Problematika dokazování v občanském soudním řízení

S ohledem na dokazování jsou značně specifická tzv. nesporná občanskoprávní řízení (jako třeba řízení o pozůstalosti, řízení o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů atp.), u nichž má soud povinnost k řádnému prokázání skutkového stavu věci zjišťovat a provádět i jiné důkazy než ty, které jsou navrženy účastníky, a to přímo ze zákona. V občanských soudních řízeních sporných soud naopak není ze zákona povinen zjišťovat úplný skutkový stav věci z vlastní iniciativy, na druhou stranu hraje klíčovou roli při rozhodování o důkazech navržených jednotlivými účastníky. Pojďme se v tomto článku blíže podívat právě na pravidla dokazování v civilních sporných řízeních.

Obecně k dokazování a k provádění důkazů ve sporném řízení

Ve sporném občanském soudním řízení jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, přičemž o tom, který z účastníky navrhovaných důkazů bude proveden, vždy rozhoduje soud. Osobou, která ve sporném řízení označuje a navrhuje provedení určitých důkazů, je většinou žalobce. Za nesporná bývají ze strany soudů považována zpravidla shodná tvrzení účastníků sporu a účastníci rovněž nemusí dokazovat tzv. notoriety – neboli skutečnosti obecně známé či známé soudu z jeho vlastní činnosti (například ze soudního spisu), stejně tak jako i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky, které přirozeně též není třeba nijak dokazovat.

Dokazování provádí soud při jednání. Vedle rozhodování o tom, které důkazy budou provedeny, soud rozhoduje také o tom, jaké bude pořadí prováděných důkazů a zajišťuje hladký průběh dokazování. Pokud účastníci řízení neoznačí důkazy potřebné k prokázání jejich tvrzení, vychází v takovém případě soud při zjišťování skutkového stavu z těch důkazů, které byly provedeny. Účastníci řízení mají samozřejmě právo vyjádřit se ke všem navrhovaným důkazům, které byly provedeny, jakož i ke všem skutečnostem, z nichž soud při svém rozhodování vychází. Toto je jedním ze základních atributů práva na spravedlivý proces. V praxi se zpravidla účastníci vyjadřují k návrhům na provedení důkazu druhého účastníka, a to zejména s ohledem na to, zda navrhované důkazy jsou či nejsou nadbytečné, věrohodné či relevantní ve vztahu k předmětu řízení a ke zjišťování skutkového stavu, popřípadě zda jsou podle zákona vůbec přípustné (např. z hlediska koncentrace řízení). Prostřednictvím svých vyjádření tak mají účastníci řízení možnost do určité míry ovlivnit soud v rozhodování o provedení či připuštění konkrétního důkazu, jakož i o případném hodnocení již soudem provedených důkazů, což poskytuje účastníkům účinný prostředek k ovlivnění průběhu soudního řízení.

Důkazní prostředky a hodnocení důkazů

Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména pak výslech svědků, znalecký posudek (pokud rozhodnutí závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí), zprávy a vyjádření různých orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, jakož i případné ohledání věci nebo výslech samotných účastníků, ke kterému by však soudy měly přistoupit až v případě důkazní nouze, vzhledem k tomu, že účastník řízení má svůj vlastní zájem na výsledku sporu a jeho výpověď tak nemusí být vždy věrohodná. V praxi nejvyužívanějšími důkazními prostředky jsou zpravidla svědecké výpovědi, listinné důkazy, znalecké posudky či účastnické výpovědi.

Při výpovědi svědka u soudu předseda senátu nejprve vyzve svědka, aby souvisle vylíčil vše, co ví o předmětu slyšení a následně mají zúčastnění právo svědkovi klást doplňující otázky, které by mohly dokazované skutečnosti o něco důkladněji objasnit, přičemž ze zákona jsou zakázány tzv. sugestivní (podbízivé) nebo kapciózní (klamavé) dotazy. Důvěryhodnost svědecké výpovědi by měla být zajištěna tak, že svědek je ze zákona povinen při své výpovědi vypovídat pravdu, nic nezamlčovat a svou výpověď může odepřít jen, kdyby jí mohl způsobit nebezpečí trestního stíhání sobě či osobám blízkým (např. svému partnerovi či rodinnému příslušníkovi).

Listinné důkazy se před soudem provádějí zpravidla jejich přečtením či předložením účastníkům k nahlédnutí, je-li to postačující. V případě, kdy rozhodnutí závisí na posouzení odborných skutečností, může soud pro takové případy ustanovit znalce, kterého buď vyslechne přímo při soudním jednání, nebo znalci uloží vypracování písemného znaleckého posudku (popř. obojí). Samozřejmě v případech, kdy má soud pochybnost o správnosti znaleckého posudku nebo je-li vypracovaný znalecký posudek nejasný či neúplný, lze znalce buď požádat o potřebné objasnění daných skutečností, nebo o přezkoumání znaleckého posudku jiným znalcem. Dokazování znaleckým posudkem se tak v rámci soudního řízení může někdy účastníkům značně prodražit, zejména pokud je vypracováváno více (např. revizních) znaleckých posudků. Co se týče samotného hodnocení důkazů, tyto soud hodnotí výhradně dle své vlastní úvahy na principu tzv. volného hodnocení důkazů, a to každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti s přihlédnutím k veškerým skutečnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a jež účastníci v řízení uvedli. Hodnocení důkazů je tak plně v kompetenci soudu, který by však vždy měl být schopen své závěry (zejména v odůvodnění rozhodnutí) logicky odůvodnit tak, aby byly přezkoumatelné.

Závěr

V rámci problematiky dokazování hraje velice důležitou roli také tzv. zásada koncentrace řízení, která je typická právě pro sporná řízení. Na jejím základě mohou účastníci řízení uvádět rozhodné skutečnosti a označovat důkazy k jejich prokázání pouze do určitého momentu (bodu) v čase, kterým bývá zpravidla první jednání ve věci samé, přičemž k později předloženým důkazům následně soud (až na výjimky) nepřihlíží. Tento okamžik si účastníci řízení rovněž musí velmi pečlivě hlídat a navrhnout veškeré potřebné důkazy k prokázání svých tvrzení ještě před tím, než koncentrace řízení nastane, jinak by se mohlo stát, že by byli v řízení neúspěšní přesto, že potřebnými důkazy vedoucími k případné výhře ve sporu fakticky disponovali, avšak je nepředložili soudu včas.