce jsme Vás v jenom z našich článků informovali o nálezu Ústavního soudu, který se velmi kriticky k této situaci, a zejména postupu nižších soudů v rámci rozhodování této otázky, vyjádřil, a to v tom smyslu, že souběh funkcí vlastně nikdy nebyl zákonem výslovně zakázán a chtějí-li soudy setrvat v tomto výkladu, musí předložit přesvědčivější argumenty.
Před několika týdny došlo ke zveřejnění rozsudku Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 3613/2015 ze dne 19. 1. 2017), který navazuje na výše zmíněný nález soudu Ústavního. Nejvyšší soud se znovu zabýval otázkou přípustnosti souběhu a i nadále setrval na svém původním názoru, že je právně nepřípustný. Na podporu svého tvrzení, s ohledem na požadavek Ústavního soudu, musel rozšířit a zpřesnit argumentaci pro své závěry. Vybrané pasáže z tohoto odůvodnění Vám přinášíme v následujících řádcích.
Nejvyšší soud se v rámci svého rozhodnutí zabývá, ve větším či menším detailu, jednáním za společnost, popisem činnosti představenstva, postavením představenstva ve společnosti, definicí závislé práce, obecně pracovněprávním vztahem a jeho znaky, konfliktem zájmů v jednání zaměstnavatele a zaměstnance, omezením působnosti zákoníku práce pouze na pracovněprávní vztahy a otázkou posuzování smluv podle jejich obsahu. Těmito instituty dokládá samotnou nepřípustnost souběhu funkcí.
V mnoha případech Nejvyšší soud uvádí již dříve používanou argumentaci, a to např., že, „z postavení statutárního orgánu je zřejmé, že při výkonu své funkce nenaplňuje (nemůže naplňovat) znaky, jimiž zákoník práce charakterizuje vztahy pracovněprávní. Není nikoho, kdo by mu byl nadřízen a mohl mu dávat pokyny k výkonu jeho činnosti. Již z toho je zřejmé, že činnost statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva fyzická osoba nevykonává (nemůže vykonávat) v pracovním poměru.“
Podle Nejvyššího soudu rovněž nelze smlouvu o výkonu funkce podřídit zákoníku práce – „Úpravu zákoníku práce nelze ‘nabízet k volnému užití každému, komu se jeho režim líbí‘ (použít ji podle potřeb jednajících). Řečeno jinak a možná srozumitelněji, zákoník práce popsaným způsobem zakazuje, aby jeho režim byl vztahován pouze na základě vůle stran na jiné vztahy, než jaké vznikají při výkonu závislé práce nebo jaké vznikají v intencích § 1 zákoníku práce v souvislosti s výkonem závislé práce.“ Nejvyšší soud potvrdil, že je ve smlouvě o výkonu funkce samozřejmě možné sjednat i výhody a benefity, které jsou typické pro pracovněprávní vztahy (jako např. dovolená, náhrady při překážkách v práci, stravenky apod.). Nicméně dohoda o těchto nárocích nemůže platně založit pracovněprávní vztah. Tato plnění si mohou smluvní strany nárokovat jen na základě smlouvy, nikoliv na základě zákoníku práce.
Právní jednání také nelze vždy posuzovat jen podle toho, jakou vůli strany projevily ve smlouvě, a formalisticky ji považovat za vyjádření svobodného projevu vůle. „Z tohoto hlediska tak nemůže obstát smlouva, v níž strany projevily vůli být si zaměstnavatelem a zaměstnancem, když tím jen zastíraly to, že si ve skutečnosti smluvně upravily podmínky, za nichž bude ve společnosti vykonávána funkce statutárního orgánu. Ochrana svobodného, autonomního projevu vůle smluvních stran nemůže být zástěrkou toho, aby činila legálním protiprávní konání subjektů soukromého práva.“
Nejvyšší soud se dále podrobně věnuje otázce konfliktu zájmů zaměstnavatele a zaměstnance. Pracovněprávní vztah se členem statutárního orgánu samozřejmě lze uzavřít, ale pouze nedochází-li ke střetu zájmů mezi společností jako zaměstnavatelem a jejím statutárním orgánem jako zaměstnancem na straně druhé. Tatáž osoba jakožto statutární orgán nemůže platně jednat za společnost, když zároveň sleduje i svoje zájmy, uzavírá-li pracovní smlouvu jako zaměstnanec. Podle Nejvyššího soudu rovněž „zaměstnavatele sice může v konkrétním případě zastupovat při uzavření smlouvy s členem statutárního orgánu i jiná fyzická osoba než statutární orgán, který se má stát zaměstnancem, ale nemůže být pochybnosti o tom, že tu nejsou dvě odlišné strany, které uzavírají smlouvu, ale že ve skutečnosti jde o předem dané právní jednání ‘ve shodě‘, při němž nikdo plnohodnotně nezastupuje obchodní společnost.“
Pracovněprávní senát Nejvyššího soudu rozhodující tuto otázku tedy své čtenáře podle očekávání nepřekvapil. Závěrem je třeba dodat, že proti tomuto rozhodnutí byla opět podána ústavní stížnost, a nezbývá než vyčkat, zda bude tentokrát Ústavní soud s rozsahem a obsahem argumentů ohledně nepřípustnosti souběhu funkcí spokojen. O výsledku Vás opět budeme informovat.
Další články
Jedna káva, čtyři hodiny u stolu: Právní hranice pobytu hosta v kavárně
Host si objedná espresso, otevře notebook a začne studovat. Po dvou hodinách jej obsluha požádá o další objednávku, jinak má uvolnit stůl. O časovém omezení předtím nepadlo slovo. Host poukazuje na zaplacenou kávu, provozovatel na obsazené místo. Právní řešení závisí především na tom, jaké plnění si strany sjednaly a zda je další pobyt ještě jeho součástí.
Je třeba v kupní smlouvě o převodu nemovitosti určit kupní cenu?
NS potvrdil, že stanovení výše kupní ceny není podstatnou náležitostí kupní smlouvy. I při koupi nemovitosti mohou strany projevit vůli uzavřít kupní smlouvu bez určení kupní ceny.
Google dostal pokutu 403 milionů eur za zpracování lokalizačních údajů
Pokuta 403 milionů eur pro Google ukazuje význam transparentnosti, zákonnosti a odpovědnosti při zpracování lokalizačních údajů podle GDPR.
Automatická prolongace nájmu bytu a spolubydlící bez souhlasu pronajímatele: dvě rizika, která se snadno sejdou
Nájemní smlouva na dobu určitou dává pronajímateli zdánlivě jednoduchou jistotu: zná datum, ke kterému má nájem skončit, a před jeho uplynutím se může rozhodnout, zda chce ve vztahu s nájemcem pokračovat. V praxi ale tuto kontrolu snadno oslabí dvě věci.
Od objednávky k odstoupení: tlačítková novela jako další krok k reálné ochraně spotřebitele
Od 1. ledna 2027 čeká tuzemské internetové obchodování další významná změna. Spotřebitel, který uzavřel smlouvu prostřednictvím online rozhraní a má právo od ní odstoupit, musí mít nově možnost učinit tak rovněž prostřednictvím snadno dostupného a jednoznačně označeného tlačítka či obdobného ovládacího prvku.
