Principy svěřenství zatím v plenkách

Svěřenství

Občanský zákoník od roku 2014 definuje svěřenství v odst. 1 § 1449 jako „vyčlenění majetku z vlastnictví zakladatele tak, že ten svěří správci majetek k určitému účelu…“. § 1449 vyžaduje, aby svěřenský fond byl zřížen k prospěchu určité osoby, osob nebo veřejného zájmu. § 1451 vyžaduje k vytvoření fondu nějaké formalní kroky, jako je přijetí pověření ke správě a zápis fondu do evidence svěřenských fondů. Za zmínku stojí, že nutnost zápisu do veřejné evidence fondů může českým svěřitelům v budoucnu ubírat na atraktivitě této formy vlastnictví, jelikož tyto struktury mimo Česko běžně fungují utajeně.[1]

Svěřenství v českém zákoně v podstatě odpovídá quebeckému občanského zákoníku (1991), což zjednodušeně znamená, že svěřenství vzniká, když svěřitel vloží svůj majetek do svěřenského fondu, o který se stará správce ku prospěchu jmenované osoby, osob nebo účelu.

Základy

Pomineme-li starověký Řím, koncept moderních svěřenských fondů vytvářelo historicky především anglické zvykové právo. Jedno ze zásadních rozhodnutí anglického soudu Knight v Knight (1840) určilo, že svěřenství se vytvoří a stane platným pouze pokud budou dodrženy tři základní jistoty:

1. jistota záměru svěřenství vytvořit - svěřitel musí prokázat zájem majetek převést ze svého vlastnictví do svěřenství;
2. jistota o vkládaném majetku – musí být zřejmé, jaký majetek je do svěřenství vložen; a
3. jistota osoby – musí být zřejmé, kdo je obmyšlená osoba nebo kdo se řadí do třídy obmyšlených.

Svěřenské fondy mají mnoho různých forem, mohou být založeny inter vivos či jako donatio mortis causa. Nicméně všechny vznikají jen za přítomnosti všech zmíněných jistot. Pokud by jen jedna chyběla, svěřenství je neplatné, což zapříčiní návrat majetku zpět svěřiteli.

Bude-li v budoucnu český soud rozhodovat o platnosti svěřenských fondů Andreje Babiše nebo fondů s podobnou strukturou, musí se nutně zabývat interpretací obecné definice v zákoníku. Jeví se jako logické, že soud využije odskoušených právních zvyklostí zahrnujících ony tři jistoty, aby nedocházelo k vytváření fondů jen na oko (falešné svěřenství), či bez majetku nebo účelu.

Soudy v mnoha jurisdikcích se často zabývají „falešnými svěřenstvími“, které s oblibou ruší. Nedávný rozsudek odvolacího soudu na Novém Zélandu v případu Lewis v Condon (2013) podává jednoduché vysvětlení:

„Svěřenský fond je falešným, když je záměrem, aby nedošlo k opravdovému převedení kontroly nad spravovaným majetkem ze svěřitele na správce. V těchto situacích se nejedná o svěřenský fond, ale o vztah mezi majitelem a jeho zmocněncem.“

Za normálních okolností svěřenské fondy skýtají mnoho výhod. Umožnují rodinám lépe plánovat dědictví, mohou obdarovat obmyšlené osoby pro ně nejvhodnější formou. Také často skýtají daňové výhody a možnost dlouhodobé správy majetku. To je pouze pár případů z mnoha. Svěřenství je komplexní oblast práva, která si vyžaduje detailní judikaturu. Bez ní se může stát pouze okrajovým nebo v horším případě zneužívaným nástrojem pro správu majetku.

Svěřenské fondy politiků ve světě

Donald Trump založil rodinný fond, do kterého vložil v roce 2017 svůj majetek, aby se vyhnul podezření z konfliktu zájmů. Nazval ho „blind trust“, což je bežně využívaný instrument umožnující, aby nezávislý správce spravoval majetek bez povinnosti se jakkoli zodpovídat svěřiteli i obmyšlené osobě během jejich politické funkce. V rozporu s dosavadní zvyklostí však jako správce nominoval syny Erica a Donalda juniora. Také si ponechal právo kdykoli si vyžádat vyplacení zisku nebo převedení jmění fondu zpět.

Theresa Mayová jako premiérka Velké Británie také použila formu „blind trust“. Převedla investice v cenných papírech (přibližně £145,000, přesnou částku odmítla sdělit) do svěřenství řízeného nejmenovaným účetním. Dle dostupných informací do řízení fondu vůbec nevstupovala.

---

[1] Více na https://www.step.org/journal/step-journal-may-2018-full-issue/checks-and-balances-needed