Poslední dva měsíce zbývají k možnosti uplatnit náhradu škody způsobenou koronavirem

Ode dne 16. března 2020 vydala vláda opatření, kterým zakázala volný pohyb osob na území celé České republiky s taxativně vyjmenovanými výjimkami (např. cesta do zaměstnání, cest nezbytně nutných k obstarávání základních životních potřeb apod.).[1]

Krizovými opatřeními došlo k zásahu do podnikání nesčetného množství fyzických i právnických osob. Restaurace nemohly v provozovnách obsluhovat strávníky, hotely ubytovávat hosty, kadeřnice a kosmetičky zase pečovat o své klienty. Okruh zasažených osob je však mnohem širší a nelze v tomto článku vyjmenovat všechny dotčené.

Krizový zákon, podle kterého se řídila vláda v počátku epidemie, konkrétně od 12. března do 24. března, naštěstí pamatuje na možnost náhrady škody způsobené právě krizovými opatřeními. Dle § 36 krizového zákona je stát povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními prováděnými dle tohoto zákona.[2]

Důležité v této chvíli je, že škodu je nutné uplatnit do 6 měsíců od doby, kdy se poškozený o škodě dozvěděl. S ohledem na skutečnost, že krizová opatření byla vyhlášena na počátku března, přičemž doporučuji počítat šestiměsíční lhůtu od zavedení opatření, zbývají v tuto chvíli pro uplatnění náhrady škody podle krizového zákona pouze asi dva měsíce. Objektivní lhůta je v tomto případě sice 5 let, avšak primárně se uplatňuje vždy subjektivní lhůta, která činí pouze 6 měsíců.

Pokud právo nebude v této lhůtě uplatněno, zaniká, a soudy automaticky přihlédnou k tomu, že prekluzivní 6 měsíční lhůta již uběhla.

Předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody jsou zjednodušeně tři: vyhlášení krizového opatření, vznik škody, příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody.

Dle krizového zákona je dána objektivní odpovědnost státu. Pro řádné uplatnění nároku tedy není nutné prokazovat zavinění ze strany státu.

Stát se může odpovědnosti za náhradu škody zprostit pouze, prokáže-li se, že si poškozený způsobil škodu sám.

Výši škody bude muset podnikatel prokazovat, což může činit například pomocí dokumentů prokazujících ekonomickou ztrátu, fotografií, e-mailovou komunikací apod.

Nejisté zůstává, zda bude v rámci odškodňování zahrnuta pouze skutečná škoda nebo i ušlý zisk. Text zákona však hovoří o škodě jako takové, do které bývá obecně zahrnuta jak skutečná škoda, tak i ušlý zisk.

Žádost o náhradu škody se podává u orgánu krizového řízení, který vydal konkrétní ochranné opatření. Lze očekávat, že státní orgány nebudou při vyřizování žádostí příliš vstřícné a budou se proti nárokům poškozených bránit. Pokud by žádosti o náhradu škody nebylo vyhověno (třeba i částečně), může poškozený svůj nárok uplatňovat u soudu.

Situace ohledně náhrady škody se liší v době od 24. března, kdy došlo k vydávání ochranných opatření nikoliv podle krizového zákona, ale jakožto mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví dle ustanovení § 80 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Zde se nabízí obecný postup dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.