Ústavní soud ve třetím roce čtvrté dekády

Aktuální výzvy české justice

Když se otevře téma aktuálních otázek justice, vždycky slyšíme tradiční dávku stesků, že nejsou peníze, není personál, chybí moderní technika, každá novota je změna k horšímu, je nepromyšlená, uspěchaná a že vlastně nikdo netuší, co ta justice potřebuje, co jí chybí. Průběžně si stýskáme na nekvalitní, neustále se měnící legislativu, na to, že máme zastaralé informační systémy, že spolu nemluví a tak dále a tak dále. Já jsem v justici, jak známo, čtyři desetiletí, prošel jsem všemi možnými soudními pracovišti. Zažil jsem období, kdy v justici opravdu nebylo dobře, ale myslím si, že přes všechny tyhle stesky je toto období pryč a v justici dneska zdaleka není zle. Ano, víme, že pořád zaostáváme v digitalizaci, v technickém vybavení, ve stabilitě personálního stavu a tak dále. To jsou všechno věci, které, myslím si, jsou řešitelné.

Taky jistě nevíme, jestli nám toho umělá inteligence více přinese, nebo nám více vezme, jak se vlastně změní charakter naší práce, ale nejenom charakter naší práce, také jak budou akceptovány nebo neakceptovány výstupy, pod kterými pořád budeme my podepsáni jako soudci. Ale ať už se budeme tvářit jakkoliv, bude to trošku podezřelé, protože bude jasné, že prostě to krásné ruční dílo nevytvořila ruka truhláře, ale vytvořil ho nějaký robot, nějaký stroj více nebo méně tupý, který se jistě umí učit, ale člověka, myslím, asi nemůže nikdy nahradit.

Ústavní soud ve čtvrté dekádě

Ale abych se vrátil k tomu, co jsem vlastně inzeroval, a to je Ústavní soud ve třetím roce čtvrté dekády. Je fakt, že ten název není příliš sexy, to si uvědomuji. Těch 33 let, co Ústavní soud České republiky působí, jsou Kristova léta, ale nemáme tady toho jednoho Krista, který se jich dožil. Je to instituce, která se, jak víte, po dekádách mění, a proto se nacházíme teď, řekněme, ve třetím roce čtvrté dekády.

Vznik a první dekáda Ústavního soudu

Letošní rok, nebo ten třetí rok, není žádným milníkem, ve kterém by se lámaly ledy, ale přesto je to období, které leccos vypovídá jak o minulosti, přítomnosti a možná i budoucnosti ústavního soudnictví a stavu ochrany základních práv a svobod každého, tak i o ochraně fungování ústavního systému. Já musím aspoň trošku připomenout naše předchůdce. Je to krátká historie, nebojte se. Tak jak Česká republika na mapě světa vlastně existuje od roku 1993 a při svém vzniku nám všem přinesla novou ústavu, přejala Listinu základních práv a svobod a také zřídila různé instituce, mezi nimiž je Ústavní soud, tak bylo jistě důležité, jak se Ústavní soud ujme té své role, protože navazovat nebylo skoro na co. Prvorepublikový Ústavní soud je skoro zapomenut a ani jeho produkce není, popravdě řečeno, taková, ze které by se dalo i po mnoha desítkách let čerpat.

První Ústavní soud, který jmenoval ještě Václav Havel, byl složen z osobností, které svým životním příběhem a morální autoritou dokázaly vtisknout ústavnímu soudnictví jeho tvář a definovat jeho poslání. Problém, který tehdy existoval, spočíval v tom, jak vlastně přejít z předešlého režimu socialistického zřízení, socialistického práva, k budování demokratického právního státu, jak naložit s právem, kontinuita – diskontinuita, jak naložit s právníky, tedy s námi všemi, kteří jsme působili v tom předešlém systému, jak vlastně vychovávat nové právníky, jak aplikovat nové právo, co udělat s institucemi. Nebyli jsme v komfortní situaci sjednoceného Německa, kde prostě mohli být importováni západoněmečtí soudci do nových spolkových zemí, mohl být převzat právní řád Spolkové republiky Německo atd. Tento luxus jsme neměli, a přesto jsme se museli nějakým způsobem vedle všech dalších vrstev společenské transformace vyrovnat i s přechodem k novému právnímu řádu a k novému způsobu aplikace práva a fungování institucí, které slouží k ochraně práva, k prosazování práva a podobně.

