Systém odpovědnosti vzhůru nohama aneb odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem podle OZ

Návrat ke kořenům

Původní úpravu škody způsobené zvířetem objevíme již dvě stě let zpátky v tehdejším obecném zákoníku občanském č. 946/1811. V následujících právních úpravách pak už bohužel chovaná zvířata takový prostor nedostala a škoda jimi způsobená nebyla vymezena jako samostatná skutková podstata; jedinou možností tak bylo spolehnout se na nedodržení obecné prevenční povinnosti. Nový občanský zákoník přináší v tomto ohledu významnou změnu, a to doslovným převzetím německé právní úpravy, konkrétně ustanovení § 833 německého občanského zákoníku (BGB).

Zákonodárci po vzoru německého práva zakomponovali do soukromoprávní úpravy specifickou objektivní odpovědnost vlastníka zvířete za škodu jím způsobenou. Ustanovení § 2933 OZ konkrétně stanoví, že „způsobí-li škodu zvíře, nahradí ji jeho vlastník, ať již bylo pod jeho dohledem nebo pod dohledem osoby, které vlastník zvíře svěřil, anebo se zatoulalo nebo uprchlo“. Vlastník chovaného zvířete tedy v zásadě odpovídá za škodu, kterou zvíře způsobí, i tehdy, pokud situaci nemohl sám ovládnout. Zákonné ustanovení samo neobsahuje žádné důvody, které by mohly vlastníka zvířete v takové situaci odpovědnosti zprostit, nabízí pouze případnou možnost solidárního nahrazení škody vlastníka zvířete a osoby, které bylo zvíře svěřeno nebo která jej chová či používá. O absolutní odpovědnosti vlastníka zvířete za škodu však rozhodně hovořit nemůžeme.

Záchranný paragraf

Zásadní zlom ve zdánlivé absolutní odpovědnostní teorii nabízí § 2934 OZ. Ustanovení zmíněného paragrafu poskytuje právní ochranu vlastníkům zvířat, která jsou využívána jako hospodářská, k výdělečné činnosti, napomáhají při výkonu povolání či získání obživy, nebo zvířat asistenčních, která slouží jako pomocníci osobám se zdravotním postižením. Toto ustanovení v zásadě naplňuje znaky obecné prevenční povinnosti, neboť zbavuje vlastníka tohoto typu zvířete odpovědnosti za škodu jím způsobenou ve chvíli, kdy tento prokáže, že při dozoru nad daným zvířetem nezanedbal potřebou pečlivost, případně že by škoda vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti. Tyto podmínky se pak vztahují stejně na vlastníka zvířete, jakož případně i na osobu, které bylo zvíře vlastníkem svěřeno.

Subjektivní vs. objektivní odpovědnost

Postavíme-li tedy proti sobě ustanovení § 2933 a 2934 OZ, dojdeme ke srovnání, z něhož vyplývá, že zatímco chovatelé, kteří vlastní zvíře jen pro vlastní potěšení, odpovídají za „pochybení“ svého domácího mazlíčka objektivně, tedy bez ohledu na danou situaci, vlastníci hospodářských, asistenčních a jinak užitných zvířat odpovídají pro výkon dané činnosti subjektivně. Tím je v tomto ojedinělém případě zcela narušen běžný koncept odpovědnosti za zavinění a za následek, který je obecně znám z jiných oblastí práva, tedy že odpovědnost podnikatelů a právnických osob je vzhledem ke snaze o maximální ochranu soukromých osob a spotřebitelů téměř vždy objektivní. Existují názory, že zákonem daná specifická objektivní odpovědnost znamená pro vlastníky domácích mazlíčků jakousi kompenzaci společnosti za to, že pro své potěšení vystavují ostatní riziku vzniku škody. Podnikatelé a chovatelé asistenčních a jinak společensky užitečných zvířat pak naproti tomu „odsouzeni“ pouze k odpovědnosti subjektivní, neboť jejich činnost je obecně prospěšná a slouží k uspokojování nutných potřeb jiných osob. Pokud tedy někdo zvyšuje riziko ostatních pro vlastní potěšení, má dle zákona odpovídat přísněji než ten, kdo toto riziko zvyšuje v důsledku obecně prospěšného cíle.

Zákonodárce chtěl tímto zpracováním úpravy škody způsobené zvířetem jistě upozornit na to, že zvířata jsou živí tvorové jednající pudově a nepředvídatelně, proto zacházet s nimi pouze pro vlastní potěchu lze považovat za úmyslné vytvoření rizika, a je proto potřeba vlastníkům pohrozit pevnou a neúprosnou rukou objektivní odpovědnosti za škodu. S ohledem na dosavadní praxi a osobní zkušenosti s chovem zvířat se však přikláním k názoru, že není příliš rozumné nezohlednit při určování odpovědnosti přístup vlastníka v dané situaci a jeho potřebnou pečlivost a vynaložení veškerého úsilí k zabránění vzniku škody. Situace, při nichž v praxi způsobí škodu zvíře, jsou dle statistik ve většině případů vyvolány nedostatečným zájmem vlastníka zvířete či jeho nepozorností při pohybu zvířete ve společnosti. Z tohoto důvodu by mi připadalo přijatelnější takové zákonné řešení, které by umožňovalo chovatelům domácích mazlíčků vymanit se z odpovědnosti při prokázání potřebného dohledu a pečlivosti v příslušné situaci.

Odnětí zvířete

Poslední aspekt zákonné úpravy škody způsobené zvířetem tvoří § 2935, jehož úkolem je ochránit vlastníka zvířete či osoby, jíž bylo zvíře vlastníkem svěřeno, před odpovědností za způsobenou škodu pro případ, že bylo některému z nich zvíře odňato třetí osobou. V případě že třetí osoba svémocně zvíře odňala, nahradí podle OZ škodu způsobenou zvířetem sama, a to v případě, že vlastník či osoba, které bylo zvíře svěřeno, prokáží, že nemohli odnětí rozumně zabránit. Pokud se jim toto prokázat nepodaří, hradí škodu solidárně, čili společně a nerozdílně s osobou, která zvíře odňala. Zákonná ochrana při odnětí zvířete třetí osobou je pak podpořena i zákonným ustanovením § 2935 odst. 2 OZ, dle nějž se tato osoba nemůže povinnosti k náhradě zprostit.