Ústavní soud, a to bych chtěl zdůraznit ve velké úctě, v první dekádě působení našich předchůdců udělal velký kus práce směrem k legislativě, směrem k fungování ostatních ústavních institucí, směrem k výkonu soudnictví, k justici. Zásadně je ovlivnil tím, že formuloval nové principy, zdůraznil hodnoty a vytyčil, co je možné, co nikoli a jakým směrem se ubírat. A přitom používal jenom své měkké metody, nebylo to žádné tvrdé vynucování, nýbrž přesvědčivost argumentace, a vlastně pootočil uvažování o právu, právní aplikaci a právní interpretaci tím způsobem, na který už jsme dnes možná zvyklí nebo už ji považujeme za samozřejmost, ale nebyla to samozřejmost.

Je to jeho zásadní zásluha, a to při použití měkkých nástrojů. Nebyly tady žádné krvavé čistky nebo něco podobného, co jsme v jiných zemích při různých změnách režimu zažili nebo jsme se o tom alespoň dočetli, ale přesto se to podařilo.

Druhá dekáda: nezávislost a výrazné nálezy

Druhá dekáda, o 10 let později, tedy léta 2003 až 2013, už zase měla charakter našich kolegů trošku jiný. Nelze asi pominout, že tvář Ústavnímu soudu vtiskne ten, kdo jej kreuje. Je to prezident republiky, pravda, se souhlasem horní komory Parlamentu. V první dekádě, ještě při neexistenci Senátu, to byla otázka Poslanecké sněmovny, ale to je detail. A také vlastně, a to si možná vzpomeňte, když budete číst o tom, jak Ústavní soud patří někomu nebo je něčí a je proti někomu, tak jak ta skupina, nebo spíše toto plénum soudců jmenovaných převážně prezidentem Václavem Klausem, dokázalo vyjádřit nevděk tomu, kdo je poslal do soudních lavic. I v případě, kdy byl prezident republiky účastníkem řízení před Ústavním soudem, kdy byl někým žalován, dokázal Ústavní soud jaksi nevděčně, nezávisle a nestranně rozhodovat. Chci samozřejmě připomenout mezi jinými velké osobnosti, jako byli Eliška Wagnerová a Pavel Holländer, kteří formovali své doktríny a vlastně ovlivnili působení Ústavního soudu. A možná není ještě úplně zapomenut případ Melčák z roku 2009, kdy se Ústavní soud pustil na pole, které mu mělo být zapovězeno, to znamená, že s poukazem na nepřípustný zásah Parlamentu do materiálního jádra Ústavy rozhodl o zrušení ústavního zákona.

Třetí dekáda: stabilita a hledání rovnováhy

Třetí dekáda Ústavního soudu, tedy léta 2013 až 2023, byla v určitém smyslu protiváhou té předchozí. Byla ve znamení snahy o hledání stability, o zmírnění soudcovského aktivismu, o posilování autority ústavního systému.

Ústavní soud v této fázi už nevystupoval zakladatelsky nebo radikálně, ale jako etablovaná instituce s relativně ustálenou judikaturou a určitou zpracovanou metodologií svého rozhodování. Toto období Vojtěch Šimíček, bývalý ústavní soudce, označil s určitou nadsázkou, shodně s názvem filmu, jako „Nudu v Brně“. Ovšem ta nuda byla občas protržena třeba nějakým nálezem, který velmi překvapil. Mimo jiné můžeme jmenovat například hodně opakovaný Filipův volební nález.

Bohužel na margo této dekády je třeba také říci, a nezůstalo to utajeno, že uvnitř soudu tehdy panovalo značné napětí mezi soudci, nejen kvůli odlišným právním názorům, ale místy to byly vztahy, které ústily až do jakési osobní nevraživosti. A teď nebudu říkat, jestli to mělo, nebo nemělo vliv na rozhodování, ale je to něco, co Ústavnímu soudu určitě nepatří, a myslím si, že čtvrtá dekáda, o které chci teď mluvit, se z této nedávné historie velmi, velmi poučila.

Čtvrtá dekáda a pět P Ústavního soudu

Čtvrtá dekáda, tedy počínaje rokem 2023, tu právě žijeme. Já tedy v tuto chvíli mohu jen těžko nějak souhrnně charakterizovat tuto dekádu, a zejména i proto, že jsem její součástí, a také proto, že máme za sebou teprve krátký čas a, jak se říká, ještě jsme nepřeskočili. Ale přesto bych si vám dovolil říct s určitou hrdostí na své kolegyně a kolegy, že Ústavní soud snad má svých pět P, které se pokusím vyjmenovat.

1.      Pestrost

Prvním P je pestrost ve složení Ústavního soudu. Prezident republiky dostál svému slibu a vybral do Ústavního soudu řadu osobností, které v celku rozhodně nelze považovat za nějaký ústavní monolit nebo šablonu ústavního soudce. Posuďte sami: mezi námi je sedm bývalých soudců obecných soudů, pět žen, deset mužů, pět profesorů, tři docenti, tři bývalí advokáti, tři trestní soudci, sedm expertů na ústavní a mezinárodní právo, pět civilistů. Také není profesor jako profesor, je tady profesor ústavního práva, teorie práva, sociologie práva, občanského práva, trestního práva. Takže i v tom akademickém balíčku jsou pestré osobnosti. Nejmladšímu soudci bylo v době jmenování 45 let a nejstaršímu 71 roků.

Myslím si, že tato věková, profesní a odborná pestrost je velkou výhodou. Díváme se na právní otázky opravdu patnácti různými pohledy, různými životními zkušenostmi a v tomto kaleidoskopu se nakonec ustálí celkový obraz, který snad obsáhne všechno důležité. Samozřejmě to znamená, že kromě různých pohledů máme často i různé názory. Také si všímáte, že naše rozhodování není vždycky jednomyslné, ale zase je třeba k tomu dodat, že tam není trvalá skupina disentujících soudců. Každý z nás zažil to, jaké je být přehlasován, jaké je být součástí menšiny, disentu, nebo naopak většiny.

2.      Pracovitost

Druhé P, o kterém vám skutečně chci dát svědectví, je pracovitost soudu. Chtěl bych vyvrátit tradovaný omyl, že jmenováním na ten, jak se někdy říká, právnický Olymp v Brně začíná nějaké celodenní pojídání many a končí veškerá tvrdá práce.

Být soudcem Ústavního soudu není žádný trůn, je to úkol, který plníme. Také asi není žádným tajemstvím, že zátěž soudce Ústavního soudu se zvyšuje. V praxi to znamená, že vlastně v té agendě, která je nejpočetnější, v agendě ústavních stížností, každý soudce dostává na stůl zhruba 260 případů ročně. Když si to převedete na pracovní dny, tak to znamená, že každý den musí nějaký případ zpracovat. Samostatnou otázkou je pochopitelně určitý balast v případech nebo různá kvalita, různý význam věcí, které musí Ústavní soud rozhodovat, ale v podstatě i ten poslední spis musí být nějak zpracován.

Přesto to zvládáme a myslím si, že i délku odezvy, tedy dobu, kdy je o ústavní stížnosti rozhodnuto, zkracujeme do přijatelných mezí několika měsíců, což si myslím také, že není úplně špatný výsledek. A také se během těch tří roků z patnácti soudců třináct vyměnilo. Třináct. To znamená, byli jsme dlouho v situaci, že se každý z našich kolegů, kteří už tam nejsou, blížil ke svému odchodu, balil si, přicházel někdo nový, a přesto se to, myslím, navenek výrazně negativně neprojevilo a Ústavní soud plynule soudí tak, jak je od něj právem očekáváno.

3.      Plénum

Třetím P je plénum soudu. Předseda Ústavního soudu má jistě řadu jiných povinností, ale já musím velice upřímně říci, že se vlastně nejvíce těším na každou středu, kdy zasedá plénum a kdy řešíme ty složité spory, které nám účastníci řízení předkládají. Ano, nejsme specializováni a naše agenda je vlastně všeobjímající, je velmi pestrá. A ty věci, které máme v posledních třech letech za sebou, jsou toho důkazem.

Řešili jsme tzv. důchodovou trilogii, tedy zákony, které bývalá vláda, bývalý Parlament prosadili v rámci snahy o sanaci důchodového systému. Na druhé straně jsme rozhodovali jsme i věci změny pohlaví, na naše stoly se dostala klimatická žaloba. Ano, také konkordát, to znamená úplně speciální agendu přezkumu, vlastně preventivního přezkumu souladu mezinárodní smlouvy, a ještě ne ledajaké mezinárodní smlouvy, s ústavním pořádkem.

Také se často dostáváme do hájemství civilního a soukromého práva, za což také nejsme vždycky chváleni. Otázky náhrady nemajetkové újmy, otázka dobré pověsti právnických osob, v trestním právu velké téma obětí trestných činů a zacházení s nimi, právo na účinné vyšetřování a tak dále a tak dále. Jsou to opravdu věci, na které nejsme připraveni, na které nenajdeme vždycky odpověď ani v našich databázích, ani u umělé inteligence a kdy musíme opravdu vytvořit koncept našeho rozhodnutí s přesvědčivou argumentací.

A mohu říct opravdu k plénu, že platí to, co jsem říkal o úctě k mým kolegyním a kolegům. Tzn. nikdy ve své dosavadní praxi, a byl jsem v různých soudních sborech, tělesech a senátech, jsem nezažil tak intenzivní práci, tak bohatou diskusi. Tam opravdu není mlčení, tam se každý z patnácti soudců v každé věci projeví a opakovaně prezentuje svůj názor. Vždycky z toho mám pocit: ano, některé případy možná mohly být rozhodnuta jinak nebo jsou předmětem třeba i oprávněné kritiky, ale věřte tomu, že vše, co je relevantní, jsme vždycky poctivě vzali v úvahu. A přestože jsme každý z nás sólistou, snažíme se působit kompaktně jako těleso, které pak mluví jasným jazykem, ať už je výsledkem jeden text, anebo jsou to texty dva nebo více, tedy odlišná stanoviska.

4.      Předvídatelnost

Čtvrtým P je předvídatelnost. Předvídatelnost budoucího rozhodování, což je u těchto vysokých soudů velmi, velmi důležité. V politickém životě země je to tak, že vlastně každá nová vláda má po vítězných volbách pocit, že je třeba shrnout ze stolu všechno minulé, každý Parlament prostě zahazuje věci, které neprojednal, a začíná z gruntu znovu.

U Ústavního soudu tomu tak není. Pro naši rozhodovací činnost představují kontinuita a stabilita judikatury klíčové faktory, bez kterých bychom nemohli naplňovat podstatu a účel ústavního soudnictví. I když v České republice nemáme doktrínu precedentu v anglosaském slova smyslu, tak ustálená judikatura vykazuje faktickou závaznost, která se odvíjí od principu ochrany právní jistoty a předvídatelnosti práva.

Závaznost nálezů, které jsme přijali my či naši předchůdci v minulých dekádách, se neprojevuje jako absolutní neměnnost, ale jako kvalifikovaná kontinuita. Ano, můžeme překonat dřívější judikaturu, ale pouze za splnění přísných procedurálních požadavků, které reflektují změnu společenských poměrů, právního prostředí nebo skutečně hlubokou revizi právního názoru. Řekli jsme opakovaně ve svých nálezech, že samotná změna personálního složení soudu není důvodem ke změně judikatury.

Je to mimo jiné také pojistka. Kontinuita judikatury je pojistkou proti možná někdy politickému pokušení: když už není možné Ústavní soud zrušit nebo ho nějak výrazně omezit, tak si ho takzvaně ochočit. Bude-li Ústavní soud kontinuálně rozhodovat, pak ta myšlenka „dáme tam svoje lidi a oni budou rozhodovat podle toho, jak my chceme“, se vcelku nemůže ujmout.

5.      Pokora

Posledním P je pokora. Ústavní soud je nepochybně silnou institucí, vybavenou silnými kompetencemi, ale bylo by hrubou chybou, kdybychom s nimi nějak agresivně chřestili nebo je nějak nadužívali. Každý ústavní aktér, a soud není výjimkou, si musí být vědom své role a svého poslání v rámci systému dělby moci v právním státě. Při hledání smyslu ústavního soudnictví není zásadní jenom odborná kvalita judikatury, ale i hluboká institucionální pokora před Ústavou, úcta vůči ní a vůči hodnotám, které z ní vyvěrají. My si samozřejmě jsme vědomi, že přestože se tady v nadsázce říká, že ústavní je to, co za ústavní prohlásí Ústavní soud, nejsme ani vlastníky Ústavy, ani tvůrci Ústavy. Jsme jejími interprety a jsme jejími ochránci. A naše legitimita stojí a padá s vědomím vlastních limitů a s respektem k trvalým ústavním hodnotám.

Každodenní pokora představuje důležitou brzdu potenciálního soudního aktivismu a současně posiluje důvěru v rozhodování. Také proto přemýšlíme nad tím, jak formulovat naše závěry způsobem, který bude srozumitelný nejenom profesorům ústavního práva, ale i těm, kteří nálezy obvykle nečtou, a dokonce i těm, kteří skoro vůbec nečtou.

Můžeme si to představit třeba takto: jsou tady dvě hory, jedna hora se jmenuje soudcovský aktivismus a ta druhá je soudní alibismus. A mezi nimi vede pěšinka, a teď jde o to, abychom na té pěšince neodbočovali ani tam, ani tam, ale prostě věděli, kudy vede cesta k nalezení spravedlnosti a k ochraně základních práv a svobod.

Důvěra ve veřejném prostoru a stav společnosti

Pokud máme nějakou ambici, tak je to posilovat a prohlubovat důvěru veřejnosti v naše rozhodování. Je to jedna z nejcennějších hodnot, kterou máme k dispozici.

Možná na závěr malý postesk, když dovolíte. To, co nás trápí a co i v té vysoké věži ze slonoviny vnímáme, je stav společnosti, velká míra agresivity, zpochybňování, vzájemného napadání. Nejde jen o suterén nějakých pivních debat nebo internetových diskusí, ale v podstatě i o ta nejvyšší patra společnosti, politiky, státní instituce a jejich reprezentanty.

Vytrácí se nadhled, uměřenost a respekt ke sdíleným hodnotám, o kterých jsem před chvílí mluvil, a autorita všech institucí samozřejmě vyvěrá z důvěry. Opakované zpochybňování správnosti našeho rozhodování, zpochybňování institucionální nebo individuální nezávislosti, obviňování z politizace, to už není výjimka z pravidla, ale spíš je to pravidlo. Já, jak mě znáte, nejsem žádná křehká květinka a s kritikou se umím vypořádat, ale zdá se nám, že ti, kteří, zejména z vysokých politických pozic, ve veřejném prostoru tuto kritiku formují, asi nebyli schopni nikdy překonat vlastní politické uvažování.

Ústavní soud a politika

Politické uvažování, to je vlastně snaha získat politický prostor, získat politickou moc, udržet ji, rozšířit ji. Bojujeme, máme své soupeře, protivníky, oponenty, hledáme si na druhé straně spojence a podobně. Zřejmě si někteří myslí, že i ten soud někomu patří, je pro někoho nebo je proti někomu. Myslím si, že tohle je opravdu zásadní omyl.

Jistě, je tu otázka, jestli soudci rozhodují politicky. Ano, soudy jsou také politickými orgány, ostatně jsou kreovány politickými mechanismy. Ústavní soud v tomto není výjimkou, je jmenován ostatními politickými mocemi, je mu politicky stanovena jeho pravomoc, řeší politické případy, které jsou mu politiky předkládány, a třeba i s politickými argumenty.

Nicméně, i když naše rozhodnutí mají často i politické dopady, politické důsledky, politické ozvěny, jsme pořád především soudem. Soudem s plnou charakteristikou nezávislého a nestranného rozhodování. A chci vás ujistit, že ani tento soud v této čtvrté dekádě jiným nebude a naše rozhodování nebude ovlivněno ani veřejným míněním, ani náladami někde v malostranských palácích nebo ve Strakově akademii, nebo dokonce na Pražském hradě. Takže Ústavní soud, chtěl bych vás tady opravdu ujistit, nemá žádné vlastní mocenské ambice, nepletichaří, nenašeptává, nepřiklání se k nikomu. Očekává se od něj ostatně, že bude brzdou státní moci, nikoliv motorem změn.

Závěrečný apel na ochranu soudní moci

Myslím si, že, a to je úplný závěr, je to vlastně i určitý apel na každého, abychom soudní moc, na jejímž vrcholu Ústavní soud stojí, chránili tím, že jí budeme sami věřit, že budeme důsledně naplňovat vlastní role, budeme respektovat jedinečnost rolí ostatních aktérů ústavního systému a budeme mít důvěru v instituce, které právo prosazují či chrání. Ústavní soud je v popředí strážců nebo ochránců nejcennějších hodnot, na nichž se společnost shodla a zakotvila je ve společenské smlouvě, tedy v Ústavě jako v jádru ústavního pořádku. Chrání jiné, každého jednotlivce, jeho základní práva a svobody, a dbá na funkčnost ústavního systému. Ústavní soud sám sebe ale neochrání.

Nejlepší ochranou Ústavního soudu je trvající a prohlubující se důvěra společnosti